Předěláno #17: W. C. Handy: Beale Street Blues

W. C. Handy (1873–1958) byl kapelník, trumpetista, ale především skladatel, který sice pocházel z Alabamy, ale od roku 1909 působil v Memphisu právě v už tehdy četných klubech ulice Beale Street, hlavní tepny memphiského hudebního života dodnes, a jíž složil nesmrtelný hold jedním ze svých největších hitů.

Dlužno dodat, že Handy, který má na Beale Street muzeum a sochu v nadživotní velikosti, nebyl žádný „slepý černoch z plantáže“, naopak šlo o vystudovaného muzikanta, který se zkušeně pohyboval ve spoustě žánrů, než objevil působivost dvanáctitaktové struktury, kterou si vypůjčil od venkovských bluesmanů a zpopularizoval ji.

Jak už bylo řečeno, Handyho hudba z dnešního pohledu, kdy nám blues splývá víc s elektrickou kytarou než trubkou, připomíná spíš tradiční jazz. Jeho skladby nejvíc zpopularizoval Louis Armstrong, který jich měl v repertoáru spoustu, ale ve skutečnosti se jedná o respektovaný základ blues. Tak respektovaný, že nejdůležitější cena, udělovaná v tomto žánru v Memphisu sídlící organizací The Blues Foundation, se od svého založení v roce 1980 až do roku 2006, kdy byla z praktických důvodů přejmenována na Blues Music Awards, čtvrt století jmenovala W.C. Handy Award.

Ale zpátky k Beale Street Blues. Písničku vydal Handy vlastním nákladem (to tehdy vůbec nebylo běžné) v roce 1917 a existují různé teorie o tom, co jej k jejímu napsání inspirovalo, mluví se třeba o tom, že v jednom z klubů na Beale Street Handy viděl hrát pianistu, kterému se pod prsty při improvizaci objevil melodický motiv písně.

První verze písničky, a to instrumentální (autor Handy ji ale už od počátku vybavil textem) pochází také z roku 1917 a pro značku Columbia ji nahrál dnes už úplně zapomenutý Prince's Band.

Zpívaná verze Marion Harris z roku 1921 dostala písničku Beale Street Blues do příslušné žánrové TOP 10.

Písnička se v průběhu let stala plnocennou součástí repertoáru meziválečných big bandů, natočila ji jich řada a jiné ji měly jen v koncertním repertoáru. Mezi nejslavnější patří nahrávka orchestru Jacka Teagardena…

...a samozřejmě Dukea Ellingtona, který jí vtiskl svůj dokonalý aranžérský styl, který se tolik liší od ostatních.

Je těžké ale najít mezi desítkami nahrávek Beale Street Blues nějakou, která by nějak výrazněji vybočovala, byla takříkajíc chycena za neobvyklý konec. Ale ano, existuje. Nahrál ji Jesse Fuller, docela originální bluesman, který většinou vystupoval i nahrával jako one man band, tedy hraje na kytaru, harmoniku a nohama ovládá jednoduché bicí; a v této nahrávce ještě připojil kazoo a scat.

Písnička Beale Street Blues se stala v posledních desetiletích především součástí repertoáru různých kapel tradičního jazzu a dixielandu, což je možná škoda, určitě má v sobě potenciál, se kterým by se dalo pracovat.

Ale teď závěrem ještě jedna verze, kvůli které jsem, po pravdě řečeno, Beale Street Blues do tohoto seriálu zařadil. Je to verze česká a je to verze naprosto výtečná! Nazpíval ji avantgardní divadelník a jeden z největších propagátorů jazzu v meziválečném Československu E.F. Burian, nahrávku aranžoval Jan Šíma a nahrál Orchestr Gramoklubu. Burianův český text je naprosto excelentní a jeho českou verzi mnohem později nazpíval například i Karel Hála a dodnes ji občas můžeme slyšet od Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers.