Přejít k hlavnímu obsahu
Jan Hamerský - Čt, 21.06.2018 - 12:00

VOX AC15VR: neošizený kompromis

Hybridní lampová komba zpravidla stojí stranou zájmu. Kdo z tranzistorového přechází na lampový aparát, většinou nezůstává stát v půli cesty. Přitom i kompromisní varianta v podobně VOX AC15VR toho má hodně co nabídnout.

Každý jednou uzná, že tranďák je možná laciný a nenáročný, jenže nikdy nebude znít tak dobře jako choulostivější lampa s vyšší pořizovací cenou a také nákladnějším provozem. Jako ekonomičtější kompromis se však přímo nabízejí hybridy. Od Fendera, Laneyho nebo Voxe.

Před tímto dilematem už jsem kdysi stál taky. Nakonec ho však za mě vyřešil prodejce v hudebninách. Lampového „Lanýže“ netknutého jak kazety s převyprávěnou Biblí, nemohl udat, a tak mi ho střelil hluboko pod cenou. Napodruhé jsem na štěstí nespoléhal a vybral si poslední možnost, tedy Voxe. Přesto jsem se dočkal příjemného překvapení.


Se zlacenou mřížkou repráku ostře kontrastuje nevzhledné modrobílé ovládání vykuchané z hodně nízký tranzistorový řady. Voxu ale jde hlavně praktičnost a na ovládání s minimem poťáků není co nechápat. Dva plus jeden kanálu; čistý, zkreslený a reverb, který výslednému zvuku dodává prostornost. Každý mód se separé hlasitostí.

O spoustě aparátů se tvrdí, že jsou všestranné. Zvláště když ani jinou přednost nemají. AC15VR ale nikdy nezní blbě. Z Telete lehce vymámí charakteristický „twang“ a z PRS zase vytáhne lahodnou středovou melasu, ať už přes něj přehráváte Beatles nebo Alter Bridge. I když pocitově i AC15VR „pořád ňák chybějí volty“ a ve chmýří na lýtkách je cítit jen slabý vánek, jeho ševelení se moc hezky poslouchá.

Proto také můžu VOX AC15 jedině doporučit i těm, kteří se při zmínce o hybridním lampovém aparátu ošklíbají. Samozřejmě jde o dočasné řešení. Hráčské preference se časem mění a hybrid nutně časem stačit přestane. I tak ale bylo velmi příjemné si přes jeden takový zahrát. Vůbec bych se nestyděl si ho ponechat delší dobu.

Tagy vox AC15VR
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY