Odešla legenda slovenské soulové a bluesové scény Jožko Barina

Dovolil jsem si oslovit klávesistu Petera Koreňa, který s Barinou hrál v The Meditating Four a prožil s ním více než půl století přátelství a muzikantství, aby na tuto nesmírně výraznou osobnost slovenské soulové scény zavzpomínal.

„Když jsem byl požádán, abych napsal několik vět o Jožovi Barinovi, rád jsem vyhověl, ale zároveň pocítil obavy, zda dokážu do několika odstavců vměstnat naši společnou hudební cestu, která trvala více než padesát let. Padesát let částečně přerušovaných z objektivních i subjektivních důvodů, avšak naplněných jedinou vášní, a tou byla hudba, kterou jsme cítili stejně a přinášeli ji do nahrávacích studií i na koncertní pódia pro posluchače, kteří byli naladěni na stejnou vlnu.

S Jožkou jsme se poprvé setkali ve druhé polovině šedesátých let v bratislavském V-Klubu, kde jsem hrával v kapele Blues Five už tehdy známého zpěváka Petera Lipy. Jožko tenkrát proslul coby sólový kytarista skupiny The Players, jejichž instrumentální skladby zněly denně coby hudební podkres filmových týdeníků v celém Československu.

A tak, když mne Jožko oslovil s nápadem podílet se na původní slovensky zpívané tvorbě ve stylu soulu a blues, zůstal jsem tehdy v mrákotách a byl na mně pohled, jako bych upadl na hlavu. Již na první společné zkoušce jsem byl nadšený z vynikající rytmiky basisty Vlada Kaššaye a bubeníka Pavola Barny, skvělých skladeb Jožky Bariny a coby bonus z jeho úžasného chrapláku od pána Boha, kterým zpíval tak, že vše do sebe zapadalo stejně precizně jako kostičky Lega.

Po prvních koncertech vznikl aktivní a početný fanklub a přišly první nabídky na nahrávání v rozhlase. A opět zafungoval dobrý duch 'Deux et machina' a naším zvukovým režisérem se stal ostřílený profesionál a specialista na světová symfonická tělesa Leoš Komárek. Moje teorie je, že muzikanti nikdy neví, kdy hrají dobře a kdy špatně a co je pro hudbu důležité a co nikoliv. A Leoš Komárek během natáčení začal z Jožkovy geniality dolovat jeden zlatý nuget za druhým jako ze zlatonosné řeky na Klondiku.

The Meditating Four, jak se naše společná kapela jmenovala, začala mít úspěch a často jsme vystupovali v rozhlase a televizi. Ale počátkem sedmdesátých let začala normalizace a poměry v televizi a rozhlase se začaly prudce měnit. Když během jednoho nešťastného přenosu zazněla skladba Purpurový smútok, stáhly se nad kapelou mraky a v televizi i rozhlase jsme měli utrum na dlouhá léta. S Jožkou jsme se stále potkávali na klubových koncertech a přinesli jsme publiku další zajímavé skladby, avšak bez televizní PR jsme byli v podstatě v izolaci.

Po změně režimu v roce 1989 jsme se ještě pokusili vrátit do médií, ale když se nás jeden nejmenovaný televizní dramaturg zeptal: 'Chalani, a prachy máte?' pochopili jsme, že se toho od dob bolševika moc nezměnilo. Jožkova muzika byla nestravitelná i pro následující nový režim, protože Jožko Barina tvořil poctivě, pravdivě a srdcem, což je v přímém rozporu s technologií moci. Co říci na závěr? Že při našem posledním setkání jsme si s Jožkou slíbili, že v případě úmrtí jednoho z nás bude ten druhý dál šířit písničky. Tvoje písničky Jožo! To je nabeton!“

Peter Koreň v Bratislavě 25. 2. 2024

Joža Barinu jsem osobně potkal roku 2009 na mezinárodním bluesovém festivalu Livin Blues v Bratislavě. Čerstvý šedesátník svou energií tehdy připomínal čtyřicátníka. Pořád se smál a na nic si nehrál. Potkali jsme se v šatně šíleného socialistického Domu kultúry v Petržalke, vypili jsme štamprli domácí pálenky a během mžiku jsme si tykali. Jožo Barina, legenda slovenské rockové scény šedesátých a sedmdesátých let, mě zaujal svou laskavou skromností a hřejivou pokorou. To byl přesně ten typ umělce, který ostatní vždy pochválil a o svých zásluhách mlčel. Odešel noblesní člověk, který pro slovenskou jazzovou a soulovou scénu udělal opravdu hodně. A navíc, na rozdíl od jiných, se nezapletl s totalitním režimem.