Přejít k hlavnímu obsahu
Říká se, že Miley Cyrus s tímto albem dospěla. Co se týče hlasového projevu, tak určitě ano | Foto: Mick Rock
Říká se, že Miley Cyrus s tímto albem dospěla. Co se týče hlasového projevu, tak určitě ano | Foto: Mick Rock
Petr Adamík - Pá, 11.12.2020 - 12:00

Pokus Miley Cyrus o rockovější album neskončil úplnou katastrofou

Po přelétávání od popu, hip hopu, přes r&b až po country, se věčná provokatérka na nové desce usadila v poloze pop-rockové zpěvačky, ponořuje se do atmosféry 80. let a vstřebává new wave, rockové či taneční prvky zmíněné doby. 

Už začátkem října Miley Cyrus zaujala, když na iHeartRadio Music Festivalu předvedla přesvědčivou verzi klasiky Heart Of Glass od Blondie, za kterou sklidila pochvalu i od samotné Debbie Harry. V té se Miley, stejně jako v dalších ženských hudebních ikonách sedmé a osmé dekády minulého století, zhlédla. Samotný obal alba s fotkou Micka Rocka má trochu punkovější šmrnc. Tento dojem jen umocňuje zvolený typ písma, jež na svých deskách používali svého času newyorští Plasmatics okolo divoké Wendy O´Williams.

Začíná se svižně, hutná basa otevře dobře šlapající WTF Do I Know, Miley v hlase přiostřuje, ale refrén, byť má silnou melodii, je plochý a chybí mu větší ráznost. Plastic Hearts na vteřinu připomene Sympathy For The Devil od Rolling Stones (bicí a perkuse zde má na svědomí Chad Smith), ale záhy se změní v příjemně šlapající pop-rock. Zpěvaččin nakřáplý hlas zní dospěle a nejvíce vynikne v baladě Angels Like You nebo v country kousku High.

Největší klenot se ale skrývá pod číslem šest. Night Crawling je osmdesátková jízda se vším všudy. Přítomnost Billyho Idola je přínosem a z celé záležitosti se stává jedna z nejlepších věcí, kterou blonďatý rebel za poslední léta natočil. Idolovský vibe, který skladba vyžaduje, pochopil i bubeník Taylor Hawkins, který přispěl jednoduchým, rovným rytmem bez zbytečných kudrlinek. Prisoner, Gimme What You Want nebo Midnight Sky jsou typické taneční kompozice stvořené pro křepčení pod zrcadlovou koulí. Závěr je klidnější a jemně ho rozvíří jen duet s Joan Jett v Bad Karma. Pokus Miley Cyrus o rockověji znějící album neskončil úplnou katastrofou. 

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Říká se, že Miley Cyrus s tímto albem dospěla. Co se týče hlasového projevu, tak určitě ano.  Nejen samotná zpěvačka, ale i producentský tým v čele s Andrew Wattem odvedl na Plastic Hearts skvělou práci. Nejde o nijak přelomové album, ale je jisté, že si tím někdejší hvězda seriálu Hannah Montana (ano, bylo to už dávno, ale proč si to nepřipomenout), získala pozornost u posluchačstva, které její tvorbu doposud obloukem míjelo.

Miley Cyrus - Plastic Hearts

Miley Cyrus – Plastic Hearts

RCA, 2020, 38:15

60 %

Tagy Recenze alb Miley Cyrus
Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY