Veronika Dušková: V servisu Kytary.cz mě baví vracet nástrojům dech

Jak ses k práci servisního technika dechových nástrojů dostala? Hraješ sama na nějaký a je to nutné k tomu, abys řemeslo mohla dělat?

Dostala jsem se k tomu úplně náhodou, protože jsem sama studovala konzervatoř. A dostudovala – obor Hra na klarinet. V té době jsem sama měla s nástrojem nějaký technický problém, tak jsem šla za opravářem, takový mladý borec (smích). Ten bohužel neměl zrovna vůbec čas a poprosil mě, jestli bych si tam dvě klapky sama neodšroubovala. Pak se na mě podíval a řekl „Hmm, ten šroubovák držíš docela v pohodě, zkus ještě tuhle a tuhle“ a pak si mě tam tak nějak nechal jako brigádníka a učně v jedné osobě.

Jak dlouho už tuhle práci děláš a dá se opravami dechů uživit?

Na full-time tuhle práci dělám dva roky v servisním týmu Kytary.cz a uživit se tím určitě dá. Nejlepší asi je, když má člověk vlastní dílnu, a v takovém případě opraváři práci dost často odmítají, protože je jí opravdu dost.

Je potřeba vystudovat nějakou odbornou školu, případně jakou, a dokáže se v oboru uplatnit třeba i samouk? Zmínila jsi, že máš vystudovanou konzervatoř.

Myslím, že nějaký herní základ je určitě výhodou, protože spousta věcí se ukáže, až když si člověk na ten nástroj zahraje. Například ladění, jestli ty tóny šumí, jestli něco těsní, nebo netěsní, tak to opravář zjistí nejlíp tím, že si ten nástroj profoukne. Nemusí být úplně virtuóz, ale pár tónů by měl dokázat zahrát. Jinak hudební vzdělání je v našem oboru spíš bonus, nicméně existují školy přímo pro opraváře. V Česku jedna fungovala v Kraslicích pod společností Amati. Dneska ale jede v nějakém omezeném režimu a školu zavřela. Většina opravářů na volné noze má vystudovanou právě tuhle školu. A protože už není, musí zájemci vyrazit za studiem v rámci Evropy buď do Německa, nebo do Francie. Jinak co jsem se tak bavila s kolegy, nejblíž k našemu řemeslu pak mají obory hodinář a zlatník, protože tam se člověk seznámí nejlíp s materiály, jak funguje letování a tak…

Musí se opravář dechů průběžně vzdělávat?

Určitě! Je to řemeslo, takže to je celoživotní vzdělávání. Objeví se něco nového… nebo se neobjeví a objevovat můžeš ty… ať už to je v materiálech, nebo ve způsobu práce, pořád zkoušíš a hledáš, jak si to ulehčit. To je taková ta klasická česká nátura (smích).

Máš nějakou metu, které bys v práci chtěla dosáhnout? Nějakou dovednostní laťku třeba.

Takový můj sen je mít jednou vlastní dílnu. Ale teď pracuju v Kytarách a jsem tu spokojená.

Jaké jsou největší výzvy a zároveň největší radosti, které ti tato práce přináší? Uměla bys popsat osobní prožitek nebo emoce spojené s touhle prací?

Mě to baví. Mě to prostě baví, protože je to uklidňující. Prostě se zavřeš do své hlavy a jenom si montuješ… Takže emoce tam za mě jsou.

Stane se ti někdy, že dostaneš na stůl třeba hoboj dobitý jak selka po žních, že by ses musela bránit nutkání ho poslat rovnou do koše, nebo podobné pacienty vnímáš jako výzvy?

V první řadě musím říct, že se momentálně specializuju spíš na klarinety a saxofony, případně příčné flétny, a řekla bych, že hoboj a fagot jsou pro mě ještě taková vyšší dívčí, kam se teprve postupně chci dostat. Takže hoboj ne. Ten je, řekla bych, z celé té rodiny dřevěných dechových nástrojů asi nejtěžší, protože je hodně citlivý na ladění, tam prostě ještě úplně nejsem. Ale abych odpověděla. První, co by měl opravář udělat, když mu zákazník donese nástroj k opravě, je to, že musí zhodnotit, jestli se vyplatí do toho vůbec pouštět. Takže ano, někdy máš pocit, že je lepší hodit to do koše, a někdy těm lidem fakt řekneš, ať to reálně udělají a koupí si nový nástroj. Pokud má zákazník k nástroji nějakou hlubokou citovou vazbu, tak to zprovozníš „aspoň nějak“, aby to prostě fungovalo.

