Přejít k hlavnímu obsahu
Janek Ledecký: „Žentour je a zůstane naprosto zásadní etapou mého života. Spoustu těch písniček z téhle etapy hraju a ještě hrát budu.“ | Foto: Ondřej Pýcha
Janek Ledecký: „Žentour je a zůstane naprosto zásadní etapou mého života. Spoustu těch písniček z téhle etapy hraju a ještě hrát budu.“ | Foto: Ondřej Pýcha
Petr Horák - Út, 17.05.2022 - 08:00

Janek Ledecký: Odehrát sám s kytarou celý koncert, to je úplně jiná disciplína

Bývalý frontman kapely Žentour a úspěšný sólový zpěvák letos slaví významná kariérní výročí. Rozhovor jsme uskutečnili u příležitosti vydání nového alba Symphonic, k jehož konceptu Janek Ledecký podotýká: „Nemám rád, když některé kapely zahrají skladbu tak, jak ji posluchači znají, a k tomu se jen přidá symfoňák na efekt. Je strašná škoda nevyužít toho potenciálu.“ Jak probíhá spolupráce a nahrávání se symfonickým orchestrem? V čem byla pro Janka Ledeckého důležitá setkání s Ivanem Králem a Ivanem Hlasem? A jak sám vnímá hudební talent svých dětí?

Ví se o vás, že na svých koncertech často měníte aranže skladeb. Jednou je to akustické turné, pak elektrika na open air letních festivalech, jindy filharmonie, poté vánoční turné Připravujete se na tyto změny nějak speciálně, nebo už je to rutina?

Samozřejmě že zkoušíme – což mě ani po letech nepřestalo bavit. K tomu si můžeme ještě připočíst, že si občas zahraju Galilea a Iaga.  Iago se tuhle sezónu hraje na Nové scéně. A ve slovenštině. Mám tam strašné kvantum textu. Většinu česky, ale v momentě, kdy dojde na duet, jedu ho slovensky. To je nejnáročnější na paměť.

Koncerty chci dělat tak, jak nejlépe dovedu. Kapela je například zvyklá, že když jedeme letní open air koncerty, minimálně jednou týdně se zkouší to, co se ještě dá udělat lépe, piluje se to – a to přesto, že repertoár je v podstatě stabilní. Před vánočním turné se to děje taky. Většina kolegů zařadí sem tam nějakou koledu, já ale kompletně vyměním repertoár. Na vánočních koncertech chtějí lidi slyšet celé vánoční album, takže tam hraju všech dvanáct věcí. Zbytek je, jak my říkáme, volná jízda. Když někam přijedeme jednou za dva roky, snažíme se, aby ten koncert vypadal pokaždé jinak.

Hodně o sobě v rozhovorech tvrdíte, že jste líný. Z toho, co jste teď řekl, to tak úplně nevypadá.

No jo, je to takovej souboj lenosti s prokrastinací. Ale vyrovnávám se s tím docela úspěšně. (smích)

Foto: Ondřej Pýcha

Dá se taková pestrá paleta posunout ještě někam dál? Máte nějakou ambici nebo sen?

Jasně. V souvislosti s covidem jsem začal nečekaně v Řecku dělat takové minirecitály – sám s kytarou. To jsem spoustu let nehrál. Kdysi v devadesátkách jsem občas na nějaké párty zahrál tři, čtyři písničky. Ale odehrát sám s kytarou celý koncert, to je úplně jiná disciplína. Do toho jsem se teď pustil a začalo mě to bavit. Plánuju to na příští podzim.

Je to dobrá výzva v kontrastu s koncerty se symfoňákem, protože písničce nemůžete dát větší výbavičku, než je ta symfonická. Můžete si na koncertě víc osolit elektriku nebo dát větší booster, ale symfoňák je strop, přes to už nejede vlak. One man show s kytarou je proti tomu ten největší kontrast.

Hrát sám s kytarou je také velká výzva. Cvičím teď víc než když mi bylo dvacet. Taky líp hraju a vymýšlím doprovody, aby to nebylo hraní jak u táboráku. Na tom teď pracuju.

Jak se zrodila vaše myšlenka na spolupráci s orchestrem?

Situaci, kdy předám svoje dílo do rukou symfoniků, jsem zažil u Hamleta a potom u Galilea. Orchestrace tenkrát dělal Martin Kumžák a byly nádherné. Věděl jsem, že tohle bych si chtěl dopřát i se svým repertoárem, ale pořád jsem to odkládal. Pak to začala trochu organizovat agentura. Objevily se nějaké termíny a oni se ptali, jestli to mohou zabookovat. Za to bych chtěl VM Agency poděkovat, že mě k tomu dokopala, protože ten zážitek byl senzační. Turné bylo vyprodané, lidi byli nadšení a my taky.

Foto: Ivan Krejza

Dělal jste si aranže na nové album se symfonickým orchestrem sám? Výraznou úlohu u vás míval v této věci Hanz Sedlář. Platilo to i v tomto případě?

Je to jeho dílo. Pár let jsem hrál v triu s basistou Davem Mendezem a bubeníkem Štěpánem Smetáčkem. Štěpán je kmenový hráč Wanastových Vjecí, tak jsme byli domluveni, že když dojde na konflikt termínu, Wanastovky mají přednost. Oni tenkrát moc nehráli, tak jsme byli tři roky společně, jen asi dvakrát jsme něco překládali. Pak najednou Štěpán říká, že se do toho Robert Kodym začíná zase opírat. Dali jsme kalendáře dohromady a zjistili jsme, že se naše hraní ze šedesáti procent překrývá a že to nemá cenu. Tak jsme se profesně rozešli. V dobrém – pořád jsme kamarádi.

