Mučírna v nahrávacím studiu #4: klávesy, dechy a smyčce

1. Piano

Předtím, než navštívíte nahrávací studio, měli byste si položit důležitou otázku. Chcete použít skutečný nástroj, tedy pianino, křídlo, nebo nějaké slušné klávesy, či MIDI kontroler? Obě řešení mají svá pro a proti. Pojďme se na ně podívat.

Technologie pokročily už tak daleko, že i pro cvičené ucho profesionála je mnohdy naslepo těžké rozeznat, zda se jedná o virtuální nástroj, nebo o náběr reálného piana. Některé moderní virtuální nástroje se skutečnému klavíru blíží velmi těsně (zejména ty dražší a větší) a jsou případy, kdy už je rozdíl téměř zanedbatelný. Nějaké jemné rozdíly tu však podle mých zkušeností stále jsou.

Nedostatky se projeví zejména při práci s mixem nahrávky. Jedním z omezení virtuálního nástroje je, že vyšší harmonické frekvence, které reálný klavír produkuje při hře v různých kombinacích tónů (tedy při vzájemném působení kmitů strun), mají tak obrovské množství kombinací, že je málokterý program umí všechny obsáhnout nebo dopočítat.

Skutečný nástroj

Skutečný klavír se v mixu lépe prosadí a bude i lépe reagovat na různé postprodukční úpravy. Dalšími faktory, jež přispívají k uvěřitelnosti, jsou různé nedokonalosti a specifika každého jednoho nástroje. Skutečný nástroj vás bude inspirovat k jiné dynamice, práci s pedálem, úhozu a tak podobně. Výše uvedené se v různé míře týká i analogových elektrických pian či varhan ve srovnání s jejich digitální nápodobou. Samozřejmě se ale stále pohybujeme spíš v rovině subtilních nuancí.

Nevýhodou skutečného piana je, že pokud stojíte o profesionální nahrávku a přistupujete k tomu zodpovědně, budete potřebovat ladiče. A to buď k jednorázovému doladění těsně před frekvencí, nebo ještě lépe, přítomného po celou dobu nahrávání. Je běžnou praxí, že ladič zasahuje do nástroje i několikrát denně. Takový přístup je častý zejména v klasické hudbě.

Další komplikací je náchylnost na různé ruchy (například vrzání sedačky, pedálů, dupání). U některých projektů se takové věci naopak přiznávají – přispívá to i k určité autentičnosti. Klavíry se totiž nabírají většinou na páry citlivých mikrofonů, a to jak z blízkosti, tak i z větší dálky. Z toho vyplývá další komplikace – přítomnost přeslechů, nahráváte-li současně víc muzikantů (na rozdíl od digitálních pian, kde nejsou přeslechy žádné).

Důležitá je i kvalitní místnost. Piana se totiž seřizují a ladí vždy s ohledem na prostory, v kterých budou provozovány. Chování prostor je neoddělitelnou součástí většiny klavírních náběrů, a není proto dobré to podceňovat.

Digitální nástroj

Výhody při použití digitálního nástroje jsou nasnadě. Bezproblémovost, tedy žádné přeslechy ani ruchy, zvuková variabilita, volba klaviatury dle chuti a zvyku, žádný vliv místnosti, žádné problémy s laděním a taky rychlost celého procesu. Úplně nový svět možností se nám pak otevírá, použijeme-li kromě audiozáznamu i nahrávání pomocí MIDI rozhraní. Takový záznam můžeme postprodukčně jakkoliv snadno opravovat (nemusíte být tak precizní hráč), měnit tóny i dynamiku, rovnat nepřesnosti, zvolit jiný zvuk a tak dále.

Nevýhodou může být právě určitá sterilita, méně přirozená dynamika (zejména u naklikaného MIDI) a absence všeho, co bylo řečeno jako výhody u pravého nástroje.

