Tomm Prochazka (Dead Dog Legacy): Bez noční samoty bych k sobě v hudbě nikdy nepronikl

Máš zkušenosti z několika projektů. V čem je pro tebe práce s aktuální kapelou Dead Dog Legacy jiná, co se týče aranží, komunikace nebo produkce? Je to víc týmová práce, nebo autorské sólo?

Dead Dog Legacy je sólový projekt, který je postavený na mé vizi písní a myšlenkách, které chci sdělit. Veškerá tvorba je intimní záležitost a vzniká v tichu i hluku zároveň. Vzniká osamotě, to je důležité. V nekonečném čase a z hloubi duše, napojená na univerzum. Hlavní práce s celou kapelou a komunikace s ní probíhá při zkouškách, přípravách na živé vystoupení. V tu chvíli je jasná píseň, kterou chceme prezentovat, a na zkušebně pak vzniká kolektivní práce, aby ta píseň co nejvěrněji zněla podle studiové verze. Důležité je, aby měla živého ducha, protože ne vždy se píseň povede převést i na živé hraní. Musí se s ní pak trochu jinak pracovat, někdy něco přidat nebo odebrat, aby měla ty správné koule i na pódiu. A to je ta důležitá část kolektivního ducha.

Co ses z působení naučil v různorodých skupinách naučil? Kdybys mohl dát radu svému mladšímu já, co by to bylo? Týkalo by se to třeba managementu, PR nebo jiných nezbytností pro hudebníka?

Hlavně vědět, o čem zpívám. Umět něco sdělit. Kdysi jsem to bral jen jako zábavu a bylo mi jedno, o čem zpívám, nebo o čem píseň či kapela je. Neměl jsem moc názor. Méně jsem pracoval a čekal, že věci ke mně přijdou samy. Taky jsem si myslel, že jsem nejlepší zpěvák. Nula skromnosti. Fungování v různých projektech a práce s lidmi mě učí nejen být lepší muzikant, ale i lepším člověkem. Protože muzika přece není jen o muzice, ne?

Hudba je pro tebe rituál. Máš nějaké konkrétní studio nebo místo, kam se vždy vracíš tvořit? Jak vypadá tvůj typický workflow — od první nápovědy až po finální mix?

Základy písní a taky jejich finišování se tvoří na naší kapelní zkušebně, která má rozdělené místnosti, včetně malého studia–pokojíčku. To je prostor, kde trávím dny i noci meditací nad světem a smyslem člověka. Využívám izolaci a samotu pro prozkoumávání sebe sama. Nabírám inspiraci, koukám na filmy, poslouchám novou muziku. Okolní svět běžných problémů nechávám daleko od sebe. Někdy jen tak jsem a nedělám vůbec nic a na nic nemyslím. Jenom klid. V tomto prostoru pak pracuji na nových věcech. Je to vlastně fáze tvorby a celkově muziky, která mě baví nejvíc – vytvářet nové písně, slyšet je úplně poprvé. Ony nápady jsou tak nevinné a hravé, člověk nemusí myslet na to, jestli je to správně nahrané, prostě to ze sebe dává ven a objevuje. To je ta nejkrásnější věc na muzice, pro mě je to víc než koncerty. Později se pak na nových nápadech pracuje hledáním „správného“ zvuku. Přichází ta nejnáročnější práce. Řemeslnost, technická znalost. Už se tam probíjí racio a v harmonii s kreativitou se nahrávají písně. Tohle zabírá nejvíc času a bere nejvíc energie. Někdy jsem do toho tak ponořený, že si na konci dne vzpomenu, že jsem moc nejedl a záda se hrbí víc a víc... 

A v noci?

V noci pak poslouchám nahrané věci a dávám zase více kreativitě a nadhledu. K tomu si vždy zapálím nějaké brko a v klidu si se sluchátkama lehnu. Tráva mi dodá pocit odosobnění a dokážu ty skladby vnímat jako někoho jiného. Ego si pak neuvědomuje, že jsou to mé skladby. A právě v ten moment nad nimi mohu hezky kriticky pracovat. Takhle funguji jako producent svých písní. Během poslechu, když mě něco napadne, hned to zapisuji do Wordu a druhý den s tím pak pracuji. Když jsem se skladbou spokojen, posílám ji dál ke zlepšení zvuku a technického stavu. Spolupracuji s Amákem Goldenem z pražského studia Golden Hive. Už za dob předchozí kapely Dirty Old Dogs jsme si s Amákem žánrově dost sedli a práce s ním je rychlá a energická. To mi vyhovuje. Takže finální mix a master má na starosti právě on.

