Památka Doroty Barové na blízkou přítelkyni má podobu křehké pocty

Jméno Dorota Barová se na stránkách Frontman.cz objevilo naposledy ještě před vydáním jejího sólového debutu v roce 2017. Mezitím se hudební dráha této výrazné osobnosti výrazně proměnila. Dlouholetá polovina violoncellového dua Tara Fuki, které po více než dvou dekádách ukončilo činnost v roce 2023, se v uplynulých letech etablovala také jako členka kapely Anety Langerové, součást jazzové kapely Vertigo a spoluautorka komornějších projektů Polomy či Tellemarkk. Často ji také najdeme jako hosta na deskách nebo koncertech kolegů (Lenka Dusilová, Dagmar Voňková, Beata Hlavenková a mnoha dalších). Její hudbu můžete slyšet také v řadě divadelních představení. Právě zkušenost s pohybem mezi různými hudebními světy, od intimní komorní hry po velká pódia, dnes tvoří přirozené zázemí čím dál důležitější sólové tvorby. Z tohoto barevného inspiračního kotle vzešla nečekaně soustředěná třetí řadová deska Píseň pro Mi.

Největším překvapením alba Píseň pro Mi je jazyk. Nejen předchozí sólové desky Doroty Barové, ale i velká část její dřívější tvorby pro Tara Fuki, byla zpívaná v polštině. Jazyku, který pro ni dlouho představoval přirozenější rytmus i melodickou lehkost. Tentokrát přichází výrazný posun k češtině. Důvod je přitom velmi prostý: Dorota se rozhodla složit hold výtvarnici a básnířce Michaele Vejnarové a zhudebnit její texty v jazyce, v němž vznikly. Sama mluví o rozdílné povaze obou jazyků. Zatímco polština jí nabízí plynulost a měkké „flow“, čeština vyžaduje větší pozornost, práci s tichem a významovými mezerami. Nechává proto báseň, aby sama určovala melodii a tempo, a zpěv se stává spíš prodloužením řeči než tradiční písňovou linkou.

Textová rovina alba tak stojí na drobných obrazech, snech a nenápadných pozorováních, které se vyhýbají velkým gestům i jednoznačným sdělením. Zhudebněné básně Michaely Vejnarové (ale i rozpohybované obrazy ve videoklipu k singlu Na chvíli) pracují s motivy noci, pohybu, proměny a pomíjivosti, ale bez tíhy či patosu. „Snové pokoje, pokoje snů, / karamelovým šerem zalité“ (Snové pokoje) nebo opakované ujištění „Na chvíli budu, chvíli tady nebudu“ (Na chvíli) nevysvětlují, ale otevírají prostor pro vlastní čtení. Výjimkou je závěrečná titulní skladba, jediná píseň v polštině, která funguje jako osobní dopis a epilog celé desky. Autorka se zde vrací k jazyku, jímž dlouhodobě vypráví své vlastní příběhy, tentokrát však s vědomím odstupu, vděčnosti a uzavření jednoho blízkého vztahu.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

V hudební rovině působí Píseň pro Mi mimořádně soustředěně a úsporně. Těžištěm zůstává hlas a violoncello Doroty Barové, kolem které se citlivě rozprostírá komorní ansámbl spoluhráčů. Miroslav Chyška (elektrická kytara) a Miloš Klápště (baskytara), dlouhodobí a stálí Dorotini spolupracovníci, zde fungují s přirozenou samozřejmostí. Nepřebírají iniciativu, ale přesně vědí, kdy vstoupit a kdy ustoupit. Novým prvkem je theorba v rukou Jana Krejči. Její jemně archaický zvuk rozšiřuje barevnost alba, aniž by narušoval jeho intimní charakter.

Pocta, kterou nové sólové album Píseň pro Mi představuje, se Dorotě Barové podařila beze zbytku. Hudba i texty citlivě vystihují kontury jemné, snové tvorby Michaely Vejnarové, aniž by se autorčin hlas v cizím materiálu rozpustil. Silná, byť bolestivá inspirace zde nevede k okázalým gestům, ale k soustředěné a hluboké výpovědi, která se širokým obloukem vyhýbá patosu i nebezpečnému sentimentu. Místo toho deska nabízí klid, přesnost a důvěru v drobná gesta. A právě v této zdrženlivosti spočívá její největší síla.

Dorota Barová – Píseň pro Mi

Animal Music, 2025, 00:36:25

85 %