Opakování je matka moudrosti. U Mansona spíš krok zpátky
Marilyn Manson je zpátky. Tedy podruhé. Po One Assassination Under God – Chapter 1 přichází druhá kapitola příběhu, který se v jeho případě začal psát už dávno předtím, než se hudební svět naučil používat slovo „cancel“. A pochopitelně nelze čekat, že člověk, který se po několika dekádách na scéně podepsal pod tolik zásadních desek, přijde s materiálem, který bude neokoukaný, šokující a bude mít schopnost posluchače posadit na zadek stejně jako Antichrist Superstar v devadesátých letech. Jenže právě tady se láme chleba. Chapter 2 je totiž v mnoha ohledech návratem k Mansonovi, kterého známe. A možná až příliš velkým.
Deska se pyšní syrově gotickou atmosférou, vypilovanou produkcí a zvukem, který působí organicky a současně. Tyler Bates opět dodává materiálu filmový rozměr a Mansonův hlas tentokrát není utopený v digitálním bahně efektů. Jeho vokál je překvapivě čitelný, místy dokonce zranitelný. Jenže právě ono zranění se postupně stává hlavním problémem desky.
Manson se totiž ve svých textech znovu a znovu vrací k představě člověka pronásledovaného, zrazeného a vláčeného okolnostmi. Introspektivní poloha sama o sobě samozřejmě není špatně. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stává téměř jediný výrazový prostředek. V kontextu veřejných sporů posledních let a obvinění, která vůči Mansonovi zazněla, navíc jeho permanentní stylizace do role oběti působí přinejmenším rozpačitě. Místo kdysi provokativního manipulátora a člověka, který s chutí obracel společenské stereotypy naruby, tu slyšíme především stárnoucího rockera, který si vyřizuje účty se světem.
A to je možná největší problém Chapter 2. Z kdysi nebezpečné ikony gotického sado-maso rocku se postupně stává poněkud vyčerpaná figura. Ne tragická, ne směšná, ale unavená. Manson pořád umí vytvořit image, pořád dokáže jedním slovem nebo refrénem vyvolat patřičně démonickou náladu. Jenže už z toho není cítit stejná potřeba něco skutečně rozbít.
Přitom rozhodně nejde o špatnou desku. Manson je profesionál a přesně ví, jak napsat hororový rockový šlágr. Otvírák Unalive začíná gotickým kytarovým intrem, které okamžitě navodí atmosféru devadesátých let. Když se přidá Mansonův zlověstný vokál, všechno do sebe na chvíli krásně zapadne. Skladba postupně graduje až k uřvanému finále a člověk si říká, že možná právě tady se ukáže starý známý Manson.
Jenže potom přijde Don't Answer the Door a rozjetá mašina na chvíli vyhodí rychlost. Post-grungeové nálady nejsou samy o sobě problém, ale tady působí trochu jako další variace téhož. Deska se ostatně až příliš často pohybuje ve středním tempu. Jako by se bála pořádně přidat plyn.
Naštěstí přichází Front Toward Enemy. A tady se konečně řeže do masa. Dynamické kytary řvou skoro jako za starých časů, riff má industriální tah a Mansonův zbustrovaný vokál dostává přesně tu dávku špíny, která mu sluší. Není náhoda, že právě tahle skladba evokuje éru Antichrist Superstar nebo Holy Wood. Jenže zároveň ukazuje, jak moc takového momentu na desce chybí.
All the Vilest Things přepíná do melodické balady a funguje jako zpověď. Působivá, dobře zahraná, ale vlastně zbytečná. Podobný problém mají None of the Suns nebo You Can't Die Young. Obě skladby se snaží vytěžit maximum z gotické atmosféry osmdesátých a devadesátých let, ale místo fascinace se postupně dostavuje pocit déjà vu.
A opakování se týká i samotné konstrukce skladeb. Kytary často pracují s podobnými motivy, rytmika drží desku v relativně bezpečných kolejích a atmosféra je někdy tlačena dopředu tak vehementně, až se sama začne stávat manýrou.
