Přejít k hlavnímu obsahu
Jan Hamerský - St, 06.03.2019 - 08:30

Klára Böhmová: Nylon Jail mají zvláštní dar transformovat své členy

Narodit se ve Státech, byla by z ní členka gospelu. Prozřetelnost ji však ponoukla hrát s dezoláty z Nylon Jail. Na to, co všechno jí dává hraní s kapelou, jejíž hudba je jiná než její pověst, a jaké dojmy si dovezla z Eurosonicu, jsem se ptal bubenice a studentky psychologie Kláry Böhmové.

Studujete psychologii a bubnujete. Potřebujete se odreagovat u něčeho víc exaktního?

Psychologii jsem chtěla studovat od útlého věku. Moje přirozené vidění světa je do velké míry psychologické a otázky, které si psychologie kladla a klade, se dost překrývají s těmi, které jsem si dlouho sama pokládala. Připadalo mi rozumné se podívat, jak je řešily moudré hlavy přede mnou.

V bubnech mám zas mnohem více vášně a životního naplnění. Na konzervatoři jsem ale cítila, že mi to nestačí a bubenická škatulka je mi těsná. Snažím se v těchto oblastech rovnoměrně rozvíjet a čekám, co z toho vypadne. Pokud se neskloubí profesně, bude ze mě „alespoň“ celistvá osobnost.

The Cooks, Nina Böhmová zcela vzadu za bicíma

Kdo vás inspiroval pustit se do bubnování?

Honza Kováč, který vedl ostravskou scholu, tedy zpívání v kostele. Nebyl to jen sbor, ale taky klasická rocková kapela. Tam jsem bubnovala hned od začátku před velkým množstvím lidí. Každý týden v kostele. A pak jsme jezdili po různých křesťanských akcích, např. na celosvětové setkání mládeže s papežem v Madridu. Bylo to odstíněné od tlaku na výkon. Hudba byla jen doprovod duchovního programu. Kdybych se narodila v Americe, je ze mě gospelová bubenice. Škoda, no. (smích)

Jak jste skládala dohromady svoji současnou soupravu?

Moje souprava je shoda Milosti Boží, Aleše Langa, Franty Höniga ze Sonoru a mých bývalých skromných úspor v kombinaci s citem pro hudbu, kterou zrovna podporuju.

Co je pro vás důležité při výběru bubnů a činelů?

Zvuk – musí se mi prostě líbit, a dotek ve smyslu, že cítím příjemnou fyzickou odezvu.

Jak důležitá je pro vás značka a původ komponent?

Celkový výběr nástroje je spíš proces, který stále probíhá. Taky je dost ovlivněný tím, co zrovna hraju a mám k dispozici. Do divadla v Celetné si Pearl Export nevezmu stejně jako si nepřivezu vintage Tamy s kopáčkem 18“ na koncert s Nylon Jail. Těším se, až budu mít po bakalářce a státnicích zase víc času řešit bubny. Pak si řeknu: „Tohle je teď moje sestava, která naprosto přesně vyjadřuje zvuk, který chci vytvářet.“ Jsem si ale jistá, že za chvilku se to zase změní. Bude se to měnit pořád jako vkus člověka v čase a hudebních situacích.

Jak se rozcvičujete a rozehráváte?

Poslední měsíce mě baví schéma, které mi navrhl Dalibor Mráz, hodně řeší techniku. Kombinuju ho s hraním písniček a snažím se přiblížit tomu, co slyším. Další oblíbený model je práce s paradiddly. Začnu na malý buben, pak variace s kopákem. Nebo ty rukoklady různě rozkládám do soupravy.

Jsou bubeníci ochotní si s vámi tyto zkušenosti vyměňovat?

Jsou velmi ochotní, milí a nápomocní. S bubenickou komunitou napříč žánry mám ty nejlepší zkušenosti.

Dostáváte od nich nevyžádané rady?

Od bubeníků málokdy. Častěji od lidí, kteří tomu moc nerozumí. (smích)


Před rokem jste o Nylon Jail napsala: „Mají energii, která sálá zevnitř, která spaluje. Přibližujete se k zemskému jádru, jen otrlí vydrží, jen moudří porozumí. Nylon Jail evokují názor – milujete, nebo nenávidíte. Nylon Jail jsou temní. Stejně jako sentimentální. Tak jako šálek silné kávy.“ Přibrali vás do party, protože jste byla jejich fanynka?

