něco něco: Říkáme věci, na které bychom si dřív netroufli

Proč majonéza?

Alžběta: Protože je to skvělá věc, která přináší do života radost. A protože dobré jídlo je věc, kterou je potřeba si dopřávat.

Je to guilty pleasure?

Alžběta: Určitě. V kontextu naší nové desky je majonéza to nejpřízemnější guilty pleasure, zároveň ale možná guilty pleasure není, je to jenom pleasure. Protože já za to odmítám cítit vinu. Odmítám se cítit guilty.

A co tedy moment přiznání obliby majonézy symbolizuje? Je to takový majonézový coming out?

Alžběta: Myslím si, že není úplně běžný, aby holky hlásaly, že mají rády majonézu. A obecně jsem se nijak často nesetkala s tím, aby ženy mluvily o tom, že milují jídlo. A pro mě je hrozně důležité říkat, že já to tak mám. Přijde mi, že to je zdravé.

Naše deska mluví o přízemnějších věcech. Mluví o konkrétnějších, tělesnějších, živočišnějších i sexuálnějších věcech. Přesně ty primární pudy a ta majonéza celou desku propojují.

Nejste vlastně první kapela, která se poté, co dělala dost synťákové a zvukově hladší věci, rozhodla „přitvrdit“. Jaký je vlastně u vás důvod? A které zvukové prostředky to přitvrzení představují?

Tomáš: Je tam několik rovin. Jedna z nich je, že jsme staré songy hráli naživo vždycky trochu divočeji, s větší energií než jak jsou zachycené na desce. Všiml jsem si, že to je dost fenomén obecně i u jiných kapel. A začal jsem přemýšlet, jak udělat naše novější věci tak, aby koncertní energie byla už rovnou ve studiové nahrávce. Došlo mi, že se to snadno řekne, ale hůř udělá. Řekli jsme si: „Pojďme udělat desku, která bude víc reflektovat koncertní energii. Potom ty věci budou o to líp fungovat i na koncertě.“ Sedli jsme si a hledali atributy, které tohle přinášejí. Jedním z nich jsou kytary – samozřejmě nemusí to tak být vždy, tvrdá může být i elektronika a podobně...

Druhá věc je, že já jsem na kytarových věcech vyrostl a teď jsem udělal takové přirozené kolečko, kdy se trochu ohlížím zpátky nebo čerpám inspirační zdroje z minulosti – zkrátka jsem se k tomu začal vracet. Zjistil jsem, že mě hraní na kytaru dost baví. Dřív jsem s tím nástrojem měl trochu komplikovaný vztah.

Proč?

Tomáš: Je to nástroj, na který objektivně umím hrát asi nejvíc – což znamená, že ne úplně moc, ale v rámci mých dovedností je to nejvíc. A trošku jsem bojoval s tím, že kytara je často chápaná jako macho nástroj. Samozřejmě ne vždycky, ale trochu to k tomu stále vybízí. Když se řekne, že kluk hraje na elektrickou kytaru, je to takový...

Alžběta: ...trošku stereotyp.

Kytara jako falický symbol.

Tomáš: Přesně tak. Spousta kapel, na kterých jsem vyrůstal, od Fugazi po Sonic Youth, to samozřejmě brutálně porušovala a pracovaly s tím úplně jinak. A hardcore a podobné styly byly naopak velmi politické, řekněme v tom „správném“ spektru... Ale zkrátka jsem s tím vždycky trochu bojoval a kytara v naší kapele spíš jen tak „přicmrndávala“.

Vždycky jsem hodně chtěl náš zvuk stavět na elektronice, kterou mám taky rád v tom sprostším punkovém významu, ne moc uhlazenou. Šlo nám jednak o to, aby deska byla určitým způsobem agresivnější a živější, ale zároveň je tam extrémně moc postprocessingu – mám rád, když album působí jako „make-believe land“. Když je to něco, co v reálném světě vůbec neexistuje, když je to úplně speciálně vytvořené skrze efekty, vrstvení. Myslím, že k tomu desky slouží. Nemá to být otisk reálného světa.

Každopádně, teď jsem se vrátil ke kytarám, poslouchal jsem staré desky, na kterých jsem vyrůstal a řekl jsem si, že by bylo super na naši desku ten zvuk dostat. Ohlížení se do dětství nebo adolescence byla taky jedna z věcí, se kterou jsme trošku záměrně pracovali v textech. Vybavili jsme si naše pocity z té doby, ten teenage angst, který je dost inspirativní, a tím se všechno propojilo.

Zároveň v době, kdy jste byli reálně v pubertě, texty českých kapel alternativní scény nebývaly takhle otevřené – povídali jsme si o tom nedávno v rozhovoru s Tomášem Havlenem. Přímočařejší texty mohl člověk najít spíš u anglicky zpívajících kapel, ne?

Tomáš: To ano. Nám tady u nás ta větší otevřenost vlastně trochu chybí. A hodně jsme hledali, jak to udělat tak, aby naše songy byly otevřené, aby měly jasný názor, ale aby to zároveň nebyla jen blbá řachanda – nebo naopak až moc velká agitka.

Ano, četla jsem vaše vyjádření, že nechcete znít moc mentorsky. Jak jste to tedy vyřešili?

Tomáš: Někomu to možná jde hrozně přirozeně, ale pro nás to tak nebylo, museli jsme to hledat. V tomhle jsem extrémně romantický – koukám na věci, které se mi na první dobrou líbí, a pak je analyticky zkoumám. Proč je to dobré? Jaká slova používají, jakým způsobem hovoří a jak se vyjadřují? Hodně nás inspirovala kapela Wet Leg, která má super druhou desku. Nechceme se srovnávat, ale…

Pravda, Alžběta tam někde zpívá „Polib mi pěst“. Že by inspirace písní Catch These Fists právě od Wet Leg?

Alžběta: Ou yes.

Tomáš: Jo, to je ono.

Takže teď budeš vystupovat ve fitness oblečku jako frontwoman Wet Leg Rhian Teasdale? (smích)

Alžběta: Ne, ne, tahle deska se jmenuje majonéza, takže já fitness nejedu. Já jedu jídlo. (smích)

Tomáš: Nám se líbí obě desky Wet Leg, ale mnohem víc mě chytla ta druhá. První je víc „bžundovská“, taková goofy, což my úplně nejsme, ani to neumíme a nechceme. Druhá si ponechává trochu toho goofy prvku, ale zároveň...

Už je to vážná hudba.

Tomáš: ... jsou tam takové bičíky. Hrozně se mi to líbí a nemám pocit, že mě někdo mentoruje. Dělali jsme si srandu, že když jsme měli v textech nějaké moc mentorské obraty, bylo to pro nás „svazácké“ – jako že jsme na barikádách na té správné straně síly.

Že bojuješ.

Tomáš: Jo. A to jsme hrozně nechtěli.

Ok, už nebojuješ, už přiznáváš majonézu.

Alžběta: Přesně tak. Chtěli jsme se vyjádřit k tématům, která jsou pro někoho potenciálně jádrem sporu. Třeba když řeknu, že nechci pusu na tvář, ale radši mi polib pěst, nebo někomu řeknu, že se zasekl. To může být extrémně konfrontační, ale nechtěli jsme to komunikovat stylem: „Toto je jediná správná strana, a pokud nejsi s námi, jsi proti nám.“ Snažili jsme se tam dostat vtip a švih, tak doufám, že nevyprchal.

Určitý moment odlehčení nebo sebeironie tam slyším. Připadá mi, že si teď s hlasem víc dovolíš sama sebe ironizovat. Dřív to byla spíš rovná linka, snaha udělat uhlazený vokál. Teď tam občas jdeš do poloh, které mi trochu připomínají, jak zpívá třeba Mucha, takové...

Alžběta: ...že se trošku pošklebuju.

...pošklebování, jo.

Alžběta: Určitě k výrazovým prostředkům patří i samotný způsob sdělení. Nejde jen o to, že je tam víc kytar, že písničky jsou rychlejší nebo že máme jiná témata a jinak o nich píšeme, ale i o práci s hlasem. Někdy mám vokál hodně hluboko posazený, disociovaný, odtažitý, deklamující... A někdy se záměrně pošklebuju, aby to bylo slyšet. To je všechno pravda, snažili jsme se pracovat se vším a spousta věcí pro nás byla nová.

Tomáš: V tomhle nás fakt brutálně posunul Vašek, náš bubeník. Jak jsi předtím říkala – vokál byl dřív rovnější a stále stejný, což je relativně jednoduché udělat a držet se toho. Je ale ohromná výzva najít pro určitý materiál správné výrazové prostředky. Největší blaho a slast je, když se daří zkombinovat všechny výrazové prostředky tak, aby sloužily dané věci a všechno si sedlo. Byli jsme schopni napsat určitý typ textu, ale nebylo pro nás jednoduché dát tam správný výraz, aby ho podtrhl.

Alžběta: Protože jsem to nikdy nedělala.

Tomáš: A je to samozřejmě hrozně mimo komfortní zónu, je to i nepříjemný. Pro Bětku to můžou být hodiny zkoušení ve studiu, kdy vokál vlastně nezní úplně nejlíp.

To mi připomíná píseň Záporná postava, kde ukazuješ a přiznáváš své stinné stránky a to, co může být klasifikováno jako nedokonalost. Bylo pro tebe, Alžběto, ve studiu při nahrávání nekomfortní, nebýt hodná a milá?

Alžběta: Spíš nebýt uhlazená. Naše předchozí věci byly hodně uhlazené, nechtěli jsme přiznávat nějaké nedokonalosti. A tahle deska s nimi hodně pracuje a hodně o nich mluví. Nebo ne nutně o nedokonalostech, ale zkrátka o věcech, které ze své podstaty neaspirují na dokonalost. Třeba nějaká tělesnost nebo právě negativní vlastnosti. Majonéza taky není nejdokonalejší jídlo na světě, je to přízemní věc.

Je to pro tebe nový přístup?

Alžběta: Je to úplně nové. Nikdy jsem nic takového nedělala. Je to jedna ze zásadních odlišností nové desky od těch předchozích. Nikdy jsem v textech nepsala nic, co by se blížilo negativní sebereflexi. A tady v písničce Střepy zpívám o tom, že mám potřebu ničit. Nebo v písničce Mám ráda řeším sexuální témata a až autoritářsky si rozkazuju, co chci a co se mi líbí.

Dřív jsem se vždycky snažila psát spíš poetičtější, obrazotvorné texty, kde nějakým způsobem kontempluju a medituju nad tématy a dělám to hodně obecně, aby texty měly šanci promlouvat k více lidem – aby si tam každý mohl dosadit věci, které zrovna řeší. A tady mám způsob songwritingu a storytellingu úplně opačný: „Já, já, já, já si myslím tohle. Já se na to koukám takhle. Já chci tohle.“ Tohle jsou věci, které bychom si netroufli říct dřív než na téhle desce. Ale zároveň jsme vždycky věděli, že nás baví, když to dělají jiné kapely, a že bychom to chtěli vyzkoušet.

Mluvil ti někdo z ostatních do obsahu nebo formy textů?

Alžběta: Tvořili jsme je co nejvíc společně. Třeba u Ses zasek přinesl Tomáš námět a Vašek vymyslel ten hook „Ses zasek“.

Tomáš: I když je krásné zachycovat čistě svoje vlastní zkušenosti, myslím že obecně je kreativita jen jedna a necítím v tomhle žádné ego. Přijde mi skvělé, když se všichni můžou podílet úplně na všem. Vašek není jen skvělý bubeník, má i super nápady textové, harmonické a tak dále. Je mi cizí ten přístup: „Tady máš svůj záhonek, tak si tam seď a neryj mi do mého.“

Zároveň ty, Alžběto, budeš interpretovat všechny texty a i to, co do nich vnesli ostatní, bude personifikované skrze tebe. Právě těmi jinotaji a poetičtějšími texty se člověk někdy trošku chrání. Teď u přímočařejších sdělení se nechráníš a navíc vlastně mluvíš za více autorů najednou. To je odvážné.

