Honza Holeček: Když se ve vokálu dřete, začne vám odcházet technika

V tiskovce k novému albu mimo jiné uvádíte: „Svět zoufale potřebuje změny a vrátit se ke starým poctivým hodnotám, které vyhasínají.“ Jaké hodnoty to podle vás jsou a jak je promítáte do své hudby?

Honza Holeček: Myslím si, že hudba je politická a měla by být politická. Záleží asi samozřejmě na žánrech, skladatelích, interpretech, ale jak se říká, hudba by měla být odrazem doby. A dnešní doba je natolik vážná, že jsem si ty věci chtěl nechat pustit do hlavy a inspirovat se jimi. Tlak, který kolem nás teď je, měl na novou desku obrovský význam. Jmenovitě válka na Ukrajině, dogmata, to, jakým způsobem propadáme toxické propagandě zločinců a necháme se ovlivňovat a názorově formovat.

Myslíte těmi zločinci tedy dezinformátory a třeba proruské servery?

Honza: Ano. Třeba před deseti, dvaceti lety jsem si myslel, že něco takového se vůbec nemůže stát, že máme zdravý rozum, že umíme pojmenovat zlo a dobro, že víme, kam směřovat naši společnost, že víme, co chceme. Dneska je možné velmi levnou metodou dezinformovat širší společnost a udělat z lidí slepě následující stádo. Vidíme to na Slovensku, vidíme to u nás – a o tom je naše nová deska.

Dnes už tolik neplatí, že se hudební žánr nutně pojí s jednomyslným politickým postojem. Dovedu si představit, že spousta příznivců blues rocku mohou být zároveň lidi, kteří jsou názorově na „druhé“ straně. Jakým způsobem s tím pracujete?

Honza: Naprosto popravdě, snažím se si tyhle věci co nejmíň pouštět do hlavy. Snažím se hudbu dělat tak, jak ji cítím, pojmenovávat to, co je pro mě důležité, a působit na takové lidi, kteří tomu rozumí – i prostřednictvím texů.

A když se ještě vrátíme k samotné hudební složce, jak podle vás blues rock coby žánr, který se dle vašich slov vrací k „původním hodnotám“, tyto hodnoty reprezentuje? Teď myslím čistě hudebně, například nástrojovým obsazením, harmonickými postupy a tak dále.

Honza: Blues rock je americká hudba, vycházející z blues. A jak říkal Luboš Andršt blahé paměti, americká hudba je mix, koktejl různých směrů – country, gospelu, blues, jazzu. Poměry jednotlivých žánrů se pak různě mění. A to jsou hodnoty, ke kterým se vracím – například hudba Raye Charlese. Je skvělé se jí nechat inspirovat, vzít si třeba určitý harmonický postup, hrát si s ním a postupně zjistit, že na jeho základě vytváříte něco vlastního. Jak po formální, tak po harmonické stránce pak vznikají zajímavé postupy.

Jak podle vás funguje blues rock coby původně americká hudba v našem, českém kontextu? Jak si do ní projektujeme naši kulturu, podobně jako se vyvinul třeba specificky český folk? Například témata rasismu a emancipace „blackness“ kultury u nás v coby stále poměrně „monokulturní“ společnosti rezonují určitě trochu jinak než v Americe. Jak to vidíte vy?

Honza: Strašnou spoustu let, i co jsem hrál s Lubošem Andrštem, jsem se snažil žít blues rockem a americkou muzikou a například český folk si vůbec nepouštět do hlavy. Odmala jsem miloval západní hudbu. Měl jsem v tomhle obrovské štěstí, že lidi, kteří mě hudebně formovali, byli o deset patnáct let starší než já. Ti mě vodili na burzu, kde se prodávaly západní desky, a tak dále. Na české koncerty jsem v podstatě nechodil, poslouchal jsem americké, anglické desky.

Takže myslíte, že co se pojmu „svodoba“ týče, máme se od americké kultury pořád co učit?

