Lichnovský na druhé sólovce mění domácí samotu v kapelovou energii

Materiál nového alba vznikal pomaleji, roztažený do měsíců. Místo „kreativního víkendu“ přišel každodenní režim: byt, klavír, kytara, baskytara, psaní. „Chyběly mi nástroje a jejich krásná nedokonalost. Opravdové, fyzické nástroje,“ zaznívá v doprovodném textu k albu. To je možná nejzásadnější změna. Lichnovský nahrazuje samply živým hraním a otevírá skladby spolupráci. Vedle dlouholetého souputníka Martina Nouzy se objevují Lenka Zbořilová alias Pivoňka, Tomáš Havlen nebo bubeník Cyril Kaplan, jehož spontánní, místy až divoké bicí dávají písním fyzický tah. Zajímavé přitom je, že se tímto zvukem autor částečně vrací zpátky. Deska má blíž ke kapelové energii jeho dřívější sestavy Parta vynikajících lidí než k osamělému laptopovému deníku debutu. Jen s jedním podstatným rozdílem: většinu nástrojů si Zdeněk nahrál sám. Místo kolektivní chemie vzniká něco jako „one-man band“, který si kapelu staví po vrstvách doma v pokoji a tu a tam přizve k tvorbě nějakého hosta. I když se autor v rozhovoru pro Vltavské ArtCafé zaklíná, že nemá rád „normální písničky“, výsledek nakonec nabízí poměrně formálnější materiál.

Název desky Pustim Mitski a zavřu se doma může svádět k představě dalšího introvertního úkrytu. Jenže tentokrát nejde o únik před světem, spíš o jeho přefiltrování. Slavná indie písničkářka Mitski tu nefunguje jako fetiš ani jako citace, ale jako symbol tvůrčí nezařaditelnosti a domácího bezpečí. Hudby, kterou si pustíš večer, když si potřebuješ srovnat hlavu. Texty přitom zůstávají civilní a konkrétní. Ve V příštím životě se místo velkých gest řeší obyčejná únava a role, které „dobře zvládáme“. Postel plná pavouků nachází existenciální ticho v obyčejném ránu a světle mobilu. Trošku strugglim nebo Padá obloha, ale já se nedívám pracují s neklidem, který není dramatický, spíš dlouhodobě usazený pod kůží. Nejde o úzkost jako téma, spíš jako podnebí. Kombinace stárnutí, větší odpovědnosti, lehkého pocitu, že svět venku začíná být složitější než býval. A když se v titulní skladbě objeví zásadní verš „pustim Mitski a zavřu se doma“, nepůsobí to jako rezignace. Spíš jako rozhodnutí na chvíli zpomalit a dát věcem řád.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Hudebně je Pustim Mitski a zavřu se doma zatím nejpestřejší Lichnovského nahrávkou. Více kytar, více hlasů, více prostoru. Domácí klavír snímaný z různých koutů bytu, vrstvy stop, které nejsou dokonale čisté, ale právě proto lidské. Důležitou roli hrají bicí Cyrila Kaplana. Jsou nahrané bez velkých příprav, instinktivně, někdy až na hraně chaosu. Tam, kde by se dalo čekat uhlazené indie písničkářství, přichází nečekané zlomy a energie. Titulní skladba nebo Apokalypsa díky tomu pulsují skoro koncertní energií. Zajímavé je, že přes všechny experimenty zůstávají skladby překvapivě přístupné. Lichnovský má pořád cit pro melodické háčky a refrény, které se nenápadně zadřou pod kůži. Je to pop, jen trochu rozviklaný. A o to živější.

Pustim Mitski a zavřu se doma není útěk do samoty, ale spíš otevření dveří – deska, kde se domácí nahrávání potkává s kapelovou energií a kde osobní deník přerůstá v písničky, které unesou víc lidí než jen autora samotného. Zatímco debut Ideálně napořád působil jako rychlá, chutná jednohubka, doslova spontánní momentka vzniklá skoro jedním dechem, letošní následovník nabízí podstatně vrstevnatější a komplexnější výpověď. Album se tak před posluchačem nerozbalí napoprvé celé, a dává proto smysl se k němu vracet opakovaně.

Lichnovský – Pustim Mitski a zavřu se doma

Bad Names, 2026, 00:40:21

75 %