Přejít k hlavnímu obsahu
The Necks | Foto: Camille Walsh
The Necks | Foto: Camille Walsh
Pavel Zelinka - Po, 27.04.2020 - 14:00

The Necks vyrazili na tři snivé, vzrušující, improvizované výpravy

Australská trojice The Necks funguje více než tři dekády. Léta je řazena do jazzové přihrádky, kam ale popravdě nikdy pořádně nepasovala. Jejich časté improvizované výpravy si totiž plnými hrstmi berou z rocku, klasické hudby, avantgardy, elektronické avantgardy a kdoví jakých hudebních směrů. Jejich pozici „tajných svatých“ letošní novinka Three splňuje beze zbytku. A přitom na ní nabízí pouze tři hudebně minimalistické výlety.

Chris Abrahams (klavír), Lloyd Swanton (kotrabas) a Tony Buck (bicí / perkuse) si vždy dělali vše po svém. Osobně jsem se s jejich hudbou seznámil skrze sólová alba klavíristy Abrahamse, a i ty oplývají podobnou atmosférou. Atmosférou vytržení z každodenní reality, která skrze strhující, často na improvizaci postavených skladbách, má řadu rozličných poloh. Jednou nervně roztěkaných, s řadou brilantních instrumentálních výkonů, jindy naopak soustředěně kompaktních, které se mohou ohýbat mnoha směry. Jednou elektronicky sycených, zabíhající nejčastěji do ambientu, jindy kytarově postrockových (jako například na části minulého alba Body) nebo nakažlivě rytmických. Vždy ale lehce interpretovaných, jako by kapela dostala momentální nápad a ve studiu ho zhmotnila na první dobrou.

Jazz se znovu dostává do širšího povědomí díky nové vlně jazzu se jmény jako Shabaka Hutchings nebo Moses Boyd. Britská vlna mladých hudebníků zaujala nejen svými brilantními technickými výkony, ale především lehkostí s jakou roubují tradiční jazzové atributy se žánry současné populární hudby. The Necks do této skupiny muzikantů nepatří, řadu stejných postupů ale využívá ve své hudbě už několik dekád. I o aktuální desce Three můžeme nejvíce prohlásit, že je jazzová. Všechny tři skladby jsou ale na míle vzdáleny tradiční představě o kompozici plné složitých sól a společných témat. Ne že by hudba tyto postupy neobsahovala. Chris, Lloyd a Tony vždy hrají jako tým než sestava zručných sólistů. Přesně naplňují slova Warrena Ellise z Dirty Three a poslední léta i od Nicka Cavea z The Bead Seeds, který o australském triu prohlásil, že jejich tajemství tkví v tom, že „jejich dialog je o poslouchání sebe navzájem.“ Pojďme k jednotlivých kompozicím alba:

Bloom – Nejenergičtější položka alba, která zaujme výrazným pulsem rytmiky. Jakoby Tony preludoval na šicí stroj nebo nějaký menší traktůrek a zbytek tria měl za úkol zklidňovat divoký pulz do přijatelných mezí. Basa jemně kráčí, klavír minimalisticky obehrává několik témat, aby se do hry čím dál výrazněji zapojovala elektronika. Philip Glass se potkává na půli cesty s Brianem Enem. Oba se ale nechávají jazzově zasnít

Lovelock – Ambientní prostředek desky. Rytmika se soustředí na vířivé štosování atmosféry, basa chybí úplně. Většina atmosférické práce je na bedrech klavíru a elektroniky Chrise Abrahamse. Noční výprava do vesmíru, bez toho aniž bychom měli pocit opisování od muzikantů z čistě ambientní škatulky nebo reprezentantů elektronické berlínské školy. Důstojná pocta Damienu Lovelockovi, frontmanovi punkrockových The Celibate Rifles, který v loni zemřel na rakovinu.

Further – Návrat do tradičnějších jazzových vod. Rytmika tentokrát mechanicky kráčí vpřed. Bicí „obkročmo“ doplňuje kontrabas, ale ani zásadní klavír a elektronické varhany nemají potřebu strhnout veškerou pozornost na svou stranu. Není divu, že po službách The Necks sáhnul Michael Gira, když dával dohromady poslední desku Swans nazvanou Leaving Meaning. Tihle muzikanti mají mnoho společného.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Recenzovaná deska je brilantní ukázkou, jakým způsobem lze jazz nechat propojit se současnými impulzy hned několika hudebních směrů. Jazzové kořeny zůstávají zachovány, výsledek je ale hudebně jedinečný a vpravdě inovativně inspirativní.

Je neuvěřitelné, že veškerá hudba na novince je zahraná pouhou trojicí muzikantů. Přes výrazný melodický minimalismus se v nahrávkách neustále něco děje, aniž by měl posluchač neodbytný pocit, že se nás The Necks snaží přesvědčit, jací jsou instrumentální přeborníci.

Navíc si dokážu představit, že všechny tři kompozice by mohly ještě lépe vyznít v živé podobě. O tom se ostatně budeme (doufejme) moci přesvědčit 17. listopadu 2020 v pražském Paláci Akropolis.

Three

The Necks – Three

ReR Megacorp/Northern Spy, 65:05

Jazz, fusion, rock, ambient, experimental

90 %

Tagy Recenze alb The Necks
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY