Rozkousanej svět Kvietah drží pohromadě kapelní, rockovější silou

Kvietah se po ceněném albu Díky, včely, za které získala Anděla v kategorii Objev roku, nevrací s pouhým pokračováním jednou nalezeného receptu. Třetí deska Rozkousanej svět zachycuje Magdalenu Fendrychovou v okamžiku, kdy se její písničkářství výrazněji otevírá spoluhráčům a kapela se tentokrát mnohem výrazněji stává spoluautorem výsledného tvaru. Zatímco dříve si do struktur svých skladeb nechávala zasahovat jen nerada, tentokrát přinesla písně jako materiál, který s Včelami společně dotvářela, přestavovala a aranžovala. Výsledkem je dvanáct skladeb, které vznikaly pod značným časovým tlakem, ale právě díky tomu podle samotné autorky poprvé drží pohromadě jako skutečně kompaktní album. Rozkousanej svět tak nepůsobí jako další soubor výrazných písní Kvietah, ale jako krok od výrazné písničkářské individuality směrem ke kolektivnější a sevřenější podobě její hudby.

Na Rozkousaným světě se Kvietah obrací víc k sobě a k bezprostřednímu okolí, aniž by tím opouštěla společenská témata, která byla výrazná už na Díky, včely. Sama mluví o desce jako o záznamu osobní proměny a přiznává i určitou únavu z pocitu, že by měla pořád zpívat hlavně o válkách, hladu a bezpráví. Vlastní texty jsou tentokrát místy přímočařejší a méně komplikované, což souvisí i s tím, že většina písní vznikala narychlo mezi školou, koncerty, zkouškami a nahráváním. Soukromé a politické se v nich ale stejně nedají jednoduše oddělit: Samota vyrůstá z prázdna po skončeném vztahu, Přesila ze vzteku nad rozhodnutími mocných a Laila tov propojuje nejistotu rodícího se vztahu se zprávami o zacházení s dobrovolníky mířícími s humanitární pomocí do Gazy. Ještě dál se autorka dostává ve chvíli, kdy si půjčuje cizí slova: Hledám tě a Litanie za končícího rána staví na básních Václava Hraběte, titulní skladba převážně na textu Divišky Rysové a Feťáci pocitů na básni Moniky Aranky. Nejde přitom o únik od vlastního hlasu, ale spíš o jeho rozšíření – o možnost vpustit do desky zkušenosti a obrazy, které nejsou jen její, ale které dokáže hudebně převést do stejného emocionálního světa.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Na předchozím Díky, včely byl důležitým partnerem producent Nikola Šolaja, který pomáhal Magdaleniny často rozvětvené písňové nápady usměrňovat a dávat jim pevnější tvar. Tentokrát se těžiště posouvá dovnitř samotné kapely. Produkci i mix převzal kytarista Jan Skorunka a mnohem větší prostor dostávají společné aranžérské zásahy, vokály dalších členů Včel i práce s dynamikou celé sestavy. Není to ale cesta k uhlazenější nebo bezpečnější podobě Kvietah. Naopak: autorka sama novinku popisuje jako „album na dřeň“ a zdůrazňuje, že je zvukově tvrdší než předchozí nahrávky. Právě kombinace větší kolektivnosti a větší syrovosti je jedním z hlavních důvodů, proč Rozkousanej svět působí současně soustředěněji i naléhavěji.

Na výsledku je znát, že Včely tentokrát nejsou jen doprovodnou sestavou kolem hotových písniček. Basačka Giulia Amerighi a kytarista Jan Skorunka vstupují do nahrávky i vokálně, bubeník Štěpán Bína dostává prostor k recitaci a společné sbory celé kapely rámují album od úvodní Litanie za končícího rána až po závěrečné Vlastním tělem. Kvietah tak svůj charakteristický hlas nepouští z centra dění, ale častěji jej zasazuje mezi další hlasy a energie. Podobně fungují i hosté: Dan Kranich z P/\ST pomáhá rapovou pasáží vygradovat Přesilu, zatímco přítomnost Divišky Rysové v titulní skladbě ještě zvýrazňuje skutečnost, že Rozkousanej svět není jen uzavřeným autorčiným monologem. Právě tahle ochota pustit další lidi nejen k aranžím, ale i přímo k mikrofonu dává albu větší plasticitu a dobře koresponduje s jeho základním motivem: sílu proti rozkousanému světu nehledat pouze v sobě, ale také ve spojení s ostatními.

Razantnější zvuk Rozkousanýho světa přitom nepůsobí jako samoúčelné přitvrzení, ale jako logické vyústění proměny, kterou Kvietah na třetí desce prochází. Máme co dočinění s albem bez příkras postaveném na tvrdším zvuku než v minulosti, za který je zodpovědná celá kapela rukou společnou a nerozdílnou. Právě to je možná její největší posun. Magdalena Fendrychová nemusí ustupovat ze své výrazné autorské pozice, aby připustila, že písním může prospět cizí zásah, hlas nebo nápad. Výsledkem je deska sevřenější, kolektivnější a ve výsledku i přesvědčivější, než kdyby se snažila všechnu tíhu rozkousaného světa unést sama. Přes rozchody, nejistotu, společenský vztek i obrazy válek totiž album nekončí rezignací, ale vědomím, že křehké věci má smysl chránit společně. Rozkousanej svět je dosud nejucelenější nahrávkou, které chybí k dokonalosti snad jen jedna nebo dvě písničky s „nezávisle hitovým“ šarmem.

Kvietah – Rozkousanej svět

Indies Scope rec., 2026, 00:44:50

85 %