Alžběta: Ano, je to náročné a je to velká výzva. A jsem strašně ráda, že jsme to udělali, protože na téhle desce jsme si vyzkoušeli zatím nejvíc nových věcí a těžce jsme vystoupili z komfortní zóny. Zároveň to, že jsme se pustili do nových vod, nám obrovsky rozšířilo paletu vyjadřovacích prostředků – zpívám jinak, na stagi se najednou můžu chovat jinak, můžu vypadat jinak.

Právě Vašek mi v tomhle hrozně pomohl. Například v poslední písničce Střepy máme verše: „Nemůžu skončit a – nestíhám začít a – nechci...“ Radil mi, jakým způsobem to zazpívat, aby to nebylo přehnané, ale aby to bylo dostatečně energické. Aby se to protlo s message písničky – aby to bylo nějakým způsobem roztříštěné, protože ten song se jmenuje Střepy. Dáš na konec fráze nádech a je to takové řezavé, najednou to strašně „dává“.

Tomáš: V tom je hudba nebo obecně tvorba úplně neuvěřitelná – zároveň krásná ale i extrémně těžká. To, že nějakou věc děláš správně, vlastně neznamená, že to je ono. A my jsme tu desku tvořili společně – já jsem přinesl nějaké kusé nápady a ve studiu jsme je dávali dohromady. A řekněme, že vznikne text, který má jasnou melodii a rytmus, Bětka to zazpívá a objektivně je všechno správně, ale emocionálně to nic nedělá, protože text nesouzní s výrazem.

Kdysi jsme si mysleli, že takhle to prostě je a nic víc s tím neuděláme. Ale Vašek říkal: „Hele, tohle nefunguje, mělo by to být jinak.“ A pak přišla ta nekomfortní část. Bětka musela zkoušet jiné věci, jinak posadit hlas, zpívat tak, jak nikdy nezpívala. K tomu patří, že je to desítky minut nebo hodin špatné, což je pro člověka za mikrofonem těžké ustát, protože cítí, že to není ono.

Ale šli jsme do toho, ustáli jsme to a snažili se na sebe být extrémně hodní, vůbec nesoudit a zaměřit se jen na výsledek. Tohle jsme předtím nikdy nedělali a objevili jsme díky tomu mnohem víc výrazových poloh. Když se na to podíváš zpětně, je úplně jasné, že to takhle mělo být a nejde to jinak. Ale přijít na to je extrémně těžké. Výsledek pak působí extrémně jednoduše, mnohem jednodušeji než naše dřívější tvorba, ale to neznamená, že to je snadné.

Alžběta: ...že to není promyšlené.

Neotiskuje se vám do způsobu tvorby nějaký obecný přístup k řešení věcí v životě? Já jsem taky ten typ, že když před sebou vidím jednoduché řešení, říkám si, že tam bude nějaký háček. Vezmu to oklikou přes strašně složité konstrukce, až nakonec často dojdu tomu stejnému, jednoduchému řešení. Ale mám jistotu, že jsem mezitím zkusila všechno...

Alžběta: Určitě máme tendence k overthinkování a zbytečnému promýšlení věcí. V songwritingu je ale běžný fenomén, že aby věc byla ve finále jednoduchá, stojí tě to mnohem víc úsilí, řemeslného umu a zkušeností. Písnička má třeba jen čtyři akordy a není komplikovaná, ale napsat ji tak, aby výsledek působil sevřeně, jednoduše a intenzivně, nám dalo možná mnohem víc práce než napsat složitý song.

A jak potom zahraniční producent Ben Etter posunul nahrávku díky mixu a masteringu, aby vám to dávalo smysl?

Tomáš: Nepodílel se jako producent, podílel se „jenom“ mixem a masteringem, což je ale disciplína sama o sobě. Chtěli jsme na mix někoho jiného, protože už mám zkušenost, že já sám se občas během procesu trochu leknu a mám tendenci couvnout. Nejdřív uděláme náběr hodně agresivně, ale u mixu pak dělám second guessing, jestli to už není moc a nemělo by se to uhladit. Ben se pohybuje ve scéně, která je zvukově odvážnější než mainstream, a proto jsme ho oslovili, protože přesně tohle jsme chtěli. A on tu desku fakt hodně posunul.

Alžběta: Umí dělat špinavé věci.

Tomáš: Posílali jsme si referenční nahrávky, co máme rádi, a on se toho vůbec nebál, dost tam ty zkreslené věci napálil. Bicí jsme natáčeli na hodně špinavých mikrofonů. Občas jsem měl pochybnosti – přišel mi zpátky mix a já jsem si říkal, že už je to trochu moc. Ale už mám zkušenost, že se na to třikrát vyspím, pak si to znovu poslechnu a zjistím, že je to úplně v pohodě.

Záleží na tom, kde to budou lidi poslouchat a na jakém zařízení. My v Rozhlase taky kolikrát čistíme nahrávky jak Mr. Proper – a pak zjistíme, že je určitá špína vlastně v pořádku, protože líp proleze běžnými sluchátky nebo zvukem v autě. Málokdo je audiofil a pustí si to na obřích bednách v ideálním studiovém prostředí. A i tam bys tu špínu často chtěl. (smích)

Tomáš: O tomhle bych dokázal mluvit dvacet dní v kuse. Je to velká diskuze, jaké frekvence tam mají a nemají být. Je super, když je všechno čisté a zřetelné, jenže pak to třeba tolik nelepí k sobě dohromady. To, jak se věci navzájem maskují, přispívá ke koherentnosti... Jsou to fakt až filozofické úvahy.

Kam chceš, aby lidi napnuli pozornost – co jim nacpeš trochu víc do ucha a co naopak schováš.

Tomáš: Přesně tak. Já se hrozně často nemůžu rozhodnout. Slyším věci, které jsou narvané hrozně do středu, špinavé, a říkám si: „Tohle je nejlepší, všechno odteď musí znít přesně takhle.“ Pak slyším vycizelované, čisté, hezky udělané věci a říkám si: „To je taky super!“ Hrozně se v tom biju a měl jsem pocit, že bych tu desku kvůli tomu sám úplně naboural.

Nebo bys mohl udělat dvě verze.

Tomáš: To udělal Peter Gabriel nedávno – nechal celou desku smíchat dvěma úplně jinými lidmi a vydal obě verze (Bright-Side a Dark-Side Mix, pozn. aut.), protože obě mu přišly super. Je fascinující, že žádná z těch věcí není jediná správná, oba mixy jsou super, ale každý je úplně jiný.

Což je vlastně hrozně uklidňující – cokoliv si vybereš, je vlastně v pohodě.

Tomáš: Jenže já mám problém s tím, že na mně je ten finální štempl a musím si vybrat – a tady u naší desky jsem cítil, že by to nedopadlo dobře. Je super věci outsourcovat – udělá to někdo jiný a já už nemám tendenci to rozvrtávat, protože mám v dotyčného člověka důvěru. Věřím jeho zkušenostem a vkusu. On má čisté uši, není zatížený ani milimetrem toho, čím my jsme si tři čtvrtě roku procházeli, slyší to poprvé v životě a napálí to tam tak, jak je podle něj potřeba. Sám bych to udělal čistší, ale Ben to udělal takhle, já respektuju jeho vizi a vím, že když jsem to v minulosti rozvrtal, nikam to nevedlo a výsledek byl jen jiný, ne lepší.

To je podobné dilema jako u on-demand listeningu versus když máš na Spotify playlist Discover Weekly nebo proudové vysílání v rádiu. Pořád se řeší, kdy si člověk vybírá sám a kdy je dobré nechat si něco doporučit. Jasně, algoritmy se chovají jako Velký bratr, ale obecně, nechat si naservírovat něco, na co bys sám nepřišel, je někdy skvělé.

Tomáš: To se mi právě hrozně líbí na tom Vaškově přístupu. Často řekl něco, s čím jsem hluboce nesouhlasil, ale řekli jsme si: „Pojďme to zkusit.“ Znám to i z pozice producenta, když dělám s jinými lidmi – nápady na začátku nebo během jejich realizace často nejsou ono, ale vidím, že ten člověk má vizi, tak do toho jdeme a zhodnotíme to až potom. Když se na všechno hned řekne „ne“ a někdo tě pořád plácá přes prsty, nikam se nedostaneš. Takže je dobré nezahazovat prvotní nápady a dát tomu šanci.

Alžběta: Nápad je často dobrý, jen je potřeba zamakat na provedení. 

Zkusili jste někdy všechno nahrávat pohromadě jako live session? Nebo jedete klasicky po vrstvách?

Tomáš: Pro živé společné nahrávání musí vždycky být nějaký naprosto objektivní důvod, který posune výsledek dál – třeba to, že kapela umí opravdu dobře hrát společně i bez kliku, jednotliví členové se hodně poslouchají a hodně na sebe reagují. Pak je to skvělé a je to jedna z nejlepších věcí, které se ve studiu mohou stát.

Ale s něco něco to tak neděláme. Je to i tím, že nástroje ovládám všechny já, Vašek kromě bicích hraje i sem tam na nějaký synťáček... Takže nás není dost na to, abychom mohli hrát rovnou naživo se všemi nástroji.

Alžběta: Ale zároveň na nové desce je písnička Dýchej, kterou jsme přesně takhle nahráli. Je to nejpomalejší písnička, kde je jen můj zpěv a akustická kytara. 

Tomáš: A to je nahrané opravdu na jeden take a bez kliku. Dávalo naprostý smysl, abychom v tom trochu společně plavali a byla tam zachycená křehkost. Plus tam je ještě tón záznamníku, aby to působilo, jako když nahráváš své nejlepší kamarádce vzkaz, protože ji chceš podpořit.

Ptala jsem se na to společné nahrávání kvůli tomu, jak jsi říkal, že jsi chtěl na desku dostat živou koncertní atmosféru. Jaké další prostředky jste k tomu použili? 

Tomáš: U bicích jsme hodně využili jejich zvuk v místnosti. Popovější desky mívají kopáky a snary hodně nahlas a samotná místnost je utlumenější, aby se do toho moc nepletla. A tady jsme to udělali opačně, což přesně evokuje zvuk živého koncertu. Právě v tom se Ben Etter hrozně vyřádil. Pak je to taky hodně o tom „nevyžehleném“ zpěvu. Nebáli jsme se ani nějakých falešností.

Jste kolegové v kapele i partneři v osobním životě. Jaký je recept pro to, aby člověk mohl úspěšně hrát se svým partnerem?

Alžběta: Dávat se dohromady už s tím, že spolu budete hrát. (smích) Nebo to od začátku plánovat, že spolu budete později i chodit. To byl asi ten náš recept, ne?

Tomáš: A zároveň je to i určitá přísnost na sebe a rozhodnutí, že to prostě chceš dělat.

Alžběta: Priorita, možná.

Tomáš: S něco něco máme naplánované schůzky v Google kalendáři. Pokud něco chceš, musíš se k tomu chovat úplně stejně jako ke svému pracovnímu životu.

Dozvěděli jste se při tvorbě tohohle alba něco, co jste o sobě třeba v osobní rovině dosud nevěděli?

Alžběta: Nešlo ani tak o témata písniček, tam jsme měli vždycky jasno. Ale jak jsem mluvila o tom vystupování mimo komfortní zónu, mně osobně se fakt potvrdilo, že jsem strašně ráda, že Tomáš má v kapele všechny ty role, které má, a zároveň je to můj partner a nejbližší člověk, který je empatický a hrozně dobře mě zná. Takže když nastane nějaká pro mě nekomfortní situace, on v tu chvíli dokáže zdravě balancovat mezi tím, kdy mě podporuje a kdy mě challenguje. Díky tomu se můžu dostávat jinam a dál. Vašek přináší strašně super nápady a Tomáš pak způsobí to, že já se neseknu a ty nápady opravdu zkusím realizovat.

Že ses nezasekla.

Alžběta: Přesně, že jsem se nezasekla. Dám tomu další půl hodinu, i když prvních pět minut to zní úplně příšerně. A dopracujeme se k výsledku. Tohle pro mě bylo prohloubení našeho vztahu, protože jsme spolu ušli náročnou cestu.