Koncert zblízka: Vai a Satriani ve Foru Karlín předvedli kytarové orgie

Když se před Forem Karlín řadím do hada, vinoucího se ke vstupu, přede mnou ve frontě stojí tři mladíci s kytarami na zádech. Kdosi za mnou vysloví otázku, která mi vrtá hlavou už několik dní: „Ty vole, to jsou tady samí kytaristi?!“ Kdo vlastně tvoří publikum kapely, jako je SATCHVAI Band? Zkoumavě prohlížím kolemjdoucí – ACDC, Led Zeppelin, Metallica, Eric Clapton, The Who, Queen, Alice In Chains... Zdá se že povolený dresscode je tričko jakékoli kapely, která obsahuje alespoň jednoho kytaristu. Zatímco tři kluci s kytarou končí ve spárech ochranky, procházím vstupní branou do již slušně zaplněného a příjemně vychlazeného sálu.

Publikum přichází rozehřát kytarista Ned Evett, o kterém rychlým průzkumem zjišťuji, že se proslavil zejména konstrukcí a následně hrou na skleněnou bezpražcovou kytaru. Skleněná kytara nezní špatně, což o to. Jinak je to ale rozjezd celkem rozpačitý. Na začátku nefunguje mikrofon, a tak to v první chvíli působí, že je Evett pódiový technik, který přišel jen naladit kytary. Zpívá sám s kytarou, bicí a další doprovod si pouští jako backing track. Na koncertě, kam všichni přišli za živou hudbou to, snad i díky jeho country bluesovému repertoáru, působí místy až jako pouliční produkce nějakého buskera. Nejlepší chvíle nastávají, když vypne všechen doprovod a nechá zaznít jen zajímavý zvuk skleněné kytary. Po asi půl hodině se Ned Evett loučí, z reproduktoru hrají Pearl Jam, ztuhlé publikum viditelně ožívá a já přemýšlím, jestli vůbec existuje nějaký kytarista, který by mohl s úspěchem dělat předskokana duu Satch a Vai.

Oba zmínění nechávají své příznivce docela dlouho čekat, krátce před devátou ale vtrhnou na pódium se vší vervou. Úvodní song zahájí unisono hranými riffy i poměrně složitými sóly a nenapadá mě lepší způsob jak dát najevo, že dnes večer jsou tady Vai se Satrianim společně a hudebně „táhnou za jeden provaz“. Hned druhou skladbou je pak jejich společný debut The Sea Of Emotion, za kapelou běží na velkém plátně hravý sedmdesátkový klip, je znát, že tvorbu téhle písně si oba užili a koncert se rozjíždí naplno.

Pak ale na pódiu zůstává Steve Vai, aby zahrál dvě své sólové věci a najednou se ukazuje úskalí tohoto typu koncertu. Ve chvíli, kdy zabrousí do méně známých a hlavně méně melodických skladeb, stává se z toho jakési nekonečné sólo bez začátku, konce nebo gradace. Nepomáhá tomu ani zvuk, který mi hlavně ze začátku přijde hodně ostrý, kytary ve výškách řežou do uší a v nižších polohách se ztrácí ve zvuku kapely.

Naštěstí brzy přichází zpět Satch a společně hrají vypalovačku The Crying Machine. Změna energie na pódiu i v publiku je hmatatelná. Následuje chvíle pro krátký sólový set Satrianiho, který opět dokazuje, že dnes večer jim to nejlépe hraje společně. I přesto, že ani jednomu samozřejmě není techicky co vytknout, ke konci Satchova setu se mi neodbytně vkrádá myšlenka na Jeffa Becka a jeho minimalistický, emotivní přístup ke kytaře. Kulomet tónů, který se valí z pódia, je impozantní, ale málokdy se mě nějak hlouběji dotkne. Naštěstí v druhé půlce koncertu oba kytaroví šílenci trochu zpomalí a konečně se dočkáme i „magických momentů“.

Ten první přichází vzápětí s Vaiovou ikonickou skladbou Tender Surrender. Skvělý song, který prostě funguje, má stavbu, emoce a úžasné melodie. Vaiova kytara dostává prostor se rozezpívat a zaznít jako sólový nástroj. Kouzelná chvíle propojení mezi publikem a kapelou. A zatímco dav rozdýchává tuhle téměř romantickou kytarovku, Vai obřadně dotlačí na pódium svoji monstrózní tříkrkou kytaru, podle které je celé turné nazváno Surfing with Hydra. Hra na ni připomíná tanec nějakého zvláštního šamana, který ovšem přes les telefonů v publiku není tak úplně vidět. Tohle je zjevně moment hodný zvěčnění. Možná i proto posléze Satch vtipkuje, že „everybody gets Hydra for Christmas,“ ale nikdo se nesměje – pro přítomné kytaristy je to asi děsivá představa.

Nejsilnější moment večera pro mě nastává při předposlední Vaiově písni For The Love Of God. Zatímco na plátně běží klip, na němž se mírně eklekticky střídají Ježíš, Gándhí, Hitler, války, světci, tající ledovce, historie, současnost a kytarový šaman Vai, oba kytaristé i diváci se na okamžik nechají pohltit hudbou. Jejich kytary v tu chvíli společně naříkají nad světem a najednou hudba přestává být show a začíná být téměř modlitbou. Na konci skladby pak Vai i Satriani stojí čelem k sobě a je vidět, že tentokrát nenatahují dlouhé závěrečné tóny proto, aby si vydobili potlesk, ale protože jsou pořád ještě „uvnitř písně", jako kdyby na chvíli zapomněli, že jsou na pódiu. 

Na úplný závěr pak kapela podle hesla „co je lepší než tři kytary? Čtyři kytary!!“ pozve na pódium jako hosta dalšího kytaristu Geoffa Tysona a společně zahrají Born To Be Wild v aranžmá pro čtyři sólové kytary. To jest – jedna sloka, refrén, osm sól, refrén. Před očima se mi mihne výjev z minulého víkendu, kdy jsem viděla u táboráku hrát pět kytar vedle sebe. Snažím se užít si poslední song a nepřemýšlet nad tím, kdo všechno by mi teď řekl, že kytaristé jsou úplní blázni. Inu je jich tu dost a zjevně jsou nadšení. Kytary forever!

A co jsem si z koncertu odnesla jako muzikantka?

I když by se zdálo, že na pódiu je to hlavně o skvělé show a technicky dokonalém provedení, včerejší večer – stejně jako pondělní koncert St.Vincent v Archa+, se kterým nedokážu nesrovnávat – potvrdily, že nejsilnější momenty přichází právě ve chvíli, kdy se plně ponoříme do hudby. Že nahlas a rychleji neznamená nutně lépe. Že melodie a pár skvěle zahraných (nebo zazpívaných) tónů jsou často působivější než celé kaskády složitých harmonií. Tapping a vibrapáka jsou skvělé nástroje pro gradaci sóla, některé momenty byly fantastické. Pokud ale v jednom okamžiku tři kytaristé na pódiu současně zuřivě hrají tapping, divák se neubrání pocitu jisté absurdity. Tedy, jak se říká – dobrého pomálu.

Z obou koncertů také vnímám, že nejcennější jsou prosté lidské momenty, kdy si uvědomíte, že se nedíváte na YouTube video, ale na skutečné živé muzikanty. Ať už je to zapomenutý text, jako u St.Vincent, nebo hudební a lidské „napojení se“ obou fenomenálních kytaristů. To bylo nakonec na včerejším koncertě to nejkrásnější – vidět tyto dvě hudební legendy společně na jednom pódiu, jak dohromady tvoří v SATCHVAI Band něco víc než jen koncert Joa Satrianiho a Steva Vaie. Další důkaz, že hudební spolupráce mezi muzikanty dává smysl a přináší radost.

SATCHVAI Band

20. 7. 2025, Praha, Forum Karlín

Setlist:

I Wanna Play My Guitar
The Sea of Emotion, Pt. 1
Zeus in Chains (Steve Vai)
Little Pretty (Steve Vai)
Ice 9 / The Crying Machine
Flying in a Blue Dream (Joe Satriani)
Surfing With the Alien (Joe Satriani)
Sahara (Joe Satriani)
Tender Surrender (Steve Vai)
Teeth of the Hydra (Steve Vai)
Satch Boogie (Joe Satriani)
If I Could Fly (Joe Satriani)
For the Love of God (Steve Vai)
Always With Me, Always With You (Joe Satriani)

Encore:
Crowd Chant (Joe Satriani)
Born to Be Wild (Mars Bonfire/Steppenwolf cover, Geoff Tyson j. h.)