Honza: Myslím si, že určitě ano.

Všechno, co jsme tu teď řekli, se vztahuje i k proměně hráčské sestavy Livin Free. Tomáš Frolík a Michal Nosek se plně vydali cestou svých dalších projektů (mimo jiné s triem The BladderStones). Kdy k této proměně došlo a proč?

Honza: První desku Voices from Beyond jsme vydali v roce 2019 a nikdo netušil, co nastane o rok později – že přijde covid a nebudeme moci hrát. Měli jsme velké plány – naplánované turné, krásný repertoár... A přišel covid a my jsme byli zavření doma s rouškami. Obecně covid hodil na společnost hodně negativní aspekt – začali jsme přemýšlet o věcech, o kterých jsme nikdy nepřemýšleli, Omezení byla nutná, já to chápu, ale donutilo nás to jinak přemýšlet, uzavírat se do jiných sociálních skupin – a taky jinak přemýšlet o muzice, kterou děláme.

Tomáše Frolíka i Míši Noska si ohromně vážím, jsou to skvělí muzikanti, vzdělaní a talentovaní. Ale na té naší „musical journey“ vznikla taková vidlička, kdy Tomáš je fusion hráč a do naší autorské tvorby vnášel hodně prvků – například reharmonizace, kdy já tam měl čtyři akordy a Tomáš přidal další dva. Dospěli jsme do takových diskusí, kdy jsem říkal: „Tome, ale tohle se nedá dělat proto, aby nás nepomluvili kamarádi na konzervatoři, že tam nemáme 2-5-1 a tritonovou substituci a místo kvartový harmonie hrajeme prostě dur-moll.“ Někdy jsem věci chtěl dělat přímočařejším způsobem, jít cestou Led Zeppelin. A to mi dal Jirka Rambousek – přišel, vzal kytaru a prostě začal hrát.

S Jirkou Rambouskem jste ostatně hráli už dříve.

Honza: Ano. Seznámil nás Pavel Marcel, se kterým také hraju. Jsem mu za to hodně vděčný.

Pojďme si tedy tu současnou hráčskou sestavu představit.

Honza: Jirka Rambousek na kytaru, to je neuvěřitelný talent, vyzná se v harmonii a ohromně rychle chápe ten koncept skladeb, který jsem mu předložil. Už všechna dema na novou desku nahrával on. Guma Kulhánek se mnou v sestavě zůstal – už spolu hrajeme spoustu let. A Míša „Kolouch“ Daněk byl jasná volba, zaskakoval už ve Flamengu za Jirku Zelenku a věděli jsme o sobě. Věděl jsem, že jeho hraní na bicí bude v naší kapele obrovský přínos. Guma se do něj úplně zamiloval, jak mu to jeho hraní sedí. No, a Boryš Secký na dechy musel přijít, na novou desku nahrál vlastně víc jak polovinu dechových partů a už jsme si nedovedli představit, že bychom měli hrát bez něj. Takže jsme se rozrostli do pětičlenné sestavy.

Na nové desce vám zároveň hostuje bubeník Winston A. Watson jr., který hrál mimo jiné s Bobem Dylanem. Čtenáři Frontmana jeho jméno možná zaregistrovali i v souvislosti s Malina Brothers, kterým tak trochu neplánovaně bubnoval v jedné písni na jejich nové desce. Jak ale vznikla vaše spolupráce?

Petra Macháčková, manažerka: K tomu musím říct něco ještě já. My jsme si Winstona domluvili a zaplatili a v SONU zrovna nahoře natáčeli Malina Brothers, kteří ho slyšeli a říkali: „To je zajímavý. Že bychom si ho půjčili?“ (smích) Naše spolupráce začala v roce 2021. Winston Watson měl tehdy hrát na Blues Alive v Šumperku s Druhou trávou. A do toho mi volal Štěpán Suchochleb, že je v průšvihu, protože Druhá tráva komplet onemocněla covidem. A že za čtyři dny přijede Watson a nebude mít s kým hrát dylanovky. Tak jsme sestavili kapelu – tohle se prostě neodmítá. Byl tam Honza, Tomáš Frolík, Guma Kulhánek, Boryš Secký a Winston na bicí. A kluci se museli za tři dny naučit kompletní sedmdesátiminutový set dylanovek.

