Václav Havelka proměňuje bolest v tichou desku o přijetí
Václav Havelka vydává první album pod občanským jménem a obrací na něm pozornost od kapelních i kolektivních projektů k vlastní bolesti, nehybnosti a postupnému přijetí proměny. A Snake Crawling Up a Broken Ladder není dramatickým příběhem uzdravení, ale tichou a soustředěnou nahrávkou, v níž se osobní zkušenost otevírá důvěře, trpělivosti a pozornému naslouchání. Pomáhá tomu i dlouhý zástup vzácných hostů, kteří Havelkovy písně nerozptylují efektními vstupy, ale citlivě rozšiřují jejich křehký vnitřní prostor.
Václav Havelka patří k hudebníkům, kteří se dlouhodobě nevejdou do jedné role. Posluchači ho znají především jako dlouholetého frontmana indie rockových Please the Trees, ale jeho dráha se už dávno rozrostla do mnoha stran: od sólového působení pod jménem selFbrush přes filmovou a divadelní hudbu (často tvořenou s Martinem Tvrdým), spolupráci se sborem Elpida nebo tanečním souborem 420People až po environmentálně zaměřený projekt fyield. Do této širší mapy patří i spirituálně laděný projekt Golden Spine nebo spolupráce se synem Šimonem ve dvojici Sun+Dead nebo trojici Sonic Herbalism (s Jamesem Tothem). Zde se často pohybuje mezi písní, rituálem, improvizací, duchovní zkušeností a citlivostí k místům, v nichž hudba vzniká.
Nové album A Snake Crawling Up a Broken Ladder z této rozvětvené cesty vyrůstá, ale zároveň ji významně obrací dovnitř. Poprvé vychází pod Havelkovým občanským jménem a jako svůj výchozí bod si nebere kapelu, kolektivní koncept ani vnější krajinu, nýbrž vlastní tělo. To je pro pochopení desky podstatné. Havelka po dlouhých letech v čele Please the Trees nevydává sólové album jako vedlejší položku mezi kapelními nahrávkami, ale jako výpověď vzniklou v období nuceného zastavení, bolesti a rekonvalescence po operacích páteře.
A Snake Crawling Up a Broken Ladder přitom není album o nemoci v doslovném smyslu. Havelka z ní nedělá dramatickou osu ani příběh utrpení. Mnohem víc ho zajímá prostor, který se v nuceném zastavení otevře. Ticho, závislost na péči druhých, křehkost každodenních úkonů, ale také možnost dívat se na vlastní život s menší samozřejmostí. V rozhovoru pro portál The Quietus popisuje, že zkušenost nehybnosti a izolace ho učinila pokornějším a posílila jeho vnímání blízkých lidí. To je pro desku přesnější klíč než představa „návratu po těžkém období“. Nejde o návrat k původnímu stavu, ale o přijetí proměny. S tím souvisí i texty. Často nejsou vyprávěním, ale krátkými prosbami, varováními nebo mantrami. Ask Forgiveness otevírá album jako pokorné uvědomění si dluhu vůči světu, který člověka přesahuje. Boomerang zase pracuje s představou návratu všeho, co vysíláme ven. Tahle poloha není v jeho tvorbě úplně nová, ale na sólové desce se dostává výrazně do popředí. V rozhovoru pro Headliner Havelka říká, že nikdy úplně nepatřil k „archetypu rokenrolového života spojeného s hospodskou kulturou“ a že mu byly bližší kontemplace, spiritualita, vztah k přírodě a hledání hlubšího smyslu v životě i umění. A Snake Crawling Up a Broken Ladder jako by tuto větu nechávalo znít v klidnějším, obnaženějším prostředí. Havelka na novince nehledá únik z fyzické reality, ale jiný způsob, jak v ní být.
Co na desce jako muzikanti oceníte?
Přestože album vychází pod Havelkovým občanským jménem, není sólové ve smyslu uzavřeného písničkářského monologu. Základ tvoří jeho hlas, kytara a původní domácí nahrávky, ale výsledný tvar vzniká z postupného vrstvení příspěvků dlouhé řady hostí, kteří pochází z vážených kapel jako například Swans, Lambchop, Tindersticks nebo Six Organs of Admittance. Z domácích jmen nahrávkám pomohli Vojtěch Havel nebo Tomáš Niesner. Ti všichni nepůsobí jako efektní jména v poznámkách k desce, nýbrž jako spoluhráči, kteří se snaží vstoupit do písní co nejcitlivěji. Producent a zvukový inženýr Brandon Eggleston přitom drží materiál pohromadě tak, aby se z pestrého obsazení nestala přehlídka jednotlivých vstupů, ale jednolitý, dýchající celek.
Nejcennější je na albu právě práce s prostorem. Aranže nejsou přetížené, přestože v nich zní violoncello, viola, housle, banjo, flétny, varhany, marimba, conga, perkuse a další nástroje. Každý nástroj většinou dostává jen tolik místa, kolik skladba potřebuje. Havelka nesměřuje k velkým refrénům ani dramatickým gradacím; spíš nechává jednotlivé barvy přicházet a mizet podobně pomalu, jako se v rekonvalescenci vrací dech, cit a pohyb. Důležitou roli má violoncello Vojtěcha Havla, které se objevuje v několika klíčových skladbách a dodává jim usebranou, téměř meditativní hloubku. Podobně nenápadně, ale přesně fungují i hlasy Rebeccy Very, Munlyho Jay Munlyho nebo Jamese Totha. Nejsou tu proto, aby Havelku zastínily, ale aby jeho písně rozšířily o další odstíny zranitelnosti.
Silné jsou i momenty, kdy se písničkářský základ posouvá k jiné hudební krajině. Cucurucho díky kytarám Bena Chasnyho a Marisy Anderson, klávesám Thora Harrise a perkusím Dany Janssen získává lehce psychedelickou, až snovou povahu. Instrumentální Glowing Tree nechává víc promluvit kytarový detail a připomíná, že album nepotřebuje neustále vysvětlovat svůj obsah slovy. V závěru pak When You Hurt s buzuqem a zvukovými zásahy Radwana Ghaziho Moumneha otevírá jiný, vzdálenější prostor, zatímco White Eagle odchází tišeji, než by posluchač možná čekal.
V tom je největší síla alba A Snake Crawling Up a Broken Ladder. Není to efektní sólový manifest ani dramatický příběh uzdravení, ale tichá, soustředěná nahrávka o přijetí proměny. Havelka na ní bolest nezdobí patosem a neproměňuje ji v hořkost; spíš z ní skládá prostor pro důvěru, trpělivost a pozorné naslouchání.
Václav Havelka – A Snake Crawling Up a Broken Ladder
Animal Music, 2026, 00:47:43
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.