Tomáš Havlen: Vždycky jsem sám sebe vnímal primárně jako zpěváka

Na desce ti hostuje Zdeněk Lichnovský nebo Aneta Martínková aka Margo. Řekl bys, že česká alternativně-elektronická scéna je jedna vzájemně provázaná bublina?

Jednou z hlavních hostek na desce je Anetina sestra Veronika. Aneta se mnou napsala jednu z písniček a hraje v ní na klávesy. Co se týče té scény obecně, je to strašně těžko uchopitelné. Je trošku segmentovaná na určité části, ale zároveň se všichni dobře známe. Okolo našeho labelu a spřízněných kapel se daří vytvářet nějaký proud, který se snažíme dělat už dlouho. Zdeněk Lichnovský, Margo, teige nebo třeba Jonáš Zbořil v kapele Sundays on Clarendon Road nebo ve své literární tvorbě – všichni se vyjadřujeme k podobným tématům a i hudebně mám pocit, že spadáme do proudu alternativního popu, který je v zahraničí etablovaný a je to vlastně mainstream, ale u nás je vlastně i díky velikosti toho trhu vpodstatě neexistující.

Texty písní připomínají často deníkový zápis rozčleněný do veršů. Je podle tebe třeba právě taková intenzivní introspekce v textech něčím specificky českým?

Určitě je to celosvětový trend, nejen české specifikum. Spíš je to v našem kontextu jen takový kouteček scény, nemyslím si, že by to bylo obecně rozšířené. Je pravda, že u lidí o generaci mladších vnímám, že civilnost jde hodně do popředí – hlavně u mladých ženských autorek, u kterých to dřív, mám pocit, nebylo vůbec zvykem. Když se člověk podívá do alternativy 90. let, texty byly hodně abstraktní. A teď, když se podívám na autorky, jako je Beata Myslíková nebo Athena Chlebová, všechny jsou v textech hodně civilní a upřímné.

Podle čeho nazrál ten pravý čas vydat po tolika zkušenostech ve společných projektech vlastní desku, sólový debut? A jak dlouho album zrálo?

Patnáct let minimálně. Vždycky jsem sám sebe vnímal primárně jako zpěváka. Když jsem na gymplu hrál v kapelách, vždycky jsem zpíval. Pak jsem začal produkovat věci a spolupracovat s Dominikem v post-hudbě a tohle šlo nějak na vedlejší kolej. Vždycky to ale někde vzadu bylo, že tyhle věci chci dělat. A několikrát se stalo, že jsem měl připravenou desku, ale nakonec jsem ji vydal instrumentálně, protože jsem sbíral odvahu na psaní textů. Na to došlo až teď.

I s ohledem na ty ženské autorky, o kterých jsi mluvil – myslíš si tedy, že zásadní esencí je odvaha?

Určitě. Je strašně těžké vyjít s kůží na trh a mluvit o věcech, které jsou nepříjemné. Když jsem psal texty na tuhle desku, věděl jsem, že když je mi trošku nepříjemné o něčem psát, tak je to důležité.

Jak to pak vnímáš a prožíváš při provedení naživo?

Živáky jsou pro mě už dneska jednoduché a přirozené, protože mám pocit, že to je moje prostředí. Živé vystupování miluju a jsem na tom do jisté míry závislý. Niterně to potřebuju.

Co tedy bylo rozhodujícím impulzem vydat desku nikoli „takhle instrumentálně“, ale i s těmi osobními texty?

Nedokážu najít ten přesný impulz, za ty roky už jich bylo strašně moc. Ale tentokrát už se to prostě „přelilo“ do reálné desky. A jsem za to rád.

Co ti sólová tvorba umožňuje zažít a vyzkoušet nového? V čem tě třeba překvapila – v pozitivním a možná i negativním smyslu?

Myslím, že když dělám muziku pro ostatní interprety, jsem mnohem víc nástrojem pro ně. Pomáhám jim realizovat jejich nápady, myšlenky… A i přesto, že to je kreativní práce, je to v něčem mnohem víc technická práce. Vím, jak věci udělat, aby zněly dobře. Zatímco v mých vlastních věcech je mnohem větší svoboda. Vím, že v určitý moment musím přepnout zpátky do technického modu, abych je mohl dokončit. Ale ten pocit svobody je pro mě na té práci strašně důležitý – spolu s pocitem, že vyjadřuju věci, které potřebuju říct.

A jsou tam zároveň momenty, kdy potřebuješ „druhé ucho“?

Jasně, mám tam hosty a i během procesu jsem svou hudbu pouštěl dalším lidem, abych měl feedback. I to je pro mě důležitá součást procesu.

Musel sis při skládání hudby a textů pro sólovou desku osvojovat nějaké nové skills?

Ano, pořád! A strašně mě to baví. V průběhu práce se učím hrát na nové nástroje, učím se používat nové způsoby skládání… Jsem takový až obsesivní student. Třeba kvůli minulé desce post-hudby jsem se začal učit na violu. Připadalo mi to zábavné. Učení se novým věcem je pro mě základní aspekt toho, co dělám. Potřebuju každou desku dělat z trošku jiné perspektivy, aby mě to bavilo.

Co se týče textů, jsou to nikoli tvé první texty, ale první, za kterými si stojíš od A do Z. Všimla jsem si, že u některých z nich jsi oproti jejich zapsané verzi udělal v nahrávce pár změn. Proměňují se ti texty třeba i teď zpětně, například při hraní naživo, podle pocitu?

To už nedělám. Ale jinak v průběhu tvorby texty procházejí neustále proměnami.

Jak se ti pracuje s rytmikou češtiny v těch tak trochu r’n’b beatech v hudební složce?

Pro mě to je strašně přirozené. V produkci se tomu věnuju už strašně dlouho, i v post-hudbě to dopodrobna řešíme, jak používat češtinu v textech a v hudbě, aby to nebyla čeština roubovaná do anglické škatulky.

Ano, říká se, že rytmické vzorce v angličtině utvářejí západní muziku specifickým způsobem a že u nás je potřeba na to jít jinak.

Za mě čeština úplně skvěle funguje v rytmických věcech. Proto u nás tak dobře funguje rap, protože čeština je hodně založená na krátkých slabikách. Ale to, kde je čeština úplně v háji, jsou zpěvné věci, kde jsou potřeba dlouhé slabiky. Proto většina českého popu zní strašně přitrouble – slov, kde jsou dlouhé samohlásky, je strašně málo.

Jo, od toho máme ten díl #kumštu o muzikálech: „Co jááá ti dáááát mám dáááál…“ (smích) Kde skládáš texty? Někdo říká, že si různě na ulici mumlá do mobilu…

To je strašně různé. Já jsem takový ten oldschool typ „tužka-papír-vysedět“.

A hodně sám sebe edituješ?

Jo, hodně edituju. Respektive mám sklony nejdřív texty napsat v úplně přitroublé formě, hlavně abych něco měl. A pak to edituju v hromadě draftů, aby to bylo dobrý. Což je i můj přístup k hudbě obecně. Když dělám desku, mám ji nahozenou celou a pak kroužím po takové spirále směrem ke středu, dokud to není dobré.

Hodně na mě zapůsobila skladba Krabice od vinylů, tím mikropříběhem. Připomnělo mi to různé šílené historky s taxikáři – a i ten moment, kdy ke tvému příběhu zní v taxíku naprosto neadekvátní hudba. Máš víc takových inspirací taxikářskými zážitky?

Jak nemám auto, takže jezdím taxíkem docela často, ale zážitek s mrtvým králíkem v krabici od vinylů cestou do krematoria opravdu přebil všechno. (smích) Ale x-krát jsem zažil taxikáře, kteří si chtějí povídat, a i když mají úplně jiný světonázor, dokážou naslouchat a bavit se o tom.

Včera jsem se dostala s kamarádkou-muzikantkou na téma, že u ní nastalo jakési tvůrčí prázdno – podle ní je to proto, že už za ty roky dosáhla v muzice určitých dovedností a už to není stejná situace, jako když je ti dvacet a bereš jakékoli hraní a se všemi, protože si chceš a potřebuješ všechno vyzkoušet. Měl jsi taky někdy takové období? Pocit, že není co nového objevovat? Ona dokonce říká, že se bojí pustit do neznáma, protože co když tam najde jen prázdno a poznání, že v sobě žádné nápady nemá.

To je podle mě škoda. Mám výhodu, že mě hudba živí, takže se k ní snažím přistupovat co nejnudnějším způsobem, jako k práci. Chodím do studia jako do kanceláře…

Ale nezoškliví se ti to, jako se člověku někdy zoškliví práce…?

Taky mívám občas tahle období, ale člověk to musí přervat. Nebo si tam nacházet dílčí věci, které třeba vůbec nejsou kreativní, ale pomůžou ti ve chvíli, kdy kreativita teprve následně přijde. Když nechci nic dělat, programuju si zvuky synťáků nebo něco takového – a pak mě třeba díky tomu něco kreativního napadne.

A ty jsi vlastně v dospělosti z toho kreativního procesu nikdy nevypadl.

Nevypadl. Ale často jsem měl dlouhé období, kdy jsem pracoval jenom na hudbě pro někoho jiného a ne na něčem svém.

Coby tvůrce labelu Bad Names, jak vidíš současnou situaci malých českých vydavatelství? A vznikl tenhle label z potřeby vydávat si svoje věci, nebo je to i do jisté míry zdroj obživy?

Label je všechno jiné, jenom ne živitel. (smích) Není to nic, na čem by se daly vydělat peníze – zvlášť ne v alternativní scéně. Náš label funguje prostě jako skupinka kamarádů, kteří mají podobný světonázor, podobné hudební cítění a chtějí dělat věci spolu. A nějak se v rámci fungování labelu dělíme o práci, ale finance v tom nehrají roli, protože v tom žádné nejsou.

Část alba je údajně mapováním tvých prvních let života v Praze. V čem je podle tebe oproti životu mimo velké město složité se v metropoli adaptovat, změnit mindset tak, aby se tu dalo dobře tvořit?

Šel jsem do Prahy, protože jsem chtěl dělat hudbu, a protože jsem věděl, že tu jsou lidi, na které se můžu napojit. Potom, co jsem se tu vykašlal na školu, jsem byl rok doma a pak jsem se vrátil zpátky do Prahy s tím, že se budu hudbou živit, budeme slavní a bude to strašně super. (smích) Výsledek byl takový, že jsem skončil v exekucích, ze kterých jsem se pak X let hrabal. A trvalo mi roky, než jsem se přes zvučení v klubech začal vydělávat nějaké peníze, dělat hudební produkci a tyhle věci...

Praha je prostě kulturní centrum. Je to vidět i u 90 % alternativních kapel, které i co se týče návštěvnosti fungují ve velkých městech. Přijdou na ně lidi v Praze, v Brně, ale ve chvíli, kdy vyjedou mimo tahle města, jsou v háji. My máme s post-hudbou štěstí, že už jsme o trochu větší, takže na nás přijdou lidi třeba i v o něco menších městech, ale i to často bývá boj.

Zároveň nemůžeš hrát každý měsíc v Praze. Jak se tu vlastně děláte vzácnými?

Stropujeme to na jeden koncert za kvartál, abychom to nepřehnali. Jo a kombinujeme velké koncerty s malými.

Přizpůsobujete tomu nějak aranže skladeb?

Máme třeba sérii vánočních koncertů, které děláme čistě akusticky a rovnou počítáme s kluby s kapacitou kolem sta lidí. Hezká akustická besídka.

V jednom rozhovoru jsi použil zajímavý příměr, že „brousíte hlavou skleněný strop“. Je hranice mezi alternativní hudbou a mainstreamem opravdu tak neprostupná? A co ji tvoří?

Historicky to byly major labely a velká rádia, dneska v době internetu si myslím, že je to z velké části žánr.

Co mainstream nesnese? Ta osobní témata?

To si nemyslím. Je tu popová scéna, kterou pořád představují velké labely a velká rádia. Pak je tu rapová část, která tvoří úplně vedlejší linii, taky obrovskou. A pak je tu alternativa, která je dole, a taky má určitý rybníček posluchačů, ovšem malinký. A přestože spousta alternativních věcí je velmi přístupná, velká rádia a labely je ignorují. Jsou tam předsudky. Dodneška si pamatuju, když bylo Zvíře jménem podzim nominované na nejvíc cen Anděl ze všech – nenechali je hrát live během vyhlašování, protože je považovali za moc velkou alternativu, že by to nikoho nezajímalo. Přitom na té desce jsou věci, které znějí jako Lucie.

To je fóbie z přepnutí kanálu... A zdá se, že všechno, co není kytarový pop, je v podstatě alternativa. Tata Bojs nebo Lenka Dusilová jsou v očích mainstreamu alternativa.

A taky že nikde nehrajou od Dusilky cokoli, co dělala za posledních pětadvacet let.

Je pravda, že rádia hrají pořád její písničky z doby spolupráce s Lucií. Totéž Aneta Langerová – stále se hrají věci z první desky, ale věci z její spolupráce s Jakubem Zitkem, tedy umělečtější tvorba někde mezi folkem, jazzem a soudobou vážnou hudbou, v mainstreamu neslyšíme. Pořád budou hrát Křídla motýlí… A zároveň když se vrátím k tvé sólovce, některé způsoby tvého zpěvu připomínají ten dnes i v mainstramu populární introspektivní bedroom pop nebo pro sebe si mumlající rap…

Určitě, mám s rapovou scénou spoustu styčných bodů a mám ji rád.

A chtěl bys, aby tě hrála velká rádia?

Sám za sebe určitě jo. Myslím, že moje věci patří i mimo alternativní scénu – a měly by tam patřit.