Rock for People 2026: Festivalová aura, kterou nerozhodil ani déšť
Ať už areál Parku 360 zalévá slunce, nebo bičuje déšť, Rock for People má zkrátka auru, kterou jen tak něco nerozhodí. Letos se navíc nekonalo žádné pomalé rozkoukávání. Už od středy byl line-up nabitý a pro mnohé fanoušky znamenal absolutní křest ohněm.
Skvělý dojem zanechali především We Came As Romans, kteří odstartovali tu tvrdší část dne. Jedněmi z nejvýraznějších interpretů byli také Electric Callboy. Ti si potrpí na vizuálně zajímavou show, což opět potvrdili všemožnou pyrotechnikou a konfetami. Přesto musím říct, že mě na open-air pódiu nebaví tolik, jak bych čekal.
Čtvrtek sázel na nostalgický vibe. Areál byl odpoledne už pocitově plný k prasknutí a kvůli nepřízni počasí se trávník pod nohama fanoušků začal měnit v bahenní lázeň. Jedinou záchranou byla štěpka, která areál provoněla a zafungovala jako čerstvý závan pro taneční parket před večerním koncertem Limp Bizkit. Tahle „karaoke párty“ se ale dost lišila od show, které jsem u nich v minulosti viděl. Kapela pozměnila setlist a vsadila především na hity z devadesátek a přelomu tisíciletí.
Páteční program načali britští South Arcade, po nichž scénu ovládl Ben Cristovao. Ten na pódiu oslavil své pondělní narozeniny a od fanynky navíc vyfasoval stylový dort ve tvaru kola. To všechno ale byla jen předehra před tím, co večer čekalo hlavní stage. Bring Me The Horizon se po dvou letech vrátili s téměř identickou show, která se však tentokrát ještě více soustředila na frontmana Oliho Sykese. Kapela kvůli tomu bohužel působila spíše jako jeho sólový projekt. Ostatně podobný dojem vyvolával i jejich nedávný záznam živáku z Brazílie, kde zbytek sestavy hrál tak trochu druhé housle. I přes tyto výtky musím vypíchnout, že vizuální stránka show stále patřila k tomu nejlepšímu, co bylo letos na RFP k vidění. V neutuchajícím dešti působil celý koncert podmanivě a věřím, že lidé, kteří je viděli poprvé, si ho stoprocentně užili. Skrytě jsem doufal v malý zázrak, že se dočkáme i nějakého překvapení z alba Count Your Blessings, kterému příští měsíc vychází reedice. Bohužel – tak snad příště.
Další den se nesl v duchu starých známých. Dorazili Bury Tomorrow a následovalo velké vzpomínání s I Killed the Prom Queen, kteří se do Evropy vrátili po dlouhých deseti letech. Osobně jsem se těšil především na výkon Jona Weinhofena (ex-BMTH) a JJ Peterse (Deez Nuts), kteří už od začátku tvoří pevné jádro téhle australské kapely. Moje srdíčko zaplesalo už u jednoho z prvních tracků Say Goodbye, kde jsem zamačkával pomyslnou slzu štěstí.
Neděle byla už od rána úplně jiná. Počasí se umoudřilo a atmosféra festivalu se změnila. Většinu dne totiž byl z areálu slyšet hlavně starý hard rock a věkový průměr rapidně vzrostl. I přesto odpolednímu harmonogramu jednoznačně dominoval zvuk Knocked Loose, kteří rozpoutali jeden z největších moshpitů celého festivalu. Za poslední roky tahle kapela obrovsky vyrostla a myslím, že zcela zaslouženě. Trocha mrzení přišla se zrušením koncertu Alexisonfire, tak snad si udělají reparát příští rok.
