U2 s popelem na hlavě, ale pořád s kytarou v ruce
Irští veteráni se rozhodli nemlčet. Days of Ash je krátké, úderné EP, které působí jako rychlá reakce na svět v plamenech – války, společenské napětí, frustrace i únava z permanentní krize. A právě tahle naléhavost je jeho největším překvapením.
U2 se tu vracejí k syrovějšímu zvuku a energii, která jim v posledních letech místy chyběla. Nejde o stadionový patos éry All That You Can’t Leave Behind, ani o experimenty devadesátých let. Spíš o návrat k nultým létům – hutnější, přímočařejší, méně zdobený. Zvuk je sevřený, rytmika pevná, baskytara čitelná, bicí tlačí skladby kupředu bez zbytečné okázalosti.
Textově je EP otevřeně angažované. Bono tentokrát nezakrývá své postoje metaforou; jména, místa i konkrétní osudy vstupují do písní bez příkras. American Obituary nebo The Tears of Things působí jako kronika současného světa – místy až brutálně přímočará. A to je u U2 skutečná revoluce, na Days of Ash nejde jen o obecné politické gesto. U2 tentokrát pracují s konkrétními příběhy.
American Obituary míří přímo do Spojených států – reaguje na násilí, polarizaci společnosti a konkrétní osudy lidí, jejichž životy skončily předčasně. Není to metafora, ale téměř reportáž převedená do hudební podoby. Kapela tu Ameriku nekritizuje zvenčí, ale zevnitř – jako někdo, kdo ji dlouhodobě obdivuje a zároveň se jí nebojí nastavovat zrcadlo.
The Tears of Things a Song of the Future rozšiřují perspektivu směrem k migraci a pocitu vykořenění. Texty mluví o lidech na cestě, o hranicích – fyzických i mentálních – a o tom, jak snadno se z jednotlivce stane číslo. Hudebně jsou to možná nejsilnější momenty EP: střídání ticha a exploze podtrhuje nejistotu i napětí, které téma nese.
Výraznou stopu zanechává i příběh mladé Íránky, jehož ozvěny se objevují v několika pasážích – odkaz na protesty a brutální zásahy režimu. U2 zde navazují na svou tradici podpory občanských hnutí, ale zároveň riskují, že budou znít jako kapela, která opakuje svou osvědčenou roli globálního komentátora.
Právě konkrétnost příběhů je silnou stránkou EP – když funguje. Tam, kde se kapela drží detailu, je přesvědčivá. Jakmile sklouzne k obecným heslům, energie se lehce vytrácí.
Instrumentálně je nahrávka silná. Souhra kapely je výborná – zejména práce s dynamikou. Skladby rostou, lámají se, umí ztišit i explodovat. Přesto tu chybí výrazný hit. Nenajdete tu moment typu Beautiful Day nebo Vertigo, který by vás okamžitě chytil a nepustil.
A co je možná nejvýraznější změna – absence typické „zvonivé“ kytary The Edge. Jeho rukopis je tu tlumenější, méně éterický, víc rytmický. Atmosféra je hutnější, méně vzdušná. Někdo to ocení jako vyzrálost, jiný bude postrádat typický jiskřivý zvuk, který byl pro U2 poznávacím znamením.
Spolupráce s Ed Sheeran v závěrečné Yours Eternally budí rozpaky. Ne že by píseň nefungovala – funguje až příliš bezpečně. Sheeranův vklad je profesionální, ale vlastně zbytečný. Nepřináší novou perspektivu ani napětí, spíš působí jako marketingový tah.
Mluvená Wildpeace (zhudebněná báseň Yehuda Amichai) je ojedinělou složkou EP. Spíš intermezzo než plnohodnotná skladba, předehra k One Life at a Time, která sama o sobě působí trochu výplňově. V kontextu krátké stopáže je to diskutabilní dramaturgické rozhodnutí – každá minuta navíc by si zasloužila silnější tah.
Co na nahrávce ocení muzikanti?
Hudebníci si tuhle desku užijí víc než běžní posluchači. Precizní rytmická práce, citlivé vrstvení nástrojů, práce s gradací bez prvoplánových triků. Baskytara drží harmonii pevně, bicí jsou střídmé, ale účinné. Produkce není přeplácaná – nechává prostor písním dýchat.
Days of Ash není návratem na vrchol, ale je to důstojné, energické a upřímné EP. U2 znovu dokazují, že když cítí potřebu reagovat, dokážou být přesvědčiví. Jen tentokrát jim chybí jeden skutečně nezapomenutelný moment, který by z dobré nahrávky udělal výjimečnou.
U2 – Days of Ash
Island Records 00:23:00
70 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