Jakou cestu tedy volit? Budeme-li nahrávat hudbu, kde piano hraje dominantní roli, doporučoval bych použít skutečný nástroj. V případě klasické hudby to bude křídlo (například Steinway) v nějakém velkém nahrávacím studiu nebo koncertním sále. Pokud jde o populární hudbu, jazz, folk, alternativu a podobně, postačí i slušné seřízené pianino se specifickým zvukovým charakterem, ideálně ale v profesionálně vyřešené akustice. Na výsledný zvukový design bude mít velký vliv i technika náběru, kterou zvukař zvolí. Hrají-li klavírní party spíš doplňkovou roli a nebo jedná-li se o cíleně elektronický projekt, bude naprosto dostačující a efektivnější použít digitální nástroje.

Železné piano

Můžete také třeba chtít nějaké speciální ladění, například Honky-tonky neboli Tingl-tangl či železné piano (termín používaný ladiči). Jedná se o nástroj, který je rozladěný tím způsobem, že směrem od basových do vysokých strun dochází k lineárnímu rozlaďování shodných sousedních strun (prostřední z trojice zůstává, krajní se nadladí/podladí), zatímco struny ovládané basovými klávesami zůstávají, jak jsou. Čim výš jdeme, tím je rozladění větší. Na takový experiment budete potřebovat ladiče, aby vám pianino připravil před nahráváním a na konci ho opět vrátil do standardního ladění.

Takový zvuk se dá vcelku úspěšně i napodobit postprodukčně v mixu na normálně naladěném pianinu, a to pomocí minimálně dvou různě nastavených efektů chorus. Ale to už by bylo na delší povídání.

Elektrická piana, varhany, syntezátory

Jak už bylo nastíněno v odstavci o piánech, některé specifické výhody a nevýhody při použítí skutečného nástroje oproti digitální nápodobě se týkají i těchto instrumentů. Skutečné analogové vintage nástroje jako Fender Rhodes piana, Wurlitzery, Moogy, Hammondy, Farfisy a další mají kouzlo v určité nedokonalosti, zvukovém charakteru a v drobných nuancích ve zvuku a pocitu ze hry. Nevýhodou je nespolehlivost, nákladná údržba, šum a pouhé mono.

Nabízí ale i příležitosti k různé kreativitě, jako je podpoření specifického charakteru zařazením do řetězce například různých efektů, krabiček, lampových aparátů, Leslie bedny (u Hammondů důležitá součást zvuku) a tak dále.

U kostelních varhan platí podobné věci jako u pian, a to zejména stran velkého vlivu prostoru na výsledný zvuk. (Ve 3. díle našeho seriálu se můžete zpětně podívat, jak takové kostelní varhany nahrávali Boží muka pod taktovkou Nahrávacího studia Aluna).

2. Smyčcové a dechové nástroje

Asi není potřeba zdůrazňovat, že kvalita a seřízení každého takového nástroje je základ. Dechové i smyčcové nástroje jsou pro interprety náročné zejména stran intonace a výrazu. Dobrá zpráva je, že ladění se u těchto nástrojů poměrně snadno dá opravit postprodukčně. Přednes ale nikoliv, a tak je důležité na něj dbát už při záznamu. Problematičtější může být i střihání u vázanějších partů, je proto lepší nahrát kvalitně co nejdelší celky.

Smyčcové nástroje se na koncertech (pomineme-li klasickou hudbu, řeč je teď o využití v kapelách) často snímají pomocí piezzo snímačů, nebo nějakých klipsnových mikrofonů (například kvalitními mikrofonními systémy DPA). Zatímco piezzo jsou ve studiu naprosto nevhodné, kvalitní klipsnový mikrofon může dobře posloužit, zejména při nahrávání více nástrojů najednou.

Přesto, pokud je to možné, nabírají se smyčce spíš ze střední až větší vzdálenosti na kvalitní kondenzátorové mikrofony. V případě houslí ale zvukaři občas sahají i po dynamických, často páskových mikrofonech, pro jejich hladší průběh na vyšších frekvencích – kompenzují tak některé nežádoucí ostré rezonance. (Je to ale nástroj/hráč kus od kusu, někde je zase naopak potřeba podpořit zvukovou barvu houslí citlivějším kondenzátorovým mikrofonem).

