Když svět ztrácí směr, Nauzea Orchestra do nové desky ukládá tmu
Ústecko-pražská Nauzea Orchestra patří mezi kapely, které se nikdy nespokojily s jedním zvukem ani jedním výrazem. Každá jejich deska znamenala určitý posun. Šesté album Ulož tmu přichází po čtyřech letech od kolekce Láska a místo světla tentokrát přináší spíš stíny. Ne však bez ironie, nadhledu a typického černého humoru.
Dlouhá cesta kapely Ondřeje Švandrlíka od electroclashových začátků debutu Meisterstück Eins až k dnešní podobě je příběhem neustálého hledání. Zatímco ještě před lety byla Nauzea Orchestra spojována s industriální estetikou a „sudetským“ postrockem, poslední alba ukazují spíše kolektiv, který se opírá o postpunkovou energii, krautrockové repetice i českou textovou poetiku. Páté album Láska představilo kapelu v relativně smířlivé, místy až něžné poloze. Novinka Ulož tmu však tento optimismus zřetelně koriguje.
Texty Ondřeje Švandrlíka tentokrát reagují na svět, který podle něj ztrácí směr – ať už jde o klimatickou krizi, dezinformace nebo rozpad veřejného prostoru. Nejde ale o prvoplánovou angažovanost. Jak sám autor říká, spíš než manifest jde o „terapii“ a způsob, jak se z reality na chvíli nezbláznit.
Právě motiv útěku a bloudění je jedním z hlavních vláken alba. V singlu Utíkej se protagonistovi „už dejchá na záda“ lovec s dalekohledem, zatímco město i příroda splývají v absurdní honičce mezi panelákem a bažinou. Jinde se zase hrdinové toulají krajinou nebo unikají do vlastních mikrosvětů – jako ve skladbě Vesmír, která ironicky pracuje s jazykem reklamních sloganů a kolektivních iluzí. Textová rovina alba je ostatně stejně důležitá jako hudba. Švandrlík skládá své příběhy z fragmentů popkultury, historie (do střípků se vklíní i Pepa Melen!) i surrealistických obrazů. V textech se potkává Franz Kafka s Elvisem Presleym, japonská figurka Maneki-neko s želvuškou na Měsíci a hospodská historka s téměř hrabalovským humorem. Postavy těchto miniatur často stojí na okraji společnosti (včetně báně na Mírově) nebo alespoň na hranici absurdity. Vždyť písničkami pobíhá střelec z cirkusu, zmatený řečník před prázdným sálem nebo anonymní poutník z „léčebny na předměstí“.
Co na desce jako hudebníci oceníte?
Hudebně se Nauzea Orchestra po předchozí desce vrací k ostřejšímu výrazu. Základem jsou repetitivní rytmy, minimalisticky vrstvené nástroje a výrazný tah dopředu, který místy připomene postpunk nebo krautrockové groovy. Kapela často pracuje s gradací a hypnotickou repetitivností. Skladby se spíše pomalu rozbíhají, než aby stavěly na tradiční slokové struktuře. Důležitou roli hrají i detaily v aranžích. Vedle kytar a syntezátorů se objevují smyčcové barvy, hostující hlas Tomáše Procházky z kapely B4 ve skladbě Utíkej nebo violoncello Jiřího Šedivce. Celek pak drží pohromadě zvuk Ondřeje Ježka, který měl na starosti nahrávání, mix i mastering. Spojením hudební a textové složky se tak dostáváme na křižovatku, ke které míří rukopisy krautrockové B4, klipovitého vidění současnosti Květů a rockové hutnosti OTK. Stále ale máme co do činění s Nauzea Orchestra!
Výsledkem je deska, která působí sevřeněji a naléhavěji než její předchůdce. Deska tak může působit dvojím dojmem. Buď jako návrat energie, která Nauzea Orchestra kdysi definovala, nebo jako reflexe doby plné nejistoty. Obě varianty jsou zřejmě správně. Ulož tmu tak není jen návratem k temnějšímu zvuku, ale spíš portrétem doby, v níž se humor a ironie stávají jedním z mála způsobů, jak si zachovat odstup.
Nauzea Orchestra – Ulož tmu
Indies Scope rec., 2026, 00:44:37
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