Lucifer's Teardrop desku opět zpomaluje a v určitém bodě už člověk začíná přemýšlet, zda poslouchá promyšlený dramaturgický oblouk, nebo několik různých verzí jedné skladby. The Arsonist pak v tomto kontextu působí skoro jako obyčejná albová výplň. A přitom závěr ukazuje, že Manson stále ještě umí chytnout dech.
Exit Wound patří k nejchytlavějším momentům celé desky. Má tah, výrazný rytmus a především něco, co řadě předchozích skladeb schází – okamžitou zapamatovatelnost. Bubeník Gil Sharone tady odvádí výbornou práci a jeho groove dodává skladbě přirozený pohyb.
Pak přichází Enantiomorph, více než šestiminutová epopej a závěrečná tečka celého projektu. Místy se až vleče, ale právě v tom je její kouzlo. Působí jako pochmurný pohřební průvod, který se courá k poslednímu taktu. Je to Manson ve své nejfilmovější poloze – temný, monumentální a melancholický. Ne každému sedne délka a tempo, ale jako finále dvojice alb funguje překvapivě dobře.
Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?
Z muzikantského hlediska je přitom Chapter 2 podstatně zajímavější, než by mohlo vyplývat z hodnocení samotných skladeb.
Zásadní je především spolupráce Marilyn Manson – Tyler Bates – Gil Sharone. Bates zde není pouze kytaristou, ale architektem celého zvuku. Jeho filmová zkušenost je slyšet prakticky všude. Kytary, baskytara a klávesy nejsou poskládané jen proto, aby vytvořily další industriální rockovou desku. Často fungují jako zvuková kulisa k temnému filmu.
Zajímavým detailem je využití nástroje GuitarViol, hybridu kytary a violoncella, který Bates ovládá smyčcem. Právě jeho táhlé a poněkud znepokojivé barvy pomáhají skladbám jako Unalive nebo Enantiomorph vytvořit onu specifickou atmosféru, která je mnohem zajímavější než samotné riffy.
Kytary navíc nejsou technicky exhibiční. Bates se nesnaží dokazovat, kolik not za sekundu dokáže zahrát. Naopak. Staví na jednoduchých, mechanických riffech, jejichž síla je v barvě, rytmu a aranži. Front Toward Enemy je v tomto ohledu téměř učebnicovou ukázkou toho, jak lze starou Mansonovu DNA oprášit, aniž by bylo nutné vymýšlet moderní metalové kejkle.
A pak je tu Gil Sharone. Jeho bicí jsou jedním z největších plusů celé nahrávky. Především tam, kde dostane prostor pracovat s groovem, album ožívá. Exit Wound je toho krásným příkladem. Živá rytmika, hi-hat, baskytara a pomalu se plížící rytmus dávají skladbě mnohem větší napětí než další vrstva efektů.
Na Chapter 2 najde muzikanstký fajnšmeker spoustu věcí, které stojí za pozornost. Aranže, práce s prostorem, zvuk kytar, vrstvení kláves, netradiční barvy a především velmi citlivá práce s rytmikou. Problém není v tom, že by deska byla špatně zahraná. Problém je, že tohle všechno slouží materiálu, který už tolik nepřekvapuje.
One Assassination Under God – Chapter 2 je tak zvláštní deskou. Má všechno, co od Mansona očekáváte – temnotu, gotiku, industriální špínu, dramatické vokály, filmovou produkci a několik opravdu povedených skladeb. Je profesionální od prvního do posledního tónu. Jenže právě profesionalita je trochu její problém. Kdysi byl Manson nebezpečný mimo jiné proto, že člověk nikdy přesně nevěděl, co udělá příště. Dnes už víme. Víme, jak bude znít kytara, kdy přijde démonický vokál, kdy se skladba zpomalí, kdy se objeví baladická zpověď a kdy se všechno na konci ponoří do gotického mlžna.
A právě proto je One Assassination Under God – Chapter 2 spíše krokem zpátky než triumfálním návratem.
Marilyn Manson – One Assassination Under God – Chapter 2
Nuclear Blast 00:46:00
65 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