Mnoho lidí vnímá noc jako útlum, ty ji naopak máš jako tvořivý prostor. Jak to ovlivňuje nahrávání nebo kapelní zkoušky?

Noc vytváří bezčasí, prostor, kdy v tichu vypluje nejvíc věcí. Nic tě nehoní. Člověk musí být ale na to nastavený, biorytmus otočený. Protože v noci se chce člověku spát, že? (smích) Ale když je dlouhodobější soustředění, noční tvorba je opravdu mystická záležitost, už jen si po práci na něčem zajímavém jít zakouřit a pozorovat nebe, hvězdy. To ticho! Občas projde kočka, občas nějaká zfetovaná zbloudilá duše. Úplně jiný svět. Má to své kouzlo.

Kapelní zkoušky se plánují na noc hůř, protože ne všichni mají možnost pracovat do noci. Jsou tam povinnosti, práce, rodina…. Zkoušky jsou tedy většinou v denní době. Momentálně máme novou zkušebnu s okny, kam nám krásně svítí slunce. A to je taky léčivé a svěží. Takže suma sumárum: tvorba je noční tvor a zkouška tvor denní.

Dead Dog Legacy má silnou zvukovou identitu. Jak jste ji nastavili — byla to spíš série pokusů a omylů, nebo jasná vize od začátku?

Pokus – omyl. Hraní si se zvuky a melodiemi. Zkoušet, co funguje. A pak práce, práce, práce, práce a zase práce. Jsem v tom hrozný dříč a perfekcionista. Někdy mě to opravdu nebaví a musím se překonat, ale nakonec jsem za to rád. Mám totiž tendenci zakrnět a být lenivé prase. Takže musím hodně věcí dělat na sílu. Celý proces tvorby není vždy jen zábava, je to vyčerpávající záležitost. Ale ta energie se pak vrací, a o to jde. Často říkám, že do muziky dávám víc práce a energie než když jsem makal ve fabrice od pondělí do soboty jako svářeč, to bylo méně náročné. (smích) Je tu však velké ALE. Muzika mi to vrací nazpět a to vnitřní naplnění je trvalejší než nějaké finanční ohodnocení.

Ve své hudbě propojuješ doomové kytary, písničkářství, elektroniku i hiphopový groove. Jaké nástroje a efekty používáš, abys dosáhl tak kontrastního, ale zároveň soudržného zvuku? Máš nějaký „signature gear“, na který nedáš dopustit?

Pracuji hlavně s laptopem. Používám pluginy na tvorbu beatů (Cubase Groove Agent) a na elektrickou kytaru pluginy od Native Instruments (Guitar Rig). To jsou základní nástroje pro vytvoření zvuku písně. Díky tomu, že mám vše pohromadě, se mi pracuje rychleji. Šetřím tím svou energii, která mi zbyde pro produkční stránku písně a experimentování. Mám také širokou paletu zvuků, takže mě to občas táhne do různých žánrových vod. Vždy v tom hrála roli i finanční stránka – pracoval jsem s tím, co jsem měl a co bylo dostupné. Nejsem technický hračička.

Tvoje vokální linky jsou velmi emotivní a dynamicky pestré. Používáš při nahrávání nějaké specifické mikrofony, preampy nebo pluginy, které ti pomáhají zachytit tenhle výraz?

Pro nahrávání zpěvů a akustických nástrojů používám klasicky kondenzátorové mikrofony RODE. Efekty na zpěv používám pluginové srandy z Guitar Rigu, což je vlastně hlavně pro kytaru, ale na zpěv to taky dobře funguje. Ale pravdou je, že se spíše teď zaměřuji na výraz zpěvu jako takového. V minulosti jsem se snažil vždy svůj hlas nějak zapatlat efektama, aby to nějak znělo. Používám méně a méně reverbů a zkreslení než v minulosti. Pomalu poznávám svůj hlas, který je pak čitelnější. A tím se víc i soustředím na angličtinu v textech, vyslovování atd. Čím líp se člověk slyší, tím víc vnímá nuance a může pracovat s detaily. A v detailech je ukryto ono kouzlo, které chytne za srdíčko.

Na novém albu Dead Dog Legacy pracuješ s kontrasty a přechody mezi žánry. Jaké máš nastavené vnitřní mantinely? Podle čeho poznáš, že je skladba hotová a může ven?

Snažím se při tvorbě nemít mantinely. Na začátku nemaj co dělat – musí to být absolutní svoboda. Vnímat pocit blaženosti, který dává volnost a otevřenost. Později, když je nápadů víc, přichází ta rozumová stránka věci a mantinely jsou potřeba. Přemýšlet nad společným vztahem mezi písněmi, aby to dávalo smysl atd. Skladba je hotová v momentě, kdy už přidávám zbytečnosti, které nejsou nijak přínosné, a bojím se přiznat, že ta skladba už hotová je, i když to dávno vím. Klasika, asi to tak má většina tvůrčích lidí: říct si, kdy už je dílo hotovo.

V rozhovorech zmiňuješ náklonnost k analogovým a DIY přístupům.

Analogová magie je víc osobní, člověk si to může ohmatat, ovonět, zahřát se u toho, ochutnat, olízat, cokoliv. Přesto mi to při tvorbě celkem jedno. Když to zní mému uchu, nehledím na to, jestli mám živé bicí nebo samply, nebo jestli mám pluginy nebo aparáty. Technické záležitosti jsou pro mě druhořadé, což ale může být někdy i na škodu, to přiznávám.

Na albu se podílela i zpěvačka Zuzana Neubauerová. Jak přistupujete k vrstvení vokálů ve studiu? Píšeš vokální linky dopředu, nebo vznikají až při nahrávání?

Vokální linky jsou už napsané. V pokojíčku, když točíme zpěvy od Zuzky, pracuji jako producent. Nahrají se zpěvy, které jsou dané, a pak se trochu experimentuje a vymýšlíme na místě. Někdy se to použije, někdy ne. Zuzka je skvělá zpěvačka a celkově hudebnice s bystrým sluchem. Cokoliv mě napadne, Zuzka to bravurně zvládne. Někdy to ani neumím pořádně vysvětlit, jak to chci, a ona se krásně napojí a nahodí tam různé věci, přes které se dostaneme do finální verze. Já si pak s tím hraju v postprodukci. Nahrávám všechny back vokály, jak své, tak od Zuzky, a pak je zkouším kombinovat tak, aby měly co nejlepší sound na nahrávce.

Jak jste pracovali na aranžmá skladeb?

Tím, že nejsem nějaký študovaný muzikant a neumím přesně hned zahrát nebo zazpívat, co mám v hlavě, nejde mi to moc naplánovat. Vím třeba, že tam chci mít smyčce a znám atmosféru, kterou by měly vytvářet, ale přesné tóny přijdou až s improvizací. Věřím i ve spontánní hraní, kdy zahraju i něco, co by mě nikdy nenapadlo. To pak zachytím a snažím se tomu dát nějakou strukturovanou formu. Nechat ten proud plynout a hlavně se nebát dělat chyby. Někdy dělám chyby záměrně, občas se tam objeví velmi zajímavý zvuk nebo tón, který pak může vést k dalším věcem. Je to obrovská alchymie a zároveň hraní si.

Podílel se na nahrávání někdo externí – producent, zvukař, hostující muzikanti?

Producentskou práci mám na starosti já. Hrozně mě baví přemýšlet, jak by ta skladba měla vypadat a kam ji můžu posunout. Na naší desce Dead Dog Legacy máme však hosta na elektrickou kytaru, a to konkrétně v písni Black. Kamarád Phil May Grey, skvělý muzikant a kytarista, který si jede svoje stoner rock-metal věci. Píseň Black je z celého alba nejvíc kytarová a Philova kytara se tam krásně hodí. Dal do ní prvek, který jsme snad nikdy nepoužili – což je až metalové kytarové sólo. Vždy jsem pro to měl slabost a obzvláštnit tuhle skladbu tímto sólem mě hodně baví. Určitě chci v budoucnu spolupracovat i s dalšími muzikanty. V rapové scéně je to velmi běžné, v té kytarové scéně moc ne. Myslím, že je skvělé to propojovat – jak skrz sdílení jiného pohledu na muziku, tak i pro rozšíření povědomí o hudbě. A taky je to sranda a fajn trávení času.

Jak se připravujete na živé hraní?

Je potřeba tomu přizpůsobit správně gear, aby to odpovídalo studiovce. Osobně se snažím hrát co nejvíc minimalisticky, s co nejméně krabičkami, abych se mohl pořádně soustředit na přednes a fyzický výkon. Určité zvuky, které jsem vytvořil ve studiu, jsou už tak předimenzované, že se těžko dají zahrát naživo. Proto tyto zvuky používáme jako samply. Převážně jde o synťákové melodie nebo plochy. Snažíme se s nimi pracovat jako s kořením. Je pro mě zásadní, aby to stále znělo víc živě než reprodukovaně. Ve studiu jsem spíš zhrbený šašek-alchymista, co používá milión zvuků. Na živém vystoupení se chci zaměřit na co nejmíň věcí a dělat to pořádně s přesahem. Je tam kontakt s publikem, obrovská energie. Tvorba v nočních hodinách v pokojíčku je taková solitérská meditační práce. Na pódiu je to úplně jiná disciplína pro mě, proto se tomu přizpůsobuji. Dokonce mám v plánu vzdát se kytary a přenechat ji druhému kytaristovi, abych se mohl soustředit hlavně na zpěv. Vždy jsem se bral spíš jako zpěvák než kytarista. Zpěv je to, co mě nejvíc naplňuje, a na živém vystoupení si ho nejvíc užívám.

Čeká vás dost koncertů v zahraničí, máte za sebou Polsko, Německo. Jaké jsou tvé oblíbené koncertní prostory?

Mám rád hraní v klubech se světly. Open airy jsou moc otevřené, ale zase tam jde udělat fajn zvuk. Hodně mě také baví komorní akustické hraní, které je často živelnější než plný koncertní set. Teď jsme se vrátili z turné po Německu, kde jsme hráli minimalističtěji v menších klubech. Skvělé hraní bylo třeba v Cottbusu v Galerii Fango, kde mají místo podlahy písek. Čeká nás letos ještě hraní v Maďarsku, kde jsme ještě nikdy nehráli. Na to jsme nejvíc zvědaví, a tím pádem se na to také nejvíc těšíme. Dále nesmíme zapomenout na legendární festival Banát, který je v Rumunsku. Tam to bude určitě také bujaré. (smích) Pro mě jako zpěváka zpívajícího anglicky je zahraničí dobrou volbou. Často musím v ČR obhajovat, proč nezpívám česky. Už to začíná být tak pravidelné, že mě to začíná štvát. Mimo republiku to řešit nemusím a přijde mi to paradoxně přirozenější, že zpívám anglicky.

Album Dead Dog Legacy vychází i na vinylu. Jak důležitý je pro tebe fyzický artefakt? Vnímáš vinyl jako součást uměleckého zážitku?

Vůně, velký vizuál. Je to předmět, který je nejbližším zápisem hudby do materiálu, jestli mi rozumíš. Jde o pocit. Tím, že je vinyl náročnější na výrobu a mnohem dražší než CD nebo digitál, má člověk pocit, že pro to udělal dost práce, a víc si toho cení. Pro mě, když přemýšlím o vydání desky, vždy mi naskakuje v hlavě rotující vinyl. Jde i o nostalgii a jakýsi prastarý nosič s duší. Dále je to pěkný moment, až rituál, když si člověk jde pustit desku na gramofon. Zároveň to jde drze proti streamům, kde je nekonečno hudby a přehled nebo opakované pouštění skladeb se vytrácí. Je doba konzumního poslechu hudby. Vinyl, už jen tím, že se na jednu stranu vejde cca 20 minut, přinutí člověka vážit si skladeb víc a při poslechu je soustředěnější. K tomu si může číst booklet na velkém formátu nebo se ponořit do onoho cover artu. Vizuál je pro mě v muzice neodmyslitelná záležitost.