To jsem rozhodně nebyla. Moje první setkání s kapelou Nylon Jail bylo během jejich strmého vzestupu. Bydlela jsem s přítelem a jejich bývalým bookerem na Andělu. Když jsem jednou v noci šla na záchod, překračovala jsem v chodbě spící opilce a říkala si: „Bože, to je hrůza, v takové kapele bych v životě nehrála.“ Pak jsem se na předávání žánrových Andělů zapovídala s Jiřinem. Za pár týdnů jsme se šli jen tak projít a povídat si – s kapelou to nemělo nic společného – a asi rok nato mě oslovili, jestli bych s nima nehrála. Konečně jsem si pustila Freezing Point a byla překvapená, že ta hudba je úplně jiná než jejich pověst. Zamilovala jsem se.

Jak to vidíte po prvním roce v kapele?

Ta kapela má zvláštní dar transformovat své členy. Dějou se mi tam věci, které mě nutí zrát a vyvíjet se ve všech myslitelných úrovních - jako bubenice, muzikantka, osobnost, žena, člověk se stíny, člověk toužící po pravdě… je toho ještě víc. (smích)

Se smíšenými reakcemi se setkává i poslední album Nylon Jail Irreversible Changes. Jakých nevratných změn jste se dopustili?

Změny se děly v personálním obsazení kapely. Změny se dějou průběžně ve vztahu členů kapely k alkoholu. Párkrát se stalo, že větší část kapely zrovna abstinovala a na pobídku pořadatelů k účasti na bujarém večírku jsme se ptali, kde máme pokoje, že jdeme spát. Pak si pamatuju, jak mi šel naproti Jiřin s Birellem v jedné a oříšky v druhé ruce, že se jde před spaním dívat na televizi a popřál mi dobrou noc. To bylo roztomilé. Každopádně tyhle změny nepatří k nevratným. K těm by měl spíš pohovořit Roman Vičík. Z něj toto téma proudí nejvíc.

Zahrála jste si titulní roli v klipu Sentimental Girl. Odehrává se v řeznictví a při rýpání se v žebírkách nijak sentimentálně nepůsobíte. Jde o ironii?

Jde spíš o kontrast sentimentální situace, která by se nabízela jako hollywoodský scénář, a reality řeznictví. Na sentiment nedojde. Je tam jen náznak v melodii, napětí jako ve většině songů. Nějak je vykopnuto, ale míč doletí jinam, než jste čekali. Jinak si myslím, že klip ani píseň nejde vyložit absolutně. Každý si ho interpretuje tak, jak zrovna potřebuje. Tuto interakci s původním záměrem, ať už jakýmkoliv, mám na umění moc ráda.


Vedle Nylon Jail bubnujete i v doprovodné kapele Bohemial Cristal Instrument – mimochodem, skvělý proexportní název – se kterými jste se předvedla na letošním Eurosonicu. Jak pro vás Eurosonic probíhal a co vám dal?

Eurosonic probíhal za hnusného počasí a se skvělým servisem. Nejvíc mě bavilo klima v organizačním týmu. Všichni byli ochotní, pořád se ptali, jestli potřebujeme s něčím pomoct, dodržovaly se časy, klapalo to. Pokud nepočítám veřejnou generálku o pár dní dřív v Praze, byl to můj první koncert s Bohemian Cristal Instrument, takže to bylo trochu stresující, ale vzhledem k okolnostem jsme to zvládli skvěle. Další silný prvek byla energie tří žen na pódiu. Na synťáky a piano hrála Awali, se kterou jsem se velmi spřátelila. Cestu zpět jsem strávila se zvukařem Tomem Svobodou a laser mistrem Martinem Špetlíkem, což byl zážitek sám o sobě. To mě baví na hudebních výjezdech stejně jako hudba. Nová setkání a situace, které se přihodí v tom zvláštně otevřeném prostoru, když jezdíte s nějakým uměleckým projektem. Aspoň tak to vnímám.

Jaká je frontwoman Lenka Morávková, která dlouho pracovala sama? Lpí na své představě, nebo je přístupná diskuzi?

Lpí na své představě do té míry, aby se v ní doprovodná kapela neztratila. Je nutné, aby měl tvůrce představu o celku. Zároveň je velmi otevřená nápadům ostatních. Její představa je pro mě výzvou, protože jsem nucena přistupovat k rytmu a hudbě jinak, než jaká byla má dosavadní zkušenost. Na Lence obdivuju a zároveň nechápu, kolik má energie. Jak své vize nekompromisně hrne dopředu a vytváří kolem sebe tým, který ji v tom podporuje. Je naprosto odevzdaná tomu, co dělá. Maká v „nečeském“ tempu, což se při jejím světoběžnictví dá pochopit. Vycházíme si vstříc. Výhodou je, že víme, co od sebe chceme. Nevidím žádné temné neznámé v rohu a hraní na city. Lenka toho má za sebou dost. A její vize, možnosti i zápal mě baví.

Tagy Nylon Jail Klára Böhmová Bohemian Cristal Instrument Lenka Morávková The Cooks
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY