Smrt Ozzyho z trůnu nesesadí, jeho hudba žije dál
V úterý 22. července nás všechny zasáhla zpráva, že zemřel Ozzy Osbourne. Ne že bychom to někde v temném koutku duše nečekali, o osobní setkání se Zubatou si majitel jednoho z nejoriginálnějších metalových hlasů koledoval v životě už mnohokrát a v posledních letech kromě následků nezřízeného rockerského života a několika úrazů trpěl také Parkinsonovou chorobou. Její postup i přes nejmodernější léčbu dával tušit, že času není nazbyt. Stejně nás mnohé ale odchod legendy jen pár týdnů po velkolepém rozlučkovém koncertu zaskočil.
Zrovna nedávno jsem ve veřejné knihovně narazila na Ozzyho autobiografii, nazvanou v českém překladu prostě Jmenuju se Ozzy (vyd. Nakladatelství Lidové noviny, 2011; v angličtině I Am Ozzy, 2009). Domácí večery pod lampou jsem pak trávila nad touto povinnou popularizačně-fanouškovskou četbou a jadrným líčením Ozzyho životních peripetií – od nuzného dětství v industriální špíně birminghamského Astonu 40. let přes mladistvá delikventství, setkání s Tonym, Geezerem a Billem a jejich první kapelní pokusy až po raketovou popularitu zejména po vydání druhého alba Paranoid.
Popularitu prošňupanou, propitou a prozobanou prášky všeho druhu, kde se z deliria vynořují historky o zardoušených holubičkách, kvantitativně pojímaných sexuálních epizodách, zakousnutých netopýrech (zde se Ozzy dušuje, že mylně přepokládal, že jde o gumovou atrapu, dokud neokusil v puse živé zvíře al dente...) i o tahanicích s manažery, sisyfovských pokusech o odvykací kůru nebo o domácím násilí v obou manželstvích.
Osobní a pracovní rovina se zkrátka nevyhnutelně prolíná – nechybí samozřejmě ani zásadní role fanoušky milované i nenáviděné Sharon (v obou případech za to, „co z Ozzyho udělala“). Kromě toho se ale (narozdíl od mnoha dalších muzikantských autobiografií) dozvíme i určitý hudebnický pohled na sabbatí i sólovou tvorbu, lemovanou spolupracemi se skvělými muzikanty... Ach, kdoví, jak to všechno bylo, ale čert to vem. Zábavná na tom nejsou ani tak stokrát omílaná životní fakta nebo mýtické historky, ale právě způsob, jakým je Ozzy vypráví a komentuje – poděkování si zaslouží jak editor Chris Ayres, tak i autor českého překladu Ladislav Šenkyřík.
Každopádně, Ozzyho knižní líčení jeho života se uzavírá kdesi po polovině nultých let, krátce po skončení MTV show Osbourneovi. Tehdy si zpěvák oddechnul, že (coby dle svých slov starý hypochondr a bolestín) netrpí Parkinsonovou chorobou, na níž měli lékaři podezření. Jak ale víme, v roce 2019 se při vyšetření, prováděném údajně za účelem nalezení příčin Ozzyho tuhého kořínku navzdory letité extrémní intoxikaci, diagnóza Parkinsonovy choroby potvrdila.
Kdo nemá rád popularizační (auto)biografie, mohl si obrázek o pokračování příběhu udělat ještě z několika dalších, rozhodně ne špatných sólových alb nebo třeba z Ozzyho koncertů v Praze (v roce 2002 na Strahově v rámci českého OZZFESTu, pak v roce 2016 na posledním turné s Black Sabbath a o dva roky později ještě v Letňanech sólově). Plánované sólové turné v roce 2022 s pražskou zastávkou se už kvůli zpěvákově špatnému zdravotnímu stavu neuskutečnilo.
Navzdory úbytku fyzických sil ale Ozzy odešel – alespoň navenek pro publikum – řádně po rockersku a se vší pompou. Velkolepý rozlučkový koncert Back to the Beginning sledovalo přímo na stadionu Villa Park v birminghamském Astonu na 40 tisíc lidí a miliony dalších show zhlédlo (a patrně ještě zhlédne) v placeném streamu. Celý výtěžek, čítající zatím přes 140 miliónů liber, jde na konto dětské nemocnice a paliativního centra v Birminghamu a na výzkum Parkinsonovy choroby.
Mezi přáteli a hvězdami, které na desetihodinovém maratonu vystoupily (mimochodem už jen sledovat ten technický cvrkot a systém otočného jeviště bylo úžasné), nechyběli Rival Sons (předskokani Black Sabbath i v Praze v roce 2016), Yungbludova mladá krev, „Staleyho pozůstalí“ z Alice in Chains, dále mimo jiné Tool, Slayer, Pantera, Guns N' Roses, Metallica nebo Steven Tyler coby součást all-star bandy Toma Morella, který se ujal i funkce organizátora celé monstrakce. Ozzyho závěrečné vystoupení vsedě na důstojném trůnu Pána temnot, jak bývalo v posledních letech zvykem, pak bylo emotivním vrcholem, který řada lidí z publika (a ostatně i sám Ozzy v závěrečné řeči) bez skrupulí oplakala.
A bum – 17 dní poté Ozzy odešel. Jestli je v záhrobí nějaká backstage, teď tam paří s Lemmym a chechtají se našemu pozemskému lopocení a lámání si hlavy nad otázkami typu: Vědělo to Ozzyho okolí dopředu, že už má takhle na kahánku? Pročpak produkce koncertu odmítla Megadeth, i když ti měli o účast zájem? A kteráže kapela byla z line-upu vykopnutá, protože si řekla za účast o peníze? Prý nám to Sharon někdy poví...
Mezitím by se už na podzim měl z temnoty vynořit nový dokumentární film No Escape From Now a také pokračování Ozzyho pamětí, poťouchle nazvané Last Rites. Přestože velkým tématem má být jeho závěrečný životní „sestup do pekla“, myslím, že to určitě nebude bez pořádné dávky černého humoru.
A čím můžete Ozzyho odkaz oslavit hned teď? Pusťe si svou oblíbenou písničku, zahrajte si oblíbený riff a poděkujte Pánu temnot a jeho kámošům za spoustu skvělé muziky, která tu s námi zůstává. Stay ozzytive!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
