John 5: Dokud mám v ruce kytaru, jsem šťastný

Vloni v říjnu ti vyšlo nové album Ghost. Měl jsi při psaní skladeb v hlavě konkrétní příběhy či obrazy, nebo hudba vznikala čistě intuitivně?

Já to mám tak, že si prostě řeknu, že je to dobrý riff nebo že se mi ta myšlenka líbí. Přichází to úplně přirozeně. Spousta těch písní ale, stejně jako na mnoha mých deskách, není v jednom jediném hudebním stylu. Na albu najdeš opravdu rozmanitou hudbu, kterou si moc užívám. Dělám to i proto, aby posluchač nebyl pořád bombardovaný jedním a tím samým stylem dokola.

Na albu jsou všemožné úžasné věci, jako třeba Moon Glow, což je starý jazzový standard. Je tam You, Me, and the Devil Makes Three, což je pro změnu delta blues ve stylu Roberta Johnsona. A pak jsou zde tvrdé věci jako hodně metalová The Ghost. Ta deska mě opravdu hodně baví. Navíc je pojmenovaná po mé kytaře. A taky proto, že všichni žijeme s duchy, a ani o tom nevíme, ale někteří lidé ano. To album vážně miluju a jsem na něj moc hrdý.

Bylo při tvorbě alba Ghost něco, co jsi vnímal jako zásadně odlišné ve srovnání se svými předchozími deskami?

Ano, s každým albem se snažím posunout o krok dál, zkoušet nejen nové styly, ale i nové způsoby nahrávání. Tentokrát jsem chtěl opravdu zachytit dokonalý záběr, takže jsem hodně trénoval doma. Hrál jsem pořád dokola, znovu a znovu, a teprve potom jsem šel do studia a všechno nahrál.

Myslím si, že je to umění, které se dneska vytrácí. Dnes můžeš v nahrávce udělat střih a díky technologiím posunout v podstatě cokoli kamkoli, což je samozřejmě skvělé. Já jsem ale vždycky obdivoval staré nahrávky, třeba ze 40., 50., 60. nebo i 70. let, kde jsi prostě musel mít své party dokonale zvládnuté a nacvičené.

Experimentoval jsi na albu s nějakými novými kytarovými technikami nebo efekty?

Hmm, co se týče efektů, snažím se jich používat co nejméně. Chci totiž co nejvíc věcí dělat rukama. Kdybys viděl můj pedalboard, asi by ti přišel docela komický, mám na něm jen pár pedálů. Nějaký distortion, chorus a noise suppressor. Jinak se snažím všechno vytáhnout hlavně z rukou.

Pokud jde o nové techniky, jak jsem již zmiňoval, ve skladbě Moon Glow jsem se hodně opřel o tradiční jazz, který moc rád studuju. A hned na začátku písně Ghost používám techniku zvanou selective picking od Tosina Abasiho. Víš, já se prostě moc rád učím nové věci. Opravdu mě to baví.

Pořád ještě cvičíš na kytaru každý den? Jak vypadá tvoje každodenní rutina?

Ano, cvičím hodiny a hodiny denně. Kdybych si teď s tebou zrovna nepovídal, pravděpodobně bych hrál. Denně hraju zhruba čtyři až pět hodin. Opravdu každý den. Myslím, že jsem nikdy nevynechal jediný den, kdy bych na kytaru nehrál. Ani jeden.

Dokonce i když na to vyloženě nemáš chuť, nebo nejsi v dobré náladě?

Jediná chvíle, kdy necvičím tak intenzivně, je, když cestuju, třeba do zámoří. Ale i tehdy si nakonec stejně zahraju, jakmile se dostanu na hotel. I když jsem nemocný, prostě si s kytarou lehnu do postele a jen si trochu brnkám.

Změnil se nějak způsob, jakým cvičíš, od doby, kdy ti bylo řekněme patnáct?

Ano. Snažím se pořád učit, psát a zkoušet. To je to, co dělám. Učím se, píšu a zkouším. Cvičím jednoduše proto, že jsem tím posedlý. 

Dneska si lidé na koncertech všechno natáčejí na mobily a mě to vlastně baví, podporuju to. Klidně si koncert nahrajte, jestli chcete. Já totiž strašně dřu na tom, abych při živém hraní dosáhl co největší přesnosti a zahrál všechno přesně tak, jak má být. Beru to trochu jako hru.

Snažím se dosáhnout určité dokonalosti. Hrát přesně v tempu, držet ladění a zároveň v tolika notách neudělat chybu, to není vůbec jednoduché. Ale právě proto je to pro mě tak zábavná hra.

Je ještě nějaký další cíl, kterého bys chtěl jako kytarista dosáhnout?