Jak se proměňuje přístup k opravám s vývojem technologií a materiálů v hudebním průmyslu? Držíš krok s novinkami, jakým způsobem?

Já myslím, že novinky mám tady v Kytarách hezky naservírované, protože dělám i předprodejní kontrolu. Takže když se objeví něco nového, třeba v oblasti podlepek, nové filcy, někdo dává klapku jinak, tak to vidím hned z první. Ale jinak je to celoživotní cesta, je to řemeslo.

Co tě vedlo k tomu, že ses připojila k servisní partě v Kytarách?

Řekla bych, že zase náhoda a taky možnost pracovat na full-time, tak proč ne?

Rodina dechových nástrojů má poměrně košatý rodokmen, máš mezi nimi nějaké favority, na které se specializuješ?

Klarinet, protože ho mám vystudovaný a cítím v něm takovou největší jistotu, a potom asi saxofon. Zobcovka – tam můžeš maximálně vyměnit korky a naolejovat, takže tam nic.

S jakými závadami nebo „pracovními úrazy“ za tebou zákazníci se svými nástroji nejčastěji chodí?

Nejčastěji nástroje netěsní, něco tam píská, nehraje jim to. Taková ta klasika, běžné seřízení, netěsní podlepka nebo výměna korku… Se zlomeným klarinetem za mnou nikdo zatím nepřišel.

S jakou naopak nejkurióznější závadou ses setkala?

Když jsem to dělala ještě jako brigádník, přišel mi do ruky klarinet, který byl na jednom místě tak nějak divně vyboulený. Dloubla jsem do toho nehtem, celé to vypadlo a byla tam díra skrz na skrz! Tak tohle mě bavilo opravovat (smích).

Máš tušení, jak ta díra v nástroji vznikla?

Neptala jsem se, ale mám tušení, že jeho majitel se asi naštval a o něco s tím prásknul, když ho neposlouchal metronom (smích)… Absolutně nevím, ale bylo pro mě hezké vzít si ten nástroj do parády a vdechnout mu zpět život, protože s tou dírou by nehrál.

Už jsi zmínila, že výzvou do budoucna jsou pro tebe nástroje jako hoboj nebo fagot. Existuje ale nějaký konkrétní typ závady, kterou vnímáš jako hozenou rukavici?

Ono obecně servisovat nové nástroje je tak nějak za odměnu, ale máš tam zároveň určitý respekt, protože nechceš, aby ti ujel šroubovák a udělal jsi nějaký škrábanec nebo něco takového. Ale ve výsledku ty staré nástroje jsou daleko větší výzva, tam je mnohem víc věcí, které je potřeba udělat, past na pasti. Všechno má něco svého… obecně si zatím netroufnu třeba na nástroje v ceně 250 tisíc a víc, to je zatím… uff (smích)

Existuje nějaký typ dechového nástroje, který tě fascinuje více než ostatní, a pokud ano, proč? A naopak, je nějaký, který opravuješ méně ráda?

Znova, nejraději opravuju klarinet. Začínala jsem na něm a mám ho v ruce. Ale nemůžu říct, že bych nějaký nástroj neměla ráda. Každý instrument má svá specifika, a když nějaký konkrétní poznáš líp, tak zjistíš, že má s mnoha dalšími spoustu společného.

Je přístup technika vždy stejný, bez ohledu na to jestli mu zákazník přinese na sál nové ságo z dílny Yanagisawa, nebo nějakou obouchanou Amátku?

Hlavní postupy jsou stejné. Ale jak už jsem říkala, u novějších nástrojů je člověk přirozeně opatrnější. Přístup a postup se taky liší podle toho, z jakého materiálu je nástroj vyrobený, jestli má, nebo nemá lak atd. Nicméně opravit tu Yanagisawu bude nejspíš jednodušší, protože je tu předpoklad, že bude ještě v pořádku. Nebude mít poškozené tónové otvory, křivé tělo a tak.

Kdyby sis mohla vybrat nástroj, který bys chtěla mít kvůli servisu na stole, teď mám na mysli třeba i historický kousek, jaký by to byl?

Hmm, o tom jsem nikdy nepřemýšlela… Ono je potřeba si uvědomit, že dřevěné dechové nástroje nejsou to samé, co housle nebo butikové elektrické kytary. Ty nějak zrají a stoupá jejich hodnota, zatímco dechy stárnou a s věkem hrají hůř. Historické nástroje se v dobové hudbě ještě sem tam objeví, ale není to úplně moje parketa.

Myslel jsem to spíš tak, jestli v rámci historické nabídky některé ze známých značek není třeba nějaká slavná produktová řada nebo konkrétní model například saxofonu, nějaký svatý grál dechařů obecně.

Hmm, spíš ne…

O kytarový servis dneska člověk zakopne pomalu na každém rohu. Uměla bys odhadnout, kolik servisních techniků se v České republice věnuje právě dechům?

S kolegou jsme to počítali a je nás okolo třiceti. Což není moc a bude to ještě horší. Jak jsem říkala, většina těch, kteří se oboru u nás věnují, vystudovala ještě v Amatce, a až tahle generace pověsí řemeslo na hřebík, tak kolik nás zbude?

Zmínila jsi, že alternativou studia v Kraslicích jsou školy v Německu a ve Francii. Znáš někoho, kdo tam studuje? Uměla bys říct, jak obtížné je pro případné uchazeče se tam dostat?

To bohužel nevím. Tím, že jsem se k řemeslu dostala vlastně oklikou a sama tu školu nemám, tak jsem se o to ani nezajímala.

Za kým jdeš, když potřebuješ doplnit své know-how, když potřebuješ radu?

Za panem Radou! (smích)

Za panem Radou pro rady? To je poetické! Představíš nám nějak pana Radu?

Je to zkušený pražský opravář, je skvělý! Takže když si nevím rady, volám panu Radovi. Chci ale ještě dodat, že když člověk začíná, tak někteří větší výrobci nabízejí master classes, workshopy a vzdělávací kurzy, na které se každý může přihlásit a kde může nabrat potřebné dovednosti nebo se v těch už nabytých zdokonalit. Já jsem například díky Kytarám mohla ve Francii absolvovat dvoutýdenní školení na téma saxofony a klarinety.

Je vás tedy jak šafránu, panuje mezi opraváři nějaká konkurence, nebo mezi sebou spolupracujete a dokážete doporučit jeden druhého?

Je to člověk od člověka. Já zrovna mám kolem sebe partu lidí, kteří se tomu věnujeme a bavíme se, ale zase tolik jich neznám. Co vím, tak někteří to jedou vyloženě jako byznys, ti se kamarádíčkovat moc nechtějí a konkurenci vnímají stejně jako každý obchodník spíš než jako kolegy. Je to ale zbytečné tím, jak nás je málo.

Co člověk potřebuje nebo musí umět pro to, aby zákazníci chodili k němu a ne ke konkurenci? Chodí za tebou stálí zákazníci, nebo chodí spíš noví proto, že jim tě někdo doporučil?

To bych taky chtěla vědět (smích). Já tu práci dělám zatím krátce, takže stálou klientelu si teprve buduju. Ale teď, co pracuju v Kytarách, tak lidi volají spíš s dotazem, jestli servisujeme i dechy, a pak zjistí, že nově ano. Pokud máš vlastní dílnu, tak hodně pomáhá doporučení a když máš čas udělat práci třeba na počkání. Na to hodně lidi slyší.

Jak často by za tebou měl zodpovědný majitel hudebního nástroje chodit, aby udržel svůj nástroj v dobré kondici?

Důležité je, aby se o ten nástroj staral průběžně sám, aby si třeba při nákupu zjistil, co potřebuje k tomu, aby správně fungoval. Ale k té frekvenci návštěv servisu, řekla bych, že ideál je jednou za půl roku, nejdéle jednou za rok. Pak dochází k poškozením, která vyžadují větší zásah. Představ si třeba nevytíraný saxofon, ten má dole takové krásné koleno, kde zůstává „ta voda“, která tam umí udělat pak pořádný průšvih. Umíš si představit, že bys do motoru svého auta nedoplňoval pravidelně olej? Tak se zadře. A u toho sága je to podobné.

Máš nějaký přehled o tom, kolik je v tvém oboru holek?

Znám dvě!

Kdybys měla dát jednu radu začínajícímu opraváři dechových nástrojů, co by to bylo?

Nejsem si jistá, že tím, jak to dělám chvilku, si můžu dovolit rozdávat rady (smích).

Zkus to tedy z pozice jedné z mála holek, co se servisu dechů u nás věnují.

Já myslím, že důležité je nebát se toho, dělat tu práci poctivě a s úsměvem na rtu.