Honza Holeček: Ještě jsme to postavili na tom, že budeme hrát ty soulový věci z přelomu let ‘79–’83...

Petra: ...tedy jiné věci, než on měl původně hrát s Druhou trávou. Ptali jsme se ho, jestli mu to nebude vadit, a on naopak říkal, že to je super. Navíc se zajímal, co hrajou kluci, takže nakonec se v rámci festivalového setu hrála i jedna písnička od Livin Free.

Honza: A pak jsem za ním přišel do šatny s tím, že budeme dělat novou desku, jestli by se na ní chtěl podílet – to jsem vymyslel tam na místě, že začnu tvořit nový materiál. Byl pro a takhle to vzniklo.

Petra: Zároveň jsem si říkala, že když už tady Winstona budeme mít kvůli natáčení, bylo by škoda si s ním nezahrát naživo, takže jsme na podzim ještě odjeli šňůru koncertů...

Honza: ...kde byly jak dylanovky, tak už i nové věci Livin Free.

V čem byl pro vás Watsonův přístup k hudební tvorbě a nahrávání obohacující?

Honza: Tím americkým způsobem hraní. Navíc já mám obrovské sympatie k muzikantům tmavé pleti. Pořád je co se od nich učit. Oni pořád mají ten swing.

Všimla jsem si, že často používáte poměrně vypjatý vokální rejstřík. Jak pečujete o svůj hlas? A řešíte během zpěvu vokální techniku?

Honza: Technikou se hodně zabývám, přemýšlím o ní. V mém životě hraje zásadní roli poslech – poslouchat dobré muzikanty a učit se od nich. Už když mi bylo nějakých patnáct šestnáct, „stahoval“ jsem desky Led Zeppelin a zkoušel jsem je napodobit. Je to podle mě důležitější, než chodit k vokálnímu koučovi, který ze mě udělá muzikálovou hvězdu jak na běžícím páse. Vždycky jsem to zkoušel sám, měl jsem toplist zpěváků a hodně jsem se snažil se od nich učit. Následně i s piánem. Nasměruje vás to. Zakládám si na autodidaktické formě – učit se od těch nejlepších.

A myslíte tedy, že ve vokální složce to jde, zůstat u autodidaktiky a „stahování“? V instrumentální složce už jsou od určité úrovně věci, které bez dobré techniky nezahrajete. Je to ve zpěvu stejné? Když třeba nějaký tón nejde takzvaně „vytáhnout“, jdete se někam poradit?

Honza: Ne, já jsem se na to vždycky snažil přijít sám. A třeba Luboš Andršt byl na kytaru samouk – všechny věci si postahoval, pozoroval, poslouchal a nadřel se je.

Jak předejít tomu, aby se člověk omylem naučil technickou chybu a pak za pár let řešil uzlíky na hlasivkách nebo třeba zánět šlach?

Honza: Podle mě to jde, když jdete cestou nejmenšího odporu – co nejmíň se dřít. A ono to i souvisí s tím, mít léta zkušeností s tím, udělat si dobrý zvuk, abyste tam měla středy, měla attack a nemusela se dřít. Protože když se dřete, začne vám odcházet technika. Jinak já jsem se techniku musel přeučit, když jsem začal hrát na hammondky. Musíte tomu zpěvu přizpůsobit i hru.

Pravda, oddělit frázování ve vokálu od hry na nástroj je disciplína sama o sobě. U spousty kapel jsou tím oba ty party ovlivněné, když je hráč zároveň vokalista.