U smyčcových nástrojů je stejně jako u většiny akustických nástrojů důležitá dobrá akustika. Určitě je nevhodné nahrávat v zvukově mrtvých kobkách, kompletně obložených molitanovými jehlánky nebo koberci, jak to bývá v některých amatérských studiích. Mnohem lepší volbou je například slušně vyřešený koncertní sál nebo salónek na klasickou hudbu.

Hráči na smyčcové (ale i dechové) nástroje jsou často zvyklí se kontinuálně dolaďovat vzájemně k sobě. Je proto důležité, aby při nahrávání měli dobrý poslech správně ladícího harmonického základu skladby. Někdy i pomůže vytvořit pro tento účel v MIDI nějaký průchozí dlouhý tón pod celý part (stačí tónika dané skladby), který se pak po dokončení samozřejmě vymaže.

Producent Vít Maršálek pak přidává pár tipů pro aranže smyčcových partů: „Při aranžování smyčců je do určité míry podstatné přijít s nimi do kontaktu, znát jejich možnosti a rozsah. Nejen kvůli různému druhu výrazu a specifikace požadavků, ale i kvůli a vybrání vhodné tóniny, což není tak samozřejmá věc. Za C#m a F#m vám nepoděkuje ani profesionální hráč. Zpěváka transpozice o půltón opravdu nezabije, problémy ale můžou nastat se souzvukem kláves, laděním kytar a s přizpůsobením jiných nástrojů.“

3. Dechové nástroje

Dechové nástroje jsou trochu méně náchylné na nevhodnou akustiku, a to z několika důvodů. Často se snímají spíš na dynamické mikrofony (méně citlivé na okolí), jsou hlasitější, pronikavější a v neposlední řadě jsme u nich zvyklí na určitou prostorovou „špínu“, zejména díky jazzové muzice. Přidaná dozvuková klubová atmosféra nám tak v souvislosti s dechy zní často úplně přirozeně. Přesto, někdy je žádoucí nabírat je z různých nebo větších vzdáleností, a pak bude spektrálně vyrovnaná místnost výhodou.

U nahrávání dechových nástrojů je potřeba počítat s tím, že zejména pro hráče, kteří necvičí pravidelně, je těžké si po delší dobu udržet nátisk. Je proto dobré vše zorganizovat tak, aby nemuseli nahrávat třeba deset hodin v kuse.

Rozhodnete-li se zakomponovat do kapely dechy nebo smyčce čistě pro účely nějakého hudebního projektu, okořenění nebo zhutnění nahrávky, určitě je dobré si obstarat producenta nebo aranžéra. Často se setkávám s instrumentací, kdy tyto nástroje v kapele jen projíždějí základní tři tóny akordického materiálu, a to je promarněný potenciál, který navíc působí dost fádně a amatérsky. Je také potřeba zohlednit to, že (především dechy) jsou sólové nástroje a platí u nich, že méně je více. Housle nebo trubka hrající od začátku do konce písně nepřerušovaného „hada“, který překáží zpěvu, to je špatně. Svěřte instrumentaci odborníkovi a naopak to váš projekt může značně pozvednout.

Poslední podstatná věc je volba tóniny. Ne každá bývá pro hráče na dechové nebo smyčcové nástroje vhodná a pohodlná – je dobré to s nimi dopředu konzultovat. O rozsahu nástroje nemluvě. Matoucí může být i názvosloví tónů u dechových nástrojů, u některých se používá jiné než standardní.

„U dechových nástrojů je třeba uhlídat si kontinuitu a průběh skladby víc než u smyčců, především kvůli jejich pronikavosti a barvě,“ dodává Vít Maršálek. „Pokud v aranži netvoří jeden celek, ale jde spíš o sólové party, jejich vztah ke zpěvu a jeho výšce je klíčový. Také je důležité nezapomenout u některých dechových nástrojů na jiné ladění (například u altového saxofonu, laděného in Es, zní tón zapsaný v notách jako d1 ve skutečnosti o velkou sextu níž, tedy jako malé f), ať už kvůli hrozící zmatečné domluvě během nahrávání, nebo pro orientaci hráče a ostatních přítomných členů projektu.“