Nebeztebe: Co pošlem dál čekala deset let. Teď se ptá, co předáme dětem
Jakkoli tahle píseň vypráví dvěma hlasy příběh někoho třetího, pohání ji ta nejosobnější emoce. Vytváří reminiscence, bez obalu se ptá, co s tím vším, a odpovědi nechává na nás. Taková ordinérní story malé, čerstvě vyorané šedé myšky se srdcem na dlani se na tisíc způsobů odehrává právě teď, nepovšimnuta nebo přehlížena někde v další ulici, vedlejším bytě, anebo taky rovnou tam, kde jsme doma.
Memento vzešlé z multikulturního pole současné společnosti je příběhem křehkosti (nejen dětské) duše, chybějící (nejen rodinné) vzájemnosti a rostoucího prožitku (nejen osobní) zodpovědnosti. Říká, že se počítá jen to, co nehledě na vlastní jizvy zvládneme předat našim dětem na začátku jejich cesty. Že nejdůležitější je ochota vytvářet prostor pro jedinečnost jejich životů, nezatíženou našimi nenaplněnými touhami, potřebami a minulostí.
Od nápadu po Donio
Někdy je nejlepší se nadechnout a jednat, jindy počkat. Co pošlem dál si potřebovala se mnou tady na tom světě ještě nějaký čas odbydlet. Na svou druhou příležitost čekala dekádu. Do doby, kdy kapela dobrodružným samospádem dozrála v duo s potrefeným smyslem pro humor, vzájemným respektem a úctou k tématu. Neměnil bych. Já a Terka Šlahařová jsme Nebeztebe 3.0 a pro restart jsme zvolili nahrávání tak, jak jsme ho ještě nikdy nedělali, a to v nové produkci Honzy JdG Sládka a Adama Pakosty (Zvukařská dílna a Tajný Desk).
A začaly se dít věci. Na folkové scéně nám píseň vyhrála nejdřív oblastní kolo a pak celostátní cenu Autorská Porta 2026 a dostala nás do pořadu Jak se vám líbí na rádiu Proglas a na festival Janouškovo Ústí 2026. Nakoplo nás to celé tak, že na singl Co pošlem dál odpovíme pestrou vizitkou kapely, albem SamiSebe. Odkaz na sbírku k jeho natočení máte k dispozici tady.
A teď, jak jsme to udělali.
Text
Psaný emotivně, co nejvíc napřímo, se před nahráváním mírně změnil, aby mohly v druhé polovině nerušeně promluvit výzvy páru vypravěčů. Největší deviza ovšem podle mě leží ve třech různých refrénech a jejich spojení v tom posledním.
Hudba
Jedinečná rytmická struktura písně má pro mě stejnou prioritu jako harmonie s melodií, a tak se Co pošlem dál vyvíjí a mění, vrací a znovu vyrůstá. Původní rocková aranž potřebovala pro akustické duo získat novou dynamiku a dobře se uzavřít. Z nosného riffu tak vznikly unisono gradace a z bývalého partu jiného nástroje kytarově-houslové intro plus začátky slok. Z reggae outra jsem vykouzlil riff pro třetí sloku a refrény jsem si volně frázoval, až byly týden před nahráváním hotové. Trumflo je jen finále, pro které jsem vybral kytarový part až ve studiu. Mých oblíbených předražených šestnáctin tu mám požehnaně a přidáním elektronického nožního shakeru ke kopáku stejného typu jsem si doslova prošlapal cestu ven z nebezpečného kolečka kytaristy, který „prostě musí“ na ty svoje struny pořád něco hrát. Nemusí. Díky tomu teď při vystoupení sedím a vidím před sebou velmi svobodnou cestu ke spojení naživo hraných bicích (mé nenaplněné vášně) a kytary…
Preprodukce a realizace
Po pár session ve zkušebně jsem sáhl na jistotu a s produkcí oslovil Honzu JdG Sládka. Ten už při poslechu první „kuchyňské“ nahrávky vyhodnotil naši synergii tak, že stojí za to nás nahrávat společně a bez clicku, navrhl jednu jednoduchou úpravu aranže a mimo jiné konstatoval, že song chce perkuse. Poslechl jsem ho a pustil se do cvičení a pátrání, co jsem sám pro píseň schopen udělat dobrého bez přidaných sladidel a externího perkusisty. Po dvou měsících pravidelného tuningu songu jednou týdně a společné kontrole poslední verze jsme šli do studia. Pro jistotu jsem dal dohromady odhlučnění pro moje nožní perkuse, abychom nemuseli řešit přeslechy při používání padů.
JdG hned na začátku spolupráce vybral studio Soundevice, k nahrávání sound engineera Adama Pakostu a jednoznačně se stoprocentně trefil. Po nazvučení a zkušební nahrávce jsme nahráli celkem čtyři ostré verze a ta poslední vyhrála. Takhle jednoduché to bylo. Osobně pro mě byla přítomnost producenta velkým ulehčením, mohl jsem se plně soustředit na hudební výkon a přednes.
Zvuk
Použité stopy:
- Zpěv Štěpán – mikrofon Sennheiser MD 441
- Zpěv Terka – mikrofon ELA M 251
- Kytara mikrofonem – Neumann U67
- Kytara signál z piezo + DI-boxu PZ-PRE
- Kytara signál z piezo + Boss OC-3, nahrazený softwarovým octaverem
- Kick Roland SPD::ONE Kick
- Shaker Roland SPD::ONE Electro
- Housle DPA-4099
Výstup
Mám tendenci se do Co pošlem dál koncertně hodně opírat, ale na nahrávce jsem dal přednost názoru producenta. Úprav nebylo moc potřeba. Zvukově je nakonec mix velmi prostý, bez mých „stage“ efektových ploch (chorus, reverb, shimmer…) a s bicí složkou potlačenou tak, aby se vše podřídilo produkčnímu záměru JdG, kterým je nerušený poslech příběhu.
Low-cost videoklip
Hlavní myšlenka mi vyklíčila v mysli během pár rozhovorů se spolužákem a kreativcem Jakubem Demlem. Scénář jsem tentokrát rozepsal a upřesnil jen jednou, a pak mě to při komunikaci a střihu samozřejmě pozlobilo. Z úzkých jsme ovšem vybruslili tvůrčím přístupem a mou cílenou metodou, že se nenecháme omezit technickými limity výstupu: Když střih dělá, co má, snesu nedoostřeno a pixely.
Otázka poměru „jak moc vše chystat dopředu a jak moc být kreativní na místě“ je pro mě pořád otevřená.
Od konce tvůrčího procesu vzato, nejcitlivějším detailem a nositelem myšlenky je plachetnička, kterou pro mě vyrobil můj děda, když mi bylo sedm. Druhou důležitou proprietou je nefunkční gramofon Tesla Hi-Fi NC 450 Elektronik, který moji známí elektro-mágové Očo a Jakub oživili pro natáčení tak, že může točit deskou tam i zpět jakoukoli rychlostí (jsem rád, že tomu celému nemusím rozumět).
Barevností elpíček jsem navázal na tři outfity Raven (Žofie), zosobňující v klipu duši tří věků: dědy (můj táta Olda), muže (já) a chlapce (můj syn Robin). Nad tím vším se potom setkávám s pozorovatelkou a spoluautorkou naší cesty (manželka Magdalena).
„Kapela by se objevit v klipu měla,“ řekla mi fotografka Lucie a já ji oproti své vizi na poslední chvíli poslechl. A teď jsem rád, že jsem si dal říct. Jakub Deml nás cíleně točil do kontrastu s příběhem na černém pozadí a stáhl výstup do černobílé.
Natáčení probíhalo v Luciině ateliéru fotoplnesmichu.cz a bylo u něj celkem pět lidí a pes mimo scénu a nás šest na scéně. Fyzicky zabraly přípravy asi tak týden. Pak přišel jeden natáčecí den a jeden den do prvního Jakubova střihu. Po něm jsme se s Jakubem shodli, že se nad střihem potkáme, což nám zabralo tři odpoledne a vzájemné cestování Brno–Jihlava. Nelituju jediné minuty.
Na písni a klipu se podíleli JdG, Adam Pakosta, Soundevice, Tajný Desk, Jakub Deml, Lucie Košinarová, Martin Očo Očenášek, Jakub Mimlich, Karolína Moserová a Daniel Bukovanský. V klipu kromě nás hrají také Robin, Oldřich, Žofie a Magdalena Hulcovi. Za zásadní podporu v pravou chvíli děkujeme Katce Foretové. Dále děkujeme Jirkovi Šteflovi (Tibet), Pavle Tomaštíkové, Lukáši Čechovi, Martinovi Bočkovi, Staňovi Kloudovi, Jirkovi Novákovi a dalším hrdinům.
Má i vaše píseň nebo klip svůj příběh? Podělte se s námi o to, jak vznikaly, co se dělo ve studiu, při natáčení nebo na cestě k vydání. Napište nám na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
