Nylon Jail: O seniorech, táboráku a kudličce

Nylon Jail a jejich 3D tour Devil Is A Cowboy. Nylon Jail a jejich pověst jednoho z největších objevů minulého roku. Nylon Jail a jejich sázka na odkaz Johnnyho Cashe, který zůstal ve formě až do své smrti. "Ameriku bychom měli naplánovat co nejdřív, dokud mě ještě pustí do letadla," usmívá se kytarista Roman Vičík. S ním a se zpěvákem Jiřinem Jirákem jsme se sešli v pražském hotelu Fusion, kde Nylon Jail uzavírali 3D Film Festival Prague.

S propagací jste začali v kinech. Snažíte se podobně jako Midi Lidi s filmy Petra Marka nebo Zrní s tanečním představením VerTeDance oslovit nové publikum?

R: Vsadili jsme na 3D projekci, se kterou to u nás ještě nikdo nezkusil a ve světě s ní mají pořádné zkušenosti snad jen Kraftwerk. Chtěli jsme to zkusit, ale současně jsme nepropadali iluzím, že by na nás okamžitě chodily stovky lidí.

Nechodí?

J: Rozhodně ne všude, proto jsme taky po první zkušenosti počet koncertů z plánovaných třiceti snížili na polovinu. Navíc uhrát kino a vytvořit v něm koncertní atmosféru, když u toho lidi sedí, není jednoduché...
R: Byl to experiment pro nás všechny, včetně režiséra i kameramana. My všichni jsme něco podobného zkoušeli poprvé a uživit ty pasivní diváky v kině, kteří se na nás koukají s brýlemi, aniž bys na jejich tvářích viděl náznak emocí, je obrovská škola.

Ve kterém biografu to zatím bylo nejlepší?

J: Na festivalu Mladá kamera v Uničově, přestože jsme to tam zpočátku spíš zachraňovali. Atmosféra se dala krájet, ale nakonec se nám všechny podařilo uvolnit. Nejdůležitější pro nás je, aby naše hudba zafungovala, aby nás lidi přijímali…
R: Do nabytých sálů máme ještě daleko, ale všechno chce svůj čas, a rozhodnutí jít do 3D proto rozhodně nelitujeme. Navíc se nám postupně daří sbírat i poměrně pozitivní ohlasy z venku. Nejsou už jen dobré ozvěny z Olomouce a okolí, ale třeba i z Berlína, což nás dost motivuje.

Kdy nápad na koncepci kovbojského 3D turné vzniknul?

J: Na zářijovém Festivalu světla a videomappingu v Olomouci, kde jsme hráli jeden z našich prvních koncertů. Chtěli jsme přispět i do té audiovizuální a technické složky, nejen zahrát obyčejný koncert. Forma 2D nám byla málo, až mě ve zkušebně napadlo, že to zkusíme ve 3D. Zpočátku se to jevilo jako šílený nápad, ale nakonec to klaplo. V první chvíli se nám to zdálo skoro nemožné.
R: Baví mě, že vlastně skoro nic, co si vymyslíš, nemusí být nemožné. Když za tím jdeš, dokážeš skoro jakýkoli nápad dotáhnout do konce, i když třeba nedokonale…

Nemožný není ani nápad hrát country třeba v sedmdesáti, protože v tomto žánru můžeš být cool v každém věku. Neříkal jsi to?

J: Narážel na to, že je z nás všech nejstarší…
R: Nedávno jsem na narozeniny od své bývalé přítelkyně dostal Johnnyho Cashe, který je přesně ukázkou toho, v jakém věku ještě člověk dokáže být cool. Ale nesmím to zase přehánět, nehledě k tomu, že člověk by se s hudbou měl vyvíjet. Nemluvím o tom, jakou hudbu posloucháš, ale jakou hudbu děláš. Když si představím, že bych třeba v šedesáti dělal nějakou elektroniku nebo „dramec“, moc mně to nejde. Jeden nikdy neví, ale rád bych v té hudbě postupně nějak moudřel. Pro mě je prostě vidět člověka s kytarou, který na ni jen brnkne a začne zpívat blues, úžasný level. Tam ještě nejsem, neumím to, ale třeba jednou budu. Je to rozhodně lepší představa než na vozíku neudržet moč a mačkat přitom čudlíky na sampler.

Když zmiňuješ Cashe, jak ho vnímáte ve srovnání třeba s Michaelem Girou nebo Davidem Eugenem Edwardsem, kdo je pro vás největší švihák?

J: Inspirují nás všichni tři a z elektroniky třeba Trent Reznor a Nine Inch Nails…
R: Jinak elektronické prvky, abych to upřesnil, jsou absolutně v pohodě, mluvil jsem jen obecně o žánrech. Prostě myslím nespěju k tomu, abych se stal divochem na nějaké drum'n'bassové párty, víc mě baví třeba právě Woven Hand nebo 16 Horsepower, i když jsme s Nylon Jail trochu jinde…

Jak máte rozdané karty po stránce skladatelské?

J: Roman přinese táborákovou písničku, tu pak společně zaranžujeme a elektronikou posouváme dál. Ty skladby se pak dají hrát nejen u táboráku, ale taky na podiu, v kině nebo jako dnes na baru při zakončení filmového festivalu.

Než písničky finálně doděláte, testujete je ještě na koncertech?

