Přejít k hlavnímu obsahu
Luboš Andršt, Ondřej Bezr, David Gaydečka | Foto: Galén
Luboš Andršt, Ondřej Bezr, David Gaydečka | Foto: Galén
Honza Hrbek - Po, 12.10.2020 - 08:00

Ondřej Bezr: Druhého takového muzikanta jako Luboše Andršta neznám

Pokud jste fandové hudebnických biografií, kniha Luboš Andršt: Ještě hraju vestoje vám nesmí utéct. Zaprvé je to biografie jednoho z nejlepších českých kytaristů a zadruhé je to neuvěřitelná kronika zážitků, o kterých se dnešním muzikantům často ani nezdá. No a zatřetí je to výborné čtení! Ptát se Ondřeje Bezra, jak se s Lubošem Andrštem dostali k tvorbě této knihy, původně koncipované jako bilanční rozhovor k Andrštovým sedmdesátinám, by bylo hloupé. Jak Ondřej řekl, když se hudební publicistikou člověk živí 30 leta, jak se sluší a patří dodat, když k tomu miluje blues a doopravdy je to znát...

Jak dlouho jste knihu připravovali?

Jednoduchá otázka, těžká odpověď. Samotné povídání tak dlouho netrvalo, nad diktafonem jsme se scházeli pravidelně na stejném místě, v jedné kavárně nedaleko Lubošova bytu, asi půl roku jednou týdně. Nějakou dobu mi trvalo zpracování materiálu, vlastně jsem mu věnoval jedno léto na zahrádkách svých oblíbených pražských kaváren. To, co protáhlo vznik knihy, byly ovšem Lubošovy následné úpravy. Jako detailista ověřoval každou informaci, některé pasáže i třikrát předělával. Práci protáhla i jeho nemoc, kvůli které tuším asi na půl roku musel zrušit všechna vystoupení – naštěstí se zotavil a naplno vrátil do hudebního provozu a knihu jsme nakonec zdárně dodělali.

Luboš Andršt na fotce, která se dostala na obálku knihy | Foto Kateřina Smid

V knize zmiňujete spoustu českých muzikantů a reálií, ale i zahraničních. Jak probíhala tvoje příprava?

Když píšu nějakou knihu rozhovorů nebo i delší časopisecký rozhovor, sice si samozřejmě zjistím nebo zopakuji základní informace o osobnosti, se kterou hovořím, ale bráním se například tomu pročíst všechny rozhovory, které s touto osobností kdy vyšly. Mám teorii, že kdybych „věděl všechno“, měl bych zábrany se ptát. Když člověk dělá životopisný rozsáhlý rozhovor, neměl by se bát či stydět zeptat i na ty nejzákladnější věci, protože musí počítat s tím, že rozhovor či knihu může číst i člověk danou osobností doslova „nepolíbený“. A co se týče oněch zmíněných českých a zahraničních muzikantů a reálií – samozřejmě jsem si některá fakta a jména ověřoval, ale na druhou stranu, když se hudební publicistikou člověk živí třicet let, nějaký background už má přece jen vytvořený.

Máš sám nějaké muzikantské inklinace, nebo se radši „držíš pera a papíru“?

V některých recenzích na knihu, o které se bavíme, jsem se dočetl, že je z ní znát, že si „povídal kytarista s kytaristou“. To mě potěšilo, přestože se v žádném případě za kytaristu nepovažuji. Tenhle nástroj mám rád odjakživa, to je pravda, stejně jako je pravda, že na vysloveně amatérské úrovni tu a tam do strun hrábnu. Myslím si ostatně, že pro hudebního publicistu je velkým plus, když má alespoň kusé zkušenosti s aktivním provozováním muziky, má pak pro hudebníky a jejich tvorbu větší pochopení. Chápe, že není žádná legrace se nejen naučit na nástroj, ale taky třeba složit písničku, mít dobrý zvuk na pódiu apod.

V rozhovorech je jasně znát, že jsi znalý scény, ale přesto, zaskočil tě Luboš Andršt nějakým jménem, nebo spojením?

Jmény nebo fakty asi úplně ne. Zaskočil mě spíš některými příhodami. O debilitě rekvalifikačních komisí v 70. a 80. letech jsem samozřejmě věděl, ale že se zrovna jeho zeptali, kolik má kytara strun, to by mě skutečně nenapadlo. Stejně tak mě překvapila historka o tom, jak si Luboš s Martinem Kratochvílem vzali halucinogeny, měl jsem dojem, že Luboš není typ, který by v této oblasti experimentoval ani jako mladý.

Kdo z vás třeba věděl, že Tonya Graves zpívala před lety i v LA Blues Bandu?

Stalo se naopak, že bys musel jeho paměti trochu pomoci? (Předpokládám, že ne, sám tě v jednom místě upozorňoval, že jsi na jeden zmiňovaný koncert psal recenzi.)

To vůbec, Luboš má velmi dobrou paměť, pamatuje si spoustu věcí do nejmenších detailů, já, který, s nadsázkou řečeno, nevím, co jsem dělal včera, jsem často nevycházel z údivu, co má všechno v hlavě uloženo. A co tam nemá do detailu přesně, najde ve svém archivu. Má například schované všechny smlouvy na koncerty někdy od 70. let, to mi připadá neuvěřitelné. Druhého takového muzikanta neznám.

Luboš Andršt se v mnoha ohledech jeví jako pragmatik. Při popisu pracovních postupů by se snad dalo mluvit i o puntičkářství. Popsal bys tak jeho i přístup k přípravě knihy?

Ano, to souvisí s tím, co jsem teď říkal i s tím, o čem jsem mluvil na začátku našeho povídání. Luboš trval na tom, že chce být co nejpřesnější, všechno chtěl mít dokonale fakticky podloženo. To je samozřejmě vždycky důležité. Z podobně přepečlivě koncipovaných knih se ale – podle mé čtenářské zkušenosti – občas tak trochu vytrácí život. Je samozřejmě na čtenáři, aby posoudil, zda jsme se této nástraze vyhnuli, ale pokud mohu být trochu neskromný, domnívám se, že se nám to celkem povedlo.

Za mě rozhodně. Musím říct, že mě až zaskočila přímost, s jakou Luboš Andršt v knize mluví o některých spoluhráčích a muzikantech. Většina biografií, které si člověk může přečíst, zejména těch, na kterých umělci spolupracovali, jsou nakonec vyčištěny do nehorázné nudy, aby se někdo neurazil. Narazil jsi na nějaké problémy s autorizací?

Myslím, že problém autorizace nebyl ani tak v tom, že by Luboš chtěl nějak „učesat“ své výroky o jiných muzikantech. On několikrát kontroloval, přepisoval a dopisoval hlavně fakta, aby byla kniha co nejúplnější. Myslím, že jen v jednom případě jsme nepříliš lichotivé povídání o jisté osobnosti oproti původnímu záměru nakonec vynechali, a to proto, že dotyčný člověk během doby přípravy knihy zemřel a psát o něm něco negativního ve chvíli, kdy se nemůže bránit, nám nepřipadalo příliš vkusné.

V pasážích, které Luboš Andršt „psal za domácí úkol“, se ukazuje jako výborný vypravěč. Počítal jsi s tím? Nebo je to částečně i tvá autorsko-editorská práce?

Vůbec ne, to bylo moje největší překvapení při vzniku knihy. Luboš nejprve napsal úvodní pasáže o svém dětství, dokonce byl původní záměr, že to bude jen vodítko pro moje otázky. Když jsem si ale přečetl, jak hezky tuto první kapitolu napsal, nejenže jsem na ní kromě standardní editace nic neměnil, ale ještě jsem ho povzbudil k tomu, aby psal dál. Nakonec jsme si vytipovali několik pro něj hodně osobních okruhů, které zpracuje sám (například okolnosti společného koncertování s jeho milovaným B.B. Kingem nebo porevoluční angažmá u Marty Kubišové). Myslím, že to dopadlo velmi dobře. Já do toho opravdu nijak nezasahoval.

Napadlo tě během práce na knize změnit koncept a nechat pana Andršta svůj příběh vyprávět – efektivně se stát stínovým autorem jeho autobiografie?

Přiznám se, že napadlo. Ale obávám se, že kdyby měl celou knihu Luboš psát a někdo, lhostejno, zda já nebo někdo jiný, být jen jeho editorem, tak kniha by nikdy nevznikla. Jak už jsem několikrát říkal, Luboš je takový perfekcionista, že by neustále přepisoval a nakladatele by přešla trpělivost. Ostatně, v doslovu knihy píšu, že v době, kdy Luboš text už poněkolikáté upravoval, jsem mluvil po telefonu s jeho celoživotním blízkým spoluhráčem a kamarádem Michalem Prokopem, a když jsem si mírně stěžoval, že se práce na knize táhne, řekl mi: „To mě vůbec nepřekvapuje, kdyby to záleželo jen na Lubošovi, dodnes by nevyšlo Město Er.“ Jen pro úplnost dodám, že Město Er je Prokopovo a Andrštovo album z roku 1971...

Rozhovorových knih máš za sebou více (zmiňme např. Byl jsem dobrej s Vladimírem Mišíkem nebo Celý to mám v mlze s Markem Brodským). Co jsou podle tebe hlavní výhody této formy?

Ve své práci, ať už dělám cokoli, se vždycky ptám sám sebe, jestli by to, na čem zrovna pracuji, zajímalo mě jako čtenáře. Protože si myslím, že můj vkus není nijak výjimečný. A já osobně mám knihy rozhovorů, a vlastně i rozhovory v časopisech, takové ty rozsáhlejší, s nějakým přesahem, hrozně rád. V knižní podobě mám vlastně biografický rozhovor mnohem, mnohem radši než knihy, psané jak se říká „od stolu“. Nejen proto, že se mi lépe čtou, ale také z toho důvodu, že mám pocit, že se mi v nich objekt mého zájmu mnohem více otevírá.

Knihu Luboš Andršt: Ještě hraju ve stoje doporučujeme, vydalo ji nakladatelství Galén.

Tagy Luboš Andršt Ondřej Bezr Blues
Vždycky jsem miloval muziku. A živý nástroje.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY