Slaughter and the Dogs servírují White Heat se zajímavými hosty
Slaughter and the Dogs se vracejí s novým albem White Heat, které přichází téměř padesát let od jejich vzniku v Manchesteru. Kapela, která v roce 1976 poprvé vystoupila po boku Sex Pistols, dnes staví především na původních členech Micku Rossim a Howardu Batesovi, doplněných bubeníkem Philem Rowlandem, který s kapelou natočil už album Bite Back z roku 1980.
Původní zpěvák Wayne Barrett se před několika lety rozešel s Mickem Rossim, a rozhodně ne v dobrém. V červenci 2019 oznámil, že tehdejší sestavu propouští a hodlá postavit novou. Následoval vleklý spor o právo používat název Slaughter and the Dogs a po určitou dobu tak pod stejnou hlavičkou fungovaly dvě sestavy, Barrettova a Rossiho. Rossi s Batesem a Rowlandem pokračují dál a na White Heat se vracejí k duchu své punkové klasiky. K novým skladbám si navíc přizvali několik zajímavých hostů.
Zvuk alba je přímý, jednoduchý, prostě stará škola. Get a Life odsýpá v příjemném punk’n’rollovém tempu, má šmrnc starých Slaughter and the Dogs a zároveň ležérnost Rolling Stones. Zmiňoval jsem zajímavé hosty, jedním z nich je Billy Duffy z The Cult, který svou hudební kariéru koncem 70. let začínal právě u Slaughter and the Dogs. Ve skladbě Shut Your Mouth přispívá svou charakteristickou kytarou a posouvá ji o kus dál. Ostatně refrén může velmi silně připomenout právě The Cult.
Následující City of Rain s pulsující basou má dobrý drive a chytlavý refrén, ale slušelo by jí možná bohatší aranžmá. Takových momentů je na desce více. Písně jsou solidní, ale občas působí zbytečně stroze. Jsou to právě hosté, kteří tak obohacují jinak jednoduchý, přímočarý sound. Nejdřív to tedy byl Billy Duffy se svou kytarou, která píseň Shut Your Mouth rozezní a dodá ji větší prostor, v náladově podobné Be Yourself je to pak parádní piano Morgana Fishera (svého času hrával třeba u Mott The Hoople, na živých koncertech vypomáhal také u Queen). Fisher se pak objeví ještě v bowievském kousku Save Me.
Sáhne se i přímo do repertoáru Davida Bowieho, a to po skladbě Diamond Dogs, jedné ze dvou coververzí, které Slaughter and the Dogs na desku zařadili. Tou druhou je White Light/White Heat od The Velvet Underground. Autorské kousky ale nezůstávají nijak pozadu, ať už jsou to kytarově ostré Stay, Blink of an Eye nebo pomalejší Calling out to You.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Na Rossim se mi líbí, že si i po letech drží svůj zvuk kytary. Je snadno rozpoznatelný a svými sóly dokazuje, že umí, i když nepatří mezi nejznámější kytarová jména. Není nejlepším zpěvákem, ale tahle role mu nedělá problém a k jeho projevu přirozeně patří. Batesova basa je jistota a drží skladby pevně pohromadě. A pak je tu Phil Rowland, jehož bicí jsou přesně tím, co od Slaughter and the Dogs čekáte: žádné zbytečné kudrlinky, ale pevný základ, na kterém může Rossi stavět.
White Heat je slušná deska, která potěší všechny, kdo mají rádi starý kytarový zvuk. Staví na punkových základech, ale celkově jde za hranice žánru. Nabízí vyzrálejší, rockovější polohy a ukazuje také vlivy, ze kterých muzika Slaughter and the Dogs vždycky vycházela.
Slaughter and the Dogs – White Heat
Cadiz Music, 00:52:00
65 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