Honza: Hrozně těžké bojování v tomhle bylo, když jsme začali studovat Kuře v hodinkách. Ivan Khunt hrál a k tomu zpíval Vláďa Mišík. Já jsem to měl dva v jednom a musel jsem si klávesové party přizpůsobit. Posluchači v tom chtějí slyšet Vláďu Mišíka, chtějí zároveň slyšet i aranže Ivana Khunta, ale já jsem musel klávesový part přizpůsobit svému zpěvu.

V rozhovoru pro Frontman z roku 2022 jste spolu s Pavlem Marcelem zevrubně rozebírali své další instrumentalistické zkušenosti – hrajete mimo jiné i na kytaru. Myslíte, že je pro dorozumění v kapele důležité, aby například klávesista ovládal i hru na kytaru a naopak?

Honza: Určitě. Je to hlavně důležité pro kompoziční práci. Pro mě je úplný ideál, když deska vzniká jako ucelené, koncepční dílo. Takže když jsem chystal tuhle novou desku Livin Free, tak jsem všechny party na dema nahrál sám. U mě to jde často ruku v ruce, že třeba dostanu nějaký textový nápad a hudba jde za tím. A pak si to pouštím do hlavy jako přes třícestný ventil: „Text dobrej, ale hudba? Ty tam zůstaň, chci něco jinýho, lepšího.“ A z druhé strany přijde další nápad a já si řeknu: „Jo, tohle je dobrý.“. Takže jsem si sám nahrál živá bicí, basu, kytary, zpěv.

A protože jsem to měl celé na klik, poslal jsem to Gumovi Kulhánkovi, Míšovi Kolouchovi a Jirkovi Rambouskovi. Postupně se mi od nich sbíhaly demonahrávky, kde už bylo třeba nahrané sólo na kytaru, a řešili jsme: „Je to takhle dobrý, co myslíš?“ a tak dále. Takže jsme měli v podstatě bez jediné zkoušky nachystané demonahrávky celé desky. To nás mimochodem naučil covid. (smích)

Takže dokážete být sám sobě přísným kritikem?

Honza: To určitě ano, ale zároveň Guma je v tomhle taky dobrý oponent. Posílal jsem to i Péťě (manažerka Petra Macháčková, pozn. aut.), Jirka Rambousek k tomu měl také nějaké poznámky, Míša Kolouch říkal, že by někde dal rychlejší tempo, a tak dále. V podstatě jsme se dohromady viděli až v SONU.

Takže třeba do harmonické nebo formální struktury vám nemluvili?

Honza: Zcela minimálně. Došlo tam jen k nějakým formálním úpravám, že jsme třeba něco zkrátili nebo nechali někde víc prostoru na sóla a tak dále.

Otázka pro všechny kapely, které mají v nástrojovém obsazení klávesy – jaká je vaše rada coby hráče na hammondky ohledně aranží? Jak využít klávesové nástroje efektivně tak, aby plnily svůj účel, vynikly a zároveň nezahltily veškerý prostor? A teď nemyslím v sólech.

Honza: Na tomhle místě musím opět vyadorovat svého největšího učitele, kterým je Luboš Andršt. Vrátím se asi dvacet let nazpátek, když jsme obnovovali starý Energit, ještě s Ernou Šedivým a s Gumou Kulhánkem. Pamatuju se, že jsme měli zkoušku před naším prvním koncertem – bylo to v Ústí nad Labem – a bavili jsme se, kdo tam co bude dělat. Já jsem tam tehdy přišel s tím, že budu jen zpívat. Ivan Khunt v Energitu jenom zpíval. A Luboš říkal: „Nene, kdepak. Já potřebuju, abys i hrál. Jsem unavenej, bolej mě ruce a potřebuju, abys tam držel harmonii. Já jsem po tom takhle toužil v tom starým Energitu, aby tam byly hammondky – a chci, abys u toho zpíval. Co tam budeš jen tak stát?“

Tak jsem vytáhl klávesy a začal hrát – a Luboš do toho hrozně vstupoval. Já jsem do té doby hrál takovým tím evropským způsobem, že jsem to celé zaplnil. A to mi vynadal: „To mi lezeš do těch mých spodních frekvencí.“ Doporučil mi desky, které si mám poslechnout a stahovat ty klávesové party – 50., 60. léta, Jack McDuff a tak dále. Oni hrají v podstatě jen pravou rukou. A když už bas, tak pěkně tutti s basou, hrát všichni stejně a nesmíš jít pod ní ani nad ní. Nesmíš to dole zahltit.

A je taky důležité stahovat rejstříky kvůli barvě zvuku. To bych dal jako radu, protože mi to hodně dalo: hodně jsem koukal na stará videa, kde hrál třeba Jimmy Smith a tihle staří varhaníci, a obkreslil jsem si ty registry, které oni používali. A potom, když jsem si koupil hammondky B3, šoupal jsem tam ty stejné registry, aby to znělo podobně.

Další zkušenost, která mi strašně moc dala, byla doba, kdy jsem s Lubošem Andrštem hrál v bluesbandu v Ungeltu. Hráli jsme jazzový a bluesový standardy, byla tam hrozně dlouhá sóla a já tak měl možnost si strašně moc věcí vyzkoušet. Hráli jsme vždycky od pátku až do neděle, celé sety od osmi až do půlnoci. Takže nebyl problém mít pěti, sedmiminutová sóla – naopak to bylo žádoucí. A pak jsem si mohl říct: „Ok, tohle fungovalo, tohle ne, to se ještě musím doučit, vyhrát se.“ Naučíte se třeba jazzové sazby, které se pak používají i v rocku a blues. Primární věc je samozřejmě nehrát základní tón – všechno pěkně od tercie nebo od septimy. Sextakordy zní taky pěkně, ale hrát kvintakord od základního tónu, to na klávesy nefunguje dobře.

To by se u nás mělo vůbec učit už od začátku v hudebkách – skupinové hraní. Protože jsou sice nějaké čtyřručky nebo později souborovky, ale obecně je klavírní repertoár hodně sólový.

Honza: Ano, je důležité naučit se sloužit celku a doprovázet. To se ale v Americe běžně učí – všechny techniky.

To u nás taky, ale až třeba ve vyšším stupni. Jinak je člověk jako hráč či hráčka na klávesy dost osamělý, protože je zvyklý hrát sólově. A pak leze všem frekvenčně i časově do jejich partů a neumí uhnout.

Honza: Proto jsme s Gumou hodně stahovali a hráli i covery, jen tak cvičně mimo koncerty. Staré Spencer Davis Group, Allman Brothers a další. To je strašně dobrá škola. A konkrétně ohledně hraní na hammondy a zároveň zpívání, na to je skvělý Gary Coleman. Taky je dobré zjistit, jak používat Fender piano – tam je v pohodě hrát zároveň i basy, ale rytmizovaně, nesmí to jít proti base. Takže zase – poslouchat a cvičit uši.

Na jaké publikum svou tvorbou působíte? Cítíte potřebu svou zprávou o svobodě oslovovat další, nové lidi, nebo spíš potěšit ty stávající?

Honza: Udělali jsme v tomhle docela pozitivní zkušenost, protože na naše koncerty už dneska chodí i děti a vnoučata původních mániček.

Petra: Od začátku, co jsme udělali Livin Free, byla tendence, aby to nebyla jen kapela pro staré rockery a máničky. Je to i obsazením, protože tam hrají čtyři generace muzikantů. Gumovi je osmdesát, Honzovi teď čerstvě pětapadesát, když tam hrál Tomáš Frolík, nebylo mu ani třicet. Teď máme Jirku Rambouska, kterému je dvaadvacet, a Míšovi Kolouchovi je nějakých dvaatřicet. Takže je to hudba, která spojuje lidi napříč generacemi. Není to jen nostalgie.

Honza: Blues rock dnes i u nás poslouchá spousta lidí kolem osmnácti. A my mladé publikum chceme.