Přejít k hlavnímu obsahu
Miro Žbirka | Foro: Sylvia Arestova
Miro Žbirka | Foro: Sylvia Arestova
Pavel Zelinka - St, 10.08.2022 - 12:00

Mekyho poslední řadové album je elegantním předáním rodinné štafety

Poslední, patnácté album Mekyho Žbirky vyšlo půl roku po jeho odchodu v devětašedesáti letech. Materiál, který autor připravil v demo verzích, dotáhl do finální podoby syn David s řadou zajímavých hostí. I z toho důvodu kolekce Posledné veci není pouhým výškrabkem archívu, ale plnohodnotnou součástí diskografie, která je navíc díky řadě přesahů jedním z vrcholů více než čtyři desítky dlouhé kariéry populárního „nemoderného chalana“.

Od poslední desky Double Album v roce 2018 se toho v životě Miro Žbirky odehrálo opravdu hodně. Po vydání knížky z pera Honzy Vedrala vznikl film Meky režiséra Šimona Šafránka, vyšly i reedice vybraných alb z diskografie, které se poprvé dostaly na vinyl (například Modré album). Do toho přišel covid a v Praze usazený muzikant začal připravovat nové album. Demonahrávky nahrával doma a posílal jen k prvotnímu zpracování svému synovi Davidovi, muzikantovi a filmaři, který v Londýně vede kapelu Sunbrella.

Sám David v rozhovoru pro Lucii Výbornou na Radiožurnálu přiznal, že definitivní rozhodnutí o tom, že produkce celého alba padne na jeho bedra, se dozvěděl až po otcově smrti díky poznámce, kterou s matkou našli v jeho diáři. Tak pokračovaly práce na jedenácti nových písničkách a na nové verzi skladby Z tej vôňe ťa vyzliekam, kterou najdeme pouze v orchestrální podobě na deset let staré desce Symphonic Album. V květnu letošního roku nakonec album Posledné veci spatřilo světlo světa.

Miro Žbirka střídal období spolupráce s externími textaři (nejvíce s Kamilem Peterajem a Jozefem Urbanem) s erupcí vlastní lyrické imaginace, často napojené na jeho oblíbenou poezii. Nová deska vzhledem k období vzniku v době pandemie a nemožností koncertování sváděla k druhé variantě. Došlo tedy k využití dvou starších textů Jozefa Urbana (Náhodou, Z tej vone ťa vyzliekam) a překvapivému textu v češtině od Václava Hraběte (Madrigal). Nakonec i titulní skladba pochází ze sbírky poezie Vták pije z koľaje slovenského spisovatele Daniela Heviera.

Právě milostná miniatura může svádět k primárně fatálnímu pochopení desky. Ale jak sám autor často rád dával k dobru historku o tom, když lékaři odváželi během mistrovství světa v hokeji z ledové plochy zraněného hráče na zvuků písničky Co bolí, pro přebolí, kontext má tu a tam krutý smysl pro humor.

Tím nechci říct, že se albem nemihne stín posledních dní jako v Kým skončím púť („cesty spät, že vraj niet, nie je med, zostarnúť“), většinou písní ale nakonec proráží optimistický duch, tak typický pro velkou porci Žbirkovy tvorby napříč dekádami. Výjimečný je i parodicky svalnatý rock s anglickým textem Best Man In Town.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Už před třemi roky se Meky Žbirka v řadě rozhovorů přiznal, že po opětovném dobytí slavného studia Abbey Road má zálusk na další místo se slavnou hudební minulostí – studio KONK, které patří lídrovi Mekyho oblíbené skupiny The Kinks, Rayovi Daviesovi. To ostatně sídlí v londýnské čtvrti Musswell Hill, odkud pocházela Mekyho matka.

Nakonec do studia nevstoupil samotný Meky, ale pouze hudebníci, které si David Žbirka s Patrickem Jamesem Fitzroyem, spoluproducentem alba, ke spolupráci přizvali. Sám David sice vždy v rozhovorech z otcovy bohaté diskografie nejvíce vychvaloval jeho elektronické období druhé poloviny osmdesátých let, samotná deska ale zdaleka není pouze o syntetických nástrojích. A to přesto, že na aranžmá vybraných skladeb se podílel i Petr Marek z Midi Lidi nebo bývalý Davidův spolužák ze střední školy, hlukový producent Oliver Torr.

Posledné veci je mimořádně barevná deska, kde se beatlesovský duch, vznášející se nad celou kariérou Mekyho, střetává s výrazně rockovější tváři autora (Best Man In Town), ale i s jeho modernější, současnější polohou využívající současné elektronické postupy (analogové spády à la New Order má Len se neuraz, trapově atmosférickou podobu má Ríša snov).

Propojení akustických nástrojů s elektronikou, niterných, minimalistických postupů (Posledné veci, Naivná) s opulentními aranžemi (Ako Boh, Kým skončím púť) s využitím smyčcového orchestru nebo novátorské momenty ve skladbách, které by se mohly objevit na deskách z osmdesátých let. Tak barevné je vyznění patnácté řadovky Posledné veci.

Miro Žbirka se od většiny hvězd normalizačních 80. let bývalého Československa lišil hned v několika ohledech. Nenesl si (i přes dílčí nucené odpustky režimu ve smyslu hraní na Festivalu politické písně v Sokolově nebo zásahy do textů viz Čierny/Bely kvet), žádný škraloup minulosti. V době zlatého věku českých „popově mafiánských rodin“ stále hleděl hudebně směrem kupředu a tato fascinace vším novým (postupná spolupráce s Laco Lučeničem, Ivanem Králem, Davidem Kollerem nebo britskými muzikanty okolo studia Abbey Road), dohromady s přirozeným hitovým rukopisem ho neopustila po celou, více než půlstoletí dlouhou kariéru.

Album Posledné veci, kde symbolicky štafetu Žbirkova nejbližšího spolupracovníka přebral syn David, tento vzácný rys pouze podtrhuje. Poslední Mekyho kolekce je znovu, stejně jako sám autor byl, bezprostřední, na první poslech nenápadná událost, o to zajímavější při opakovaných posleších. Miro Žbirka se tak rozloučil se svými posluchači na vrcholu sil. Kdo další, nejen z jeho generace, a nejen z československé scény, to může říct?

Miro Žbirka - Posledné veci

‎Miro Žbirka – Posledné veci

Universal Music, 2022, 47:50

80 %

Tagy Recenze alb Miro Žbirka David Žbirka

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Pavel Zelinka
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY