Přejít k hlavnímu obsahu
Hudební výpověď Joyful Joyful není rozpaženou náručí ve smyslu zoufalé žádosti o pomoc, ale naopak svědectvím referujícím o složitém, ale možném hledání sebe sama v tomto zběsile ubíhajícím světě. | Foto: Jeff Bierk
Hudební výpověď Joyful Joyful není rozpaženou náručí ve smyslu zoufalé žádosti o pomoc, ale naopak svědectvím referujícím o složitém, ale možném hledání sebe sama v tomto zběsile ubíhajícím světě. | Foto: Jeff Bierk
Pavel Zelinka - St, 25.01.2023 - 12:00

Po vyhoštění z církve zpívají Joyful Joyful své vlastní posvátné hymny

Nezahořknout, ale najít si k milované činnosti svou vlastní cestu. To je příběh kanadského dua Joyful Joyful, jehož vůdčí osobnost Cormac Culkeen našel/našla po exkomunikaci z církevního společenství v důsledku přijetí nebinární genderové identity cestu k sakrální hudbě skrze experimentální elektroniku. Debutová bezejmenná deska ale obstojí i sama o sobě bez tohoto dramatického příběhu. Jinak by se nedostala na širší seznam nominovaných desek hudebních cen Polaris.

„Jsou to dobří lidé, kterým na mně hodně záleželo. Ale jediný způsob, jak to mohli vyjádřit, bylo pokusit se zachránit mou duši,“ vzpomíná dnes už smířlivě Cormac Culkeen. Rodák/rodačka z kanadského Peterboroughu tehdy ještě coby žena miloval/a společenství Evangelické luteránské církve, kde byl/a velmi aktivní. Ze svých jedenadvaceti letech ale přišel/přišla s přiznáním ke své nebinární identitě, které mělo za následek exkomunikaci z církve.

„Lidé mi říkali, že jsem byl/a pokoušen/a Satanem a dovolil/a jsem mu vyhrát,“ vzpomíná Culkeen v rozhovoru pro portál Xtra. „Jedna ze skutečně obtížných věcí na vyhnání z náboženské komunity je, že to nejsou jen lidé a místo, o které přicházíte, ale že se s tím pojí i pocit, že se od vás odvrací i sám Bůh,“ dodává Kanaďan/ka. Příběh má nicméně dobré pokračování, a to nejen díky přijetí v místní Anglikánské církvi, kde je Culkeen nyní kontaktní osobou přes LGBTQ+ problematiku, ale také skrze hudbu, které se vždy věnoval/a i na dobrovolnické bázi v komunitní rozhlasové stanici CFFF-FM.

Po spojení s dalším nadšencem okolo rádia, elektronickým experimentátorem Davem Grenonem, vznikla dvojice Joyful Joyful. V tvorbě pod tímto názvem dvojice spojila dohromady lásku k církevnímu zpěvu s hlukovou experimentální hudbou. Po pěti letech ohledávání terénu duo vydalo bezejmenné debutové album.

Joyful Joyful představili svou hudební vizi dvanáctiminutovou freskou pojmenovanou po svatém Sebaldovi, poustevníku, který v devátém století procestoval celou Evropu. Cormac Culkeen zde do minimalistického hlukového podloží přenáší své zkušenosti z chrámového sboru. Ani natolik negativní zkušenost, jakou je exkomunikace z církevního společenství, mu/jí zkrátka nezabránila vztahovat se k tomu dobrému, co v předchozích letech prožil/a.

Jak píše publicistka Jac Renée Bruneau v předmluvě k desce: „Vzal/a si církevní hudbu s sebou, čímž ji vytrhl/a z jejích dogmatických mezí, ale ne z jejího transcendentního potenciálu“. Tedy žádné blasfemické vysmívání se zkostnatělé tradici, ale spíše její přesazení do nových souvislostí. „Dodnes jsem křesťan/ka – navzdory sobě. Jsem také queer, tulák a uzdravující se narkoman. Stále pracuji v církvi. Miluju to tak, jak miluješ někoho, kdo ti zlomil srdce,“ vyznal/a se Cormac v rozhovoru pro portál Metalmagazin.eu. Svou zkušenost člověka ze sexuální menšiny textař/ka promíchává v intenzivním, prožitém vytržení. Už toto samo o sobě staví album do výjimečné pozice.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Alb, která se snaží postihnout silné duchovní prožitky, vyšly během minulých desetiletí stovky. Debutová sestava pěti delších kompozic dvojice Joyful Joyful patří mezi ně. Přesto se Joyful Joyful spojením avantgardních dronů, hlasu manipulovaného pulzujícími samply (a podobně silně deformované elektroniky), a cherubínského zpěvu dostali na půdu, kterou dříve řada kolegů maximálně nevědomky tečovala.

Od slavných Australanů Dead Can Dance přes ďábelské vokální manipulace Diamandy Galás nebo Laurie Anderson, jazzem poučené komunitní zpěvy Alice Coltrane až po gregoriánský chorál a ambientní meditace Williama Basinského nebo Keitha Fullerton Whitmana. V tomto širokém území se dvojice Joyful Joyful pohybuje a kopíruje tak ambivalentní, ale o to silnější impulzy, které za vznikem jejich hudby stojí.

Signifikantní sound dua navíc ve své kompaktnosti dokáže nastolit hned několik rozdílných nálad. Pocitem usebranosti a síly tradice je nasáklá úvodní The Valley, naopak potřebu postavit se za blízkou komunitu LGBTQ+ menšin má i díky použití množství zvukových výstředností následující Marrow. Oh Jubilation je intenzivním apelem, zatímco Cecilia (inspirovaná patronkou hudby a muzikantů – svatou Cecílií) je spíše konejšivým uklidněním, který nás připravuje na závěrečný úhelný kámen v podobě už zmíněné fresky Sebaldus.

Debutová deska dvojice Joyful Joyful je silnou osobní výpovědí muzikantských osobností, které přetvořily své dosavadní zvukové i osobní zkušenosti do podoby soustředěné tiché, i když vnitřně burcující kolekce. Tato výpověď není rozpaženou náručí ve smyslu zoufalé žádosti o pomoc, ale naopak svědectvím referujícím o složitém, ale možném hledání sebe sama v tomto zběsile ubíhajícím světě. Stačí jen mít po ruce vnímavé přátele a pocit, že cesta, na kterou jsme se vydali, má dobrý směr a nadějný cíl.

Joyful Joyful - Joyful Joyful

‎Joyful Joyful – Joyful Joyful

Idée Fixe rec., 2022, 00:32:27

90 %

Tagy Recenze alb Joyful Joyful

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Pavel Zelinka
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY