Michelle Losekoot: Jsme první generací, která je svou vlastní PR agenturou

Hvězdy bez nástrojů nejsou hudebníci, kteří si vyrazili nalehko. V našem novém seriálu se jedná o osobnosti, které něčeho dosáhly v jiném oboru a současně milují muziku. Pozvání ke zpovědi přijala Michelle Losekoot. Digitální vypravěčka, školitelka, autorka několika blogů a spoluautorka bestsellerů Jak na sítě a Bez jablka. Michelle se živí marketingem více než deset let. Vymýšlí pro své klienty strategie a obsah na sociální sítě, pečuje o online komunity a píše texty. Školí firemní týmy a vede veřejné kurzy copywritingu a obsahového marketingu. Je držitelkou dvou ocenění v soutěži Fénix content marketing. Podílela se na komunikaci značek jako Prague.eu, Puma, Česká spořitelna, DHL, Henkel, Česká televize, Unilever nebo Nestlé. Je pravidelným hostem v porotách marketingových soutěží a přednáší na konferencích.

Česká země je s přestávkami skoro rok v lockdownu. V anketě pro Forbes.cz ses podělila o svůj recept na co možná nejefektivnější přechod z běžného pracovního režimu do „home office” stavu. Jaké byly tvé začátky coby freelancera, daří se tobě samotné organizovat si svůj čas, pracovní a osobní prostor?

Na volné noze jsem přes deset let. Zkusila jsem si hodně věcí a oborů – od designu, velkoobchodu s textilem, psaní knih, novinařinu až po marketing. Kdekoliv jsem ale zakotvila, skončila jsem vždy u toho samého, u toho, co mi šlo nejlíp, a to bylo vždy psaní. Ať už potřebujete někomu vysvětlit, proč si má něco koupit (copywriting), předat nějakou složitější myšlenku (psaní knih) či je jen někoho na chvíli za/bavit (sociální sítě a časopisy), stačí vědět, jak seřadit písmena z abecedy za sebou. A mě to řazení baví, a zároveň mi to celkem jde.

Lidé, kteří byli už před pandemií zvyklí pracovat z domova, měli při přechodu na home office velkou výhodu. Nechybí nám týmy, jsme zvyklí dělat hodně věcí online, umíme být sami a máme většinou dobrou sebedisciplínu. Věř ale, že i nás, co jsme měli v rukávu všechna esa, už to po roce dost štve. Nicméně organizovat si čas a prostor mi jde, protože pracuju z domova posledních několik let. Každému funguje něco jiného, na mě platí pevný řád, což znamená brzké vstávání, TODO list, jednou denně si zacvičit nebo se jít projít, obléct se ráno, jako kdybys šel opravdu do práce, nepracovat po večerech a tak dále.

Na konci roku 2020 ses účastnila kampaně #NebuďteNaToSami na online psychoterapii Hedepy agentury Brain One. Myslíš, že je v české společnosti stále přítomna jakási macho stigmatizace potřeby vyhledat pomoc psychoterapeuta? Nebo už hrany vnímání celého tohoto lékařského odvětví i díky osvětovým kampaním změkly?

Lidé se stále stydí za to, že chodí k terapeutovi, což je velmi smutné. Obzvlášť za poslední rok se tu změnilo hodně věcí. Národní ústav pro dušení zdraví nedávno vydal tiskovou zprávu, ze které vyplývá, že třetina národa má psychické problémy. To je alarmující zjištění. Za pandemií covidu se nám tu pomalu a tiše rozmáhá pandemie duševních chorob, deprese a samoty. Přitom od psychického zdraví se odvíjí všechno ostatní: fyzické zdraví, schopnost pracovat, pečovat o rodinu, žít plnohodnotný naplněný život. Nechápu, jak může v 21. století někdo své dušení zdraví ještě podceňovat. Myslet si, že na terapii chodíte proto, že jste blázni, je stejná logika, jako byste chodili do fitka proto, že jste chromí. Terapie je základní pilíř sebepéče a seberozvoje člověka v 21. století.

Coby spisovatelka máš na kontě několik bestsellerů jako Jak na sítě (2019, spolu s Eliškou Vyhnánkovou), Bez jablka (2016, s Milošem Říhou) a Květinostesk (2013). Nechystáš se zase na další sólo knihu?

Je to velmi pravděpodobné, ale konkrétní podobu ještě nemám. Psaní knih je ošemetné v tom, že se musí celkem dobře naplánovat. Kniha potřebuje čas, prostor, energii a trpělivost. V momentě, kdy sednete za psací stůl, máte před sebou minimálně 2 tisíce hodin, kdy za tím stolem budete sami sedět a makat na knize. A to si člověk pak už rozmyslí, jestli místo toho nechce radši trávit čas s rodinou, nebo koukat na Netflix.

Zaříkávací formulí „Jak na sítě" jsou 4 styčné body: Zaujmi – naslouchej – vyprávěj – vyhodnocuj. Myslíš, že už se obecně prostředí českých sociálních sítí profesionalizuje nebo je ještě hodně co se učit?

Způsob, jakým lidé využívají sociální sítě, se neustále mění, samozřejmě. Před 10 lety jsme na sítě psali všechno, protože jsme byli okouzlení tím, že o sobě vůbec můžeme mluvit. Před pár lety si lidé uvědomili, že mají soukromí, že všechno jsou data, že ne každá fotka z dovolené a večírku je dobrý obsah, a začali se pomalu učit, co do veřejného prostoru patří a co ne. A teď se lidé pomalu učí, jak dobře využít – pomocí pár obrázků a písmen – svůj vliv. Myslím, že bychom na sebe neměli být tak přísní, jsme přece jen první generace, která je svou vlastní PR agenturou.

Jaké kapely a festivaly mají podle tebe nejlépe zmáknuté sociální sítě v ČR?

Když se mě lidé na školeních ptají, koho mají na sítích sledovat, říkám, ať se vykašlou na své konkurenty. Značky na sítích totiž často nesoupeří s jejich byznysovou konkurencí. Na sítích bojují o pozornost s přáteli uživatele, na kterého svou reklamu cílí. Takže když pak chtějí doporučit někoho pro inspiraci, vždy říkám: sledujte popové hvězdy. Ty dělají sítě často velmi dobře. Proč? Jsou zvyklí dělat si self-promo, umí bavit davy, jsou to mladí lidé, kteří na sítích žijí, a jednoduše musí jednou za rok prodat pár singů nebo vyprodat sportovní halu. Takže jim vždy říkám: Sledovat na sítích Bena Cristovaa ti dá víc než šestisetstránková učebnice marketingu. A je mi úplně jedno, jestli se ti líbí, co dělá za hudbu. Marketing dělá skvěle.

Jaké jsou podle tebe relevantní komunikační kanály pro hudebníky? Zaznamenala jsi i nějaké osobnosti hudební scény nebo muzikanty na Twitteru nebo LinkedIn?

Záleží, jakou máš cílovou skupinu. Nejčastějším kanálem jsou, asi jako u všech osobních značek, YouTube, Instagram, Facebook, mladší obecenstvo zasáhneš na TikToku. U nás například moc nefrčí Twitter, nicméně třeba pro Amandu Palmer to vždy byl a je hlavní komunikační kanál, díky kterému ji její komunita může podporovat. Záleží tedy, kdo je tvá komunita, co od ní chceš a co jí ty můžeš nabídnout.

Nedávno jsi v rámci už každoroční kampaně „Suchý únor“ pro Aktuálně.cz spolu se svým kolegou Milošem Říhou poskytla rozhovor na téma alkohol ve společnosti. Ty sama alkoholový půst dodržuješ. Vystavovala bys své tělo měsíční detoxikační očistě nebýt kampaně Suchý únor?

Určitě, jen nevím, jestli bych si vybrala zrovna únor. Nicméně mám tyhle drobné výzvy ráda, tuží sebedisciplínu, zostřují pozornost a rozvíjí hravost. Prostě to na pár dní vymyslíš jinak, v tom není žádná velká věda. Zato lidé, kteří se rozhodli abstinovat doživotně, ti by podle mě měli dostat medaili. Na to nemám! 

Hrála jsi nebo hraješ na nějaký hudební nástroj?

Jsem to děcko, co trávilo dětství v ZUŠce, sama jsem překvapena, že se to na mně až tolik nepodepsalo. Nejdřív jsem hrála na zobcovou flétnu, následně začala s příčnou. Na příčnou flétnu jsem hrála až do sedmnácti, takže si troufnu říct, že na ni umím hrát celkem obstojně. Myslím, že jsem taky chodila rok na klavír, dva roky na zpěv, do sboru, dramaťáku... Neexistuje moc kroužků, do kterých jsem nechodila.

Ptáčci mi vyštěbetali, že se znáte se skladatelem a kytaristou Igorem Ochepovskym. Jak vnímáš jeho tvorbu? A jakou hudbu celkově posloucháš?

Igor je jeden z nejkreativnějších lidí, co znám. Vidět ho tvořit je neskutečný zážitek. Jeho dar slyšet a cítit hudbu je pro mě nepochopitelný. Mám jeho tvorbu moc ráda a jeho CD I'm the wind u mě doma hraje často. Pokaždé, když ho slyším, uvědomím si, jak jsem vděčná, že Igora znám a že můžu jeho cestu sledovat zblízka. A jako bonus je to manžel mé nejlepší kamarádky a skvělej a vtipnej chlap. Co víc si přát!

A na čem hudbu posloucháš? Streaming, vinyl nebo CD?

Můj tatínek je nadšený audiofil, a do toho vyučený elektrikář a zručný kutil, takže jsem byla odmala zvyklá na to, že bedny, zesilovače a přehrávače se nekupují. Otec si je vždy postavil sám. Za těch minimálně 35 let, co ho mám možnost pozorovat, se v tom zdokonalil natolik, že teď jeho sestavy zdobí nejeden byt, včetně toho mého. Když se mě tedy někdo zeptá, odkud co mám, říkám pyšně: To mi udělal tatínek. Možná i proto mu snad ani nemohu říct, že si do jeho super cool hifi věcí, na které vždy nakoupí součástky z celého světa a měsíce to dává dohromady, pouštím doma hudbu přes blootooth z iTunes a venku to mám v AirPodech. To je samozřejmě pro audiofila otcového formátu naprostá zvuková katastrofa!

Pravidelně sjíždím různé playlisty na iTunes a vybírám si z nich interprety, co se mnou rezonují. Následně si naposlouchávám jejich cédéčka. Párkrát do měsíce si vezmu do uší nově objevený věci a chodím venku, dokud je všechny neposlechnu. Pak si jejich CD, pokud mi to přijde dobrý, zařadím do knihovny a celé to začíná nanovo. Krom toho, že tak zvládnete naposlouchat celkem dost nových věcí, to má také výhodu v tom, že na jeden poslech ujdete třeba 15 kilometrů.

Jakou roli hraje hudba ve tvém osobním i profesním životě? Dokážeš si představit tvůj svět bez hudby?

Shodněme se už jednou provždy všichni na tom, že VŠICHNI milujeme hudbu, cestování a filmy. Představování v AZ kvízu a profily na Tinderu pak budou o dost kratší! (smích) Hudbu mám kolem sebe pořád. Vybírám si ji podle toho, co zrovna potřebuju: někdy chci jen sedět a hluboce se zaposlouchat, někdy potřebuju motivaci, někdy chci jen soundtrack k činnostem, který zrovna dělám. Málokdy něco neposlouchám. Myslím, že za to může táta, který mě odmalička vysazoval vedle něj na gauč, kde jsme v tichosti poslouchali hudbu. A myslím, že to může i mamka, která mě zapsala na všechny ty hudební kroužky.

Takže svět bez hudby si sice dokážu představit, ale žít by mě tam asi moc nebavilo.