Přejít k hlavnímu obsahu
Zcivilněla jsem, jdu po hloubce sdělení, říká Vladivojna | Foto: Jiří Thýn
Zcivilněla jsem, jdu po hloubce sdělení, říká Vladivojna | Foto: Jiří Thýn
Jan Hamerský - Pá, 02.10.2020 - 10:00

Vladivojna La Chia: I jeden divák v maringotce se počítá

Každý muzikant někdy hrál pro jednoho člověka. Chlubí se tím málokdo. Zpravidla to bývá nějaký ten místní dezolát. Výjimkou z pravidla je snad jedině Vladivojna. Proč si obecenstvo zvala do maringotky po jednom, maximálně po dvou? Co jí to dalo? A v čem se příprava podobného projektu liší od jejího běžného koncertu?

Hrajete šest minut v maringotce, co chvíli pro nových pět a půl lidí. Proč jste noční můry každého muzikanta povýšila na projekt?

Předně – většinou přicházely páry nebo jeden člověk. Možná to byl i takový trošku můj osobní sociální experiment dojít v té subtilní intimitě až na úplnou hranici. Obecně hraju sólově především komorní koncerty. Jsou nesmírně intenzivní a hrozně mě baví. Často se ale soustředím na celek než na jednotlivce. Proto jsem si chtěla vyzkoušet, jak intenzivní bude hrát jednomu člověku. Byl to opravdu zážitek. Lidi jsou nervózní, já trošku taky, chvilku si povídáme a pak jim zahraju. Snažím se na ně napojit a vybrat ze svého repertoáru co nejvhodnější skladbu. Jde to celé proti systému hrnout co největší mase co nejvíc věcí. Každý je důležitý a jedinečný a já ke každému posluchači přistupuji individuálně.

Projekt Vojnuška natěsno souvisel s představením Šílený Herkules, se kterým má co dělat DAMU rapová kapela P/\ST. Jak a proč jste se dali dohromady?

Souviseli jsme spíš termínově, ale tématická představení v rámci Antických Štvanic jsou mi hodně blízká, viděla jsem téměř všechna. Stejně tak obdivuji divadelní spolky, které tam zkouší a hrají. Štvanice má velmi dobrou energii. Vyloženě napojené na toto konkrétní představení to ale nebylo.

Foto: Štěpán Rückl

Vycházíte vstříc posluchačům, kteří jsou pod vlivem sociálních sítí stále roztěkanější, nebo byl záměr vyhovět aktuálním hygienickým požadavkům?

Jde mi o to se zastavit v klidu a předat si emoce čistěji. Je to jiný zážitek. Pořád to v sobě vlastně zpracovávám. Byla jsem hodně překvapená. Bylo to lepší a intenzivnější, než jsem si myslela. Vnímala jsem oboustrannou vděčnost. Ráda bych si to zopakovala. Místy to pro mě bylo silnější než klasický koncert. Je v tom trocha tajemství a možná i jistého nebezpečí.

Jak to celé fungovalo? Diváci si rezervovali konkrétní čas a přišli, nebo se série setů řídila sama?

Rezervovali si čas, střídali se po šesti minutách a tak nějak to vycházelo na deset lidí za hodinu. Přišli do maringotky, sedli si, trošku jsem si s nimi popovídala. Zahrála jsem jim písničku, někdy dvě.

Vstupné bylo dobrovolné, brala jste i naturálie. Jaký zajímavý honorář vám utkvěl v paměti?

Báseň. Paní našla jednu prastarou a dala mi ji do obálky. Byla tam s manželem a ani on nevěděl, co v ní je. Když jsem ji obdržela, úplně jsem zrudla (smích).

Byl čas zahrát jednu, dvě písničky…

Neměla jsem žádný playlist, spíš jsem se zaměřila na své nejintimnější písně, které jsem napsala v posledních letech. Jako je třeba skladba Exorcismus Emily Roseové nebo Neklidná noc. Ale taky jsem zahrála něco z poslední desky zhudebněných básní Anny Barkovové a jednou vypalovačku Spalovačka mrtvol jednomu klukovi, co potřeboval nakopnout. Prostě zpěv a kytara na klíně.

Jak tedy sestavujete standardní koncertní playlist? Dvě vypalovačky na úvod, pak něco na uklidnění?

To záleží předně na tom, v jaké sestavě hraju. Pokud se svým 4triem, což znamená s kytaristou Petrem Uvirou, cellistkou Terezií Kovalovou a bubeníkem Lubošem Pavlíkem tak repertoár řídíme playlistem složeným z rychlejších i pomalejších věcí. Hlavně z poslední desky Hrdinům naší doby, ale také skladby z jiných alb. Prostě výběr. U svých sólíček se řídím intuicí v tu danou chvíli podle lidí. S kapelou hraju hlavně na basu a u svých sólových koncertů na kytaru.

Byla příprava tohoto projektu v něčem jiná? Nacvičovala jste třeba předem v podobně stísněném prostoru?

Ne. Spíš jsme upravili maringotku, která je součástí komunitní zahrádky. Bylo potřeba uklidit hrábě, lopaty, hlínu, dát tam závěsy, lampu, světla. Vypadalo to nakonec trošku jako šmajchl kabinet, ale mělo to atmosféru (smích).

A jak se připravujete na běžné koncerty? Nosíte v hlavě jako stand-up komik, co asi tak byste kdy měla říct a co asi tak zabere, nebo na sebe necháváte působit kouzlo okamžiku?

Na stand-up vůbec nemám. Někdy komunikuji méně, když jsem víc soustředěná, většinou více, protože jsem poslední dobou hodně uvolněná. Ale připravovat se mi moc nejde. Jsem trapná, když se za každou cenu snažím být vtipná. To už vím, že není moje silná parketa. Raději jsem přirozená, ale komunikace s lidma mě baví. Mám své publikum fakt hodně ráda, je hodně soustředěné a otevřené.

V čem se tedy liší vystoupení začínající a současné Vladivojny?

Dřív jsem kladla důraz na jevištní projev, pohyb, kostýmy. Zpěv jsem používala jako nástroj a někdy můj projev byl místy docela explicitní. Teď jsem se dostala k větší jemnosti, intimitě a hodně zásadní jsou pro mě texty a sdělení. Zcivilněla jsem, jdu po hloubce sdělení.

A cvičíte postupem času méně na nástroj a skládáte si jednodušší party, nebo je to přesně naopak? Když budu mluvit za sebe, vymýšlel jsem si na sebe strašná pekla a pak je neuměl zahrát.

Já jsem nikdy na žádný nástroj necvičila, prostě jsem rovnou hrála a hledala si akordy intuitivně. Mám to všechno jinak. Baví mě hrozně moc aranžování a skládání jak pro velkou kapelu nebo orchestr tak pro sebe jen s akustickou kytarou. Sama pro sebe skládám jednoduché funkční party na basu a kytaru, pro ostatní studované muzikanty se můžu daleko více rozšoupnout. Teď tři roky skládám operu.

A když skládáte pro operu, nekomplikuje se tím domluva s klasicky vzdělanými muzikanty?

Ne, mám úžasné děvče v orchestru, Karolínu Šustovou, která ty věci děckám přepisuje do not a mluví jejich jazykem, což dost věcí ulehčuje, ale ostatní z kapely jsou na můj způsob fungování zvyklí.

Tagy Vladivojna La Chia 8 hlav šílenství Vojnuška natěsno P/\ST
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY