Terezie Kovalová na sólové desce zhmotnila své sofistikované popové vize
Violoncellistku Terezii Kovalovou potkáváme na hudební scéně dlouhou dobu, a to jako sidewoman projektů širokého žánrového rozpětí. Po letech pomoci ostatním se konečně dostala ke zhmotnění svých vlastních nápadů. A deska Zinka potvrzuje, že ve výrazné instrumentalistce dřímá i podobně nápadná autorka a zpěvačka, která k suverénnímu výkonu potřebovala jen svůj hlas, nástroj a pár elektronických a studiových kouzel.
Poprvé jsem Terezii Kovalovou zaznamenal se zpěvákem a skladatelem Adamem Vopičkou jako polovinu sympatického dua Calm Season. Od té doby jsme na sebe v konstelaci já – posluchač/divák, ona – výrazná instrumentalistka, naráželi pravidelně. V rychlosti si vzpomenu třeba na muziku Vladivojny La Chii, mnohohlavého stáda Zvíře jménem podzim, předčasně uspaných Republic Of Two, Luno nebo Umakartu. Jiní si zase vzpomenou na spolupráci na projektu Vivaldiano nebo na výrazně avantgardnější hudbě projektu Himalayan Dalai Lama. Po více než patnácti letech služby ostatním muzikantům přichází Terezie s první sólovou deskou Zinka. Několikaletý tvůrčí proces, který si autorka prošla spolu se zkušenými producenty – Pjonim a Aid Kidem – přinesl výjimečný hudební zážitek.
I když se zvenčí mohlo zdát, že Terezie žije spokojeným životem, kdy zajímavé hudební výzvy spojuje s neméně úspěšnou modelingovou kariérou, samotná realita tak zalitá sluncem nebyla. Sama Terezie na portálu Donio.cz i v četných rozhovorech, které v poslední době poskytla, potvrdila, že procházela temnějším obdobím, díky kombinaci řady osobních a zdravotních trablů. Ty mělo překonat album, ve kterém konečně brilantní instrumentalistka promluví sama za sebe. Od zimy 2021 tedy spolu s producenty Pjonim a Aid Kidem pracovala na materiálu, který byl nejen hudebním dobrodružstvím, ale i osobní psychoterapií.
V dokumentu, který Kovalová umístila na svůj YouTube profil, mluví o desce jako o cestě k sobě sama. Nahlížení do zrcadla, které jako Alenka má možnost ukázat bohatý svět za vlastním portrétem. Boji s chronickou bolestí, nedůvěry sama k sobě, se stavy, které přinesl rozvod, ztrátou veškerých úspor, ale také cestou za Alejandrem Jodorowskym, za větší sebedůvěrou, novým životním partnerem...
Album otevře skladba Chrám referující o hledání vnitřního klidu a bezpečí. První singl Orfeus pak byl jakýmsi deníkovým shrnutím, cestou z pekla, po jehož cestě autorka, jako bájný Orfeus, stoupala, aniž by se ohlížela, „protože už stačilo“. Co skladba, to uhelný kámen na trnité cestě za světlem. Zinka je zkrátka albem se silným příběhem, a i když řada skladeb je instrumentální povahy, hovoří poměrně intenzivním jazykem.
Ačkoliv by si mohla autorka díky letité pomoci výrazným hudebníkům sezvat do studia hromadu hostí, kolekce je intimní osobní výpovědí. Dokonce i rytmické vzorce jsou často seskládány z různě upravených samplů natočených během několika sessions s producenty Pjonim a Aid Kidem. Obě pomocné osobnosti do projektu skvěle zapadly. Aid Kid se s Terezou zná už z fungování ve Zvíře jménem podzim, Jonatán Pastirčák alias Pjoni je nejen elektronik, ale sám také hráč na violoncello. I tehdejší covidová doba nechala nahrávku vzniknout na takových místech, jako je horská chata v Beskydech nebo nedaleký hotel Portáš na česko-slovenských hranicích. Zkrátka všude možně, jen ne ve sterilním prostředí studia.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Sama Terezie mluví o albu Zinka jako o elektronické desce, která byla stvořena ze zvuků violoncella. Nečekejme ale žádnou taneční jízdu. Spíše široce rozevřenou náruč od neoklasických instrumentálek (White Mist, Waiting, Cellový kus), které mohou připomenout tvorbu Julie Kent, až po spíše popové kusy s výrazným vokálem protagonistky v češtině i angličtině. Není divu, že jedna z nich, závěrečná Pružina, je darem od Jakuba Königa, spolupracovníka ze Zvíře jménem podzim. Text klipovky Chrám zas dodala Vladivojna La Chia, další blízká Tereziina spolupracovnice.
Barevnost nahrávky spolu s výjimečným příběhem a spojením suverénního vokálu, elektroniky a violoncella může evokovat takové ty nafouklé projekty, které si hrají na velké umění. Už po prvním poslechu je ale jasné, že tohle není případ Zinky. Ta sice na několika místech rozkvete takřka do symfonické podoby (Cellový kuskus), většinou je ale výraz prezentované hudby mnohem submisivnější, intimnější. A to přesto, že takový Orfeus se v druhé polovině rozjede do tribálně popového finále.
Terezie Kovalová dospěla do pozice, kdy byla schopna s producentskými spolupracovníky nabídnout suverénní album – výpověď, které výrazně překračuje hranice domácí scény. Těším se na koncertní zpracování albového materiálu.
Terezie Kovalová – Zinka
vlastní náklad; 2025; 00:32:57
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