Vím, že to možná nezní nijak úžasně, ale já jsem opravdu spokojený. Opravdu mě naplňuje to, co dělám. Užívám si každý den, co hraju, a jsem za to nesmírně vděčný. Miluju to.

To je bezva. Teď navíc hraješ s Mötley Crüe. Předtím jsi hrál se spoustou různých umělců. Musíš se víc krotit v kapele, kde hraješ řekněme dost ikonické kytarové party?

Ano, rád hraju v kapelách, které miluju. Miloval jsem Marilyna Mansona, miloval jsem Roba Zombieho. A miloval jsem i Mötley Crüe. Když do takové kapely nastoupím, tak znám všechny jejich písničky a zhruba vím, co přesně od toho očekávají. Proto se je snažím hrát co nejvíc tak, jak znějí na albu. 

Jsou to všechno písně, na kterých jsme vyrostli a posloucháme je celý život. Nechci nic měnit. Kvůli sobě, kvůli posluchačům a kvůli lidem, kteří ty kytarové party napsali. Nechci je měnit, protože pro nás i pro posluchače je nesmírně důležité, aby naživo zazněly tak, jak byly nahrány. To si alespoň myslím.

Jak říkáš, byl jsi fanouškem Mötley Crüe a jejich písničky jsi znal. Byly tam ale nějaké skladby, u kterých se ukázalo, že jsou technicky nebo jinak náročnější, než jsi čekal?

Strávím nad tím hodně času. Dneska se dají na YouTube najít izolované stopy z písniček jako Wild Side, Too Young to Fall in Love a dalších, což je pro mě opravdu zajímavé. Můžeš přesně slyšet, co se tam odehrává, a díky tomu se snažím trávit hodiny tím, abych to zahrál přesně tak, jak je to na nahrávce.

Bylo rozhodnutí přidat se k Mötley Crüe okamžité, nebo jsi chvíli zvažoval i to, jak velký tlak a pozornost fanoušků s sebou nahrazení Micka Marse přinese?

No, víš, myslím, že velkou roli hrálo, že Nikkiho a Tommyho znám už tak dlouho. Vlastně si ani nepamatuju dobu, kdy bych je neznal. Chtěl jsem prostě otevřít ve svém životě novou kapitolu. Vždycky rád zkouším nové věci, protože život je krátký a chceš zažít něco nového.

 A přesně to jsem chtěl, zažít něco odlišného s hudbou, kterou jsem v mládí miloval a kterou samozřejmě miluju pořád. Miluju všechny ty písničky a alba. Navíc jsou to skvělí přátelé, takže to byla naprostá výhra pro všechny.

Jak se ty osobně vyrovnáváš s tlakem z hraní na velkých pódiích?

Ó, já hraní na velkých pódiích miluju. Můžu ti ale něco říct? Abych byl naprosto upřímný, mnohem větší tlak je hrát na malých pódiích. A to z toho důvodu, že u tebe lidé stojí hrozně blízko. Ale na velkém pódiu jsou od tebe zase daleko, chápeš? Rád hraju všude. Dokud mám v ruce kytaru, jsem šťastný. 

Zbývá u velké produkce, jakou máte s Crüe, na pódiu ještě prostor pro spontánnost? 

Ale ano, jasně. Celá ta produkce je úžasná, prvních pár koncertů jsem se spíš jen rozhlížel kolem a sledoval, jak to všechno funguje. Je nádherné být součástí historie Mötley Crüe. 

Je nějaký rozdíl v tvé přípravě na tvůj sólový koncert a na koncert s Mötley Crüe? 

Hraju a zkouším úplně stejně. Když se postavím na pódium, nejsem nervózní. A proč ne? Protože jsem na to tak připravený. Připravený natolik, že to pro mě není nic zvláštního. Je to stejné, jako když máš jen přejít přes místnost. Jen se připravíš a prostě to uděláš. Tak to mám i na pódiu. Pečlivě se připravuju a zkouším. Je to elementární, úplně jako když se ve škole učíš na zkoušku. 

Co tě na kytaře po všech těch letech dokáže ještě překvapit?

To je skvělá otázka. Je nesmírně zajímavé, že kus dřeva se strunami může změnit svět. Podívej se třeba na The Beatles nebo na jakéhokoliv tvého oblíbeného umělce. Tenhle obyčejný kus dřeva se strunami změnil svět hudbou, na které jsme vyrostli. Je to až k neuvěření. 

A navíc neexistují žádné hranice. Když se zamyslíš nad všemi těmi písničkami, které vznikly za desítky let historie kytary, všechny jsou odlišné. Mohou znít trochu podobně, ale každá má něco svého. To se skoro nedá pochopit a je naprosto úžasné jen se nad tím zamyslet.