R: Máš písničky, které jako čert šlapou naživo, ale na desce tuctově zapadnou mezi ostatními. Nebo tě opačně berou na desce a na koncertě jsou poloviční. Písničky jsou živý organismus a jde nám o to potkat se s publikem, zjistit, jak která písnička funguje a na základě pocitů s ní pak pracovat dál.
J: Bavíme se tady o energii, kterou na koncertě předáváš lidem a kterou bys v ideálním případě měl dostat zase zpátky.
R: Pokud budu otevřeně mluvit za sebe, spokojený musím být primárně já sám. Jsme na tenkém ledě, ale zákonitě jsem spokojený tehdy, když lidé, kteří na mě v klubu přijdou a poslouchají mě, mají pocit, že to, co slyšeli a viděli, bylo dobrý. To ale neznamená, že budu jakkoli uhýbat od toho, co se mně děje v hlavě. Neudělám přece úkrok stranou jen proto, že by to na lidi zabralo víc. Pokud už v nějakých skladbách k drobné úpravě došlo, tak spíš kvůli Jiřinovi. Ten by pořád něco vylepšoval a občas mu musím dát za pravdu…

Kolik lidí váš kovbojský projekt vlastně zaměstnal?

R: Počítal jsem to a je to 12 až 15 lidí. A to je další věc. Kdybych byl v kapele sám, skončím nejdál v Blatci, což je vesnice za Olomoucí…

Zaslechl jsem už i něco o hraní na Západě… tedy ne v Chebu, ale v Chicagu – je to ještě aktuální?

R: Je to další z našich reálných plánů. Z Chicaga pochází kapely, které nás zajímají a přes našeho manažera a režiséra Davida a Jiřina tam už máme lana v několika rádiích. Vždycky jsem si představoval, že budu s kapelou jezdit po světě a doženu, co jsem dřív zanedbal…

… času dost, když cool přece ve vašem žánru můžeš být i za třicet let…

R: To jo, jenže to mě už zase možná nepustí do letadla. Proto bychom tu Ameriku měli naplánovat co nejdřív, a pak už budeme jezdit třeba jen do Rakouska…

Nebylo by pro vás snazší usadit se v Praze, odkud je všude blíž?

R: Nakonec jsme dospěli k tomu, že by pro nás ta Morava mohla být i přínosem. Musíme mít jen víc trpělivosti…

… jenže tak se do Radiožurnálu denně nedostaneš, prokopávat zeď…

R: To bych nedělal ani v Praze a půjdu teď schválně blíž, abych mě bylo opravdu dobře slyšet. Já totiž zrovna Radiožurnál opravdu chci poslouchat, protože mě publicistika a zprávy zajímají a chci všechno vědět. Jenže ve chvíli, když tam po třistaosmdesáté za rok slyším jednu a tu samou píseň, o které někdo rozhodl, že ji bude hrát, protože ji prý lidé chtějí… tak v tu chvíli mám chuť to vypnout, což jsem už několikrát udělal. Myslím si dokonce, že Radiožurnál zabíjí písničky. Třeba Coldplay má fajn věci, příjemnej popík, ale pokud mají pět desek, z nichž můžou pustit cokoli, a pořád dokola hrajou jednu písničku, je ta píseň pro mě prostě zabitá. Slyším ji a naskáčou mi osypky. Nylon Jail tam určitě dostat nechci.

A kde by sis přál, aby Nylon Jail hráli?
R: Třeba v Radiu 1 a několika dalších rádiích, které nehrají až tak špatně. Všechno má svůj čas. Nakonec i takoví Buty, než vylezli ven, čekali deset let a do těch sedmdesáti…

Snažíte se jít dopředu i po stránce nástrojového vybavení a efektů?

R: Já si čas od času mezi krabičky s kytarou zapojím Kaoss Pad od Korgu. Ničení toho prehistorického archetypálního zvuku kytary mě vyloženě baví. Taky na bicí chystáme různé pady a snažíme se různě kombinovat.

Co plánujete na léto, vyrobili jste už na letní festivaly dostatek brýlí?

J: Nebudou už potřeba. Naše první 3D éra v květnu končí. David ale už teď přemýšlí o tom, že to za rok a půl možná ještě posuneme…

V jaké fázi je nahrávání vaší debutové desky?

R: Singl zrovna mícháme a jsme už s nahráváním poměrně daleko. Desku připravujeme ve zkušebně, ale zato s šikovným zvukovým inženýrem, který má na svědomí i naše předchozí věci a znovu dostal příležitost. Vyjít by měla v září u Indies Scope a její součástí asi bude i blu-ray. Na něm by se měly objevit videa i live záznam, který jsme natáčeli ve Studiu FAMU.

Pokud opravdu hraješ to, co žiješ, měl bys u sebe teď mít i nějakou kudličku. Máš?

R: Jasně. Tady je, s nožem i pilkou, a mám ji pořád u sebe. Baví mě chodit do lesa, to už ke mně prostě patří. A s tím možná souvisí i to, že věřím jen takovým kapelám, které to dělají upřímně. Třeba Please The Trees, kteří jsou na rozdíl od mnoha jiných, z nichž na mě nic nejde, opravdoví. Posledně na jednom koncertě všechny úplně rozbili…
J: V jejich dřevní zemitosti a syrovosti se taky cítím jako doma…
R: Už když na podiu vidím ten z kufru podomácku vyrobený pedalboard, je jasné, že s hudbou typu "mám úzké kalhoty a hraju" nemají nic společného.