A pak jsem vyhlásil konkurz na bubeníka. Přihlásilo se mi sto sedmnáct bubeníků a bubenic a já jsem je poprosil o nějakou referenci na YouTube, jinak by to bylo pomalu na měsíc. Z toho jsem vyfiltroval dvacet best of hráčů. Těm jsem rozdal nahrávky a museli se naučit tři písničky. Na Hanze jsem dostal už předtím reference, že kromě toho, že skvěle bubnuje, je také multiinstrumentalista. Zahrál a bylo to senzační. Od té doby je pro mě základem sestavy, ve které hraju.

Viděl jsem ho potom na turné Moravia Brass Band Film Music Tour, kdy s velkým orchestrem včetně klasických dechů hrají filmové melodie a on s nimi hraje na piano. Taky dokáže hrát na irskou flétnu, vezme si ukulele... Co si budeme povídat, na mandolínu a ukulele hraje prostě líp než já. Jeden den to zkusil a druhý den to uměl. A u mého symfonického projektu se chopil orchestrací. Zeptal se, jestli by to mohl zkusit, a vyrobil mi ve studiu demo nahrávky, které se mi tak líbily, že jsem ho nechal udělat i zbytek.

Hanz se u vás ovšem osvědčil i jako dirigent.

Když jsme začali dávat dohromady celé turné (to se musí dělat přece jen s větším předstihem než běžné koncerty, protože se tam musí sejít rozvrhy mnohem většího počtu lidí), zjistili jsme, že to nedokážeme pokrýt s jedním orchestrem. Tak jsme se hecli a vymysleli, že ve Zlíně to uděláme s Filharmonií Bohuslava Martinů, protože s nimi Hanz spolupracoval, v Ostravě s Janáčkovou filharmonií, v Brně s Czech Virtuosi a že Hradec a Prahu dá Filharmonie Hradec Králové. Věděli jsme, že to pro nás bude výzva a mnohem víc zkoušení, ale řekli jsme si, že si to užijeme a taky jsme si to užili.

Potom jsme ale zjistili, že úplně stejný problém je s dirigentem. Ti jsou po čertech nedostatkové zboží. Vypadalo to, že se o dirigování budou dělit dva. Já jsem u Hanze na stránkách našel, že dirigoval nějaký filmový projekt se symfoňákem ve Zlíně, a říkám mu, jestli by to dokázal odmávat. On na to, že šlo jen o nějaký malý festiválek, že to bylo takové neoficiální. My všichni muzikanti víme, jaké peklo dokáže udělat orchestr dirigentovi, který ukáže nějakou slabinu nebo nedostatek. Ale přesvědčil jsem ho. Má úžasné charisma, které je u dirigenta nutné, a je skvělý muzikant – a to lidi prostě poznají. A díky tomu, že psal aranže a orchestrace, bylo to prostě jeho dítě a měl přehled o každém detailu. Oddirigoval to senzačně.

Museli jsme místo něj sehnat záskok za bicí, ale to se shání přece jenom snáz než dirigent. Ve studiové verzi je potom výhoda, že tam mohl vedle dirigování navíc sám nahrát bubny i perkuse.

V čem si ceníte hradecké Filharmonie?

S Hradečáky jsme měli koncerty dva, tedy největší zkušenost. Spolupráce byla strašně snadná, skvělé plánování a odehráli to skvěle. Navíc mají v Hradci sál zařízený na nahrávání, takže tam se všechny plusy spojily dohromady.

Jak vnímá kapela to, že se z obyčejné písničky stane symfonická záležitost?

Když jsem zadal Hanzi Sedlářovi práci, chtěl jsem, aby ty písničky rozebral na součástky. Nemám rád, když některé kapely zahrají skladbu tak, jak ji posluchači znají, a k tomu se jen přidá symfoňák na efekt. Je strašná škoda nevyužít toho potenciálu. Hlasy a melodické linky, které mají lidé spojeny s nahrávkou, kterou znají, je právě důležité dostat do zvuku orchestru. Proto v polovině věcí nehraju na kytaru.

Zmínil jste, že Hanz Sedlář je také multiinstrumentalista. Zkrátka komplexní muzikant. Vy taky trénujete na nějaký další nástroj? Zkoušel jste prý ukulele – je to pravda?

K moc k velkému posunu u mě nedošlo. (smích) Já jsem nepokročil, Hanz ano. Snažím se posunout v kytaře. Ale čím víc na ni hraju, tím větší respekt mám. Čím víc se tomu věnujete, tím více cítíte, že dosáhnout nějaké dokonalosti je těžké. Přišel jsem třeba na způsob, jak používá kytaru Eric Clapton. To neříkám kvůli tomu, že bych to dokázal zahrát jako on, ale když si tady sednu a vezmu si jeho sólo, naučím se ho v podstatě jako on. Nebudu to asi umět vymyslet stejně jako on, ale bude to pro mě pochopitelné. Ale jak hraje třeba John Mayer a jak k tomu ještě zpívá! To je neuvěřitelné. Nebo abych zabrousil také do nejbližšího okolí – jak hraje taky můj syn Jonáš?

Teď k tomu mému výročí se čekalo, že udělám nějaký velký koncert. Místo toho bude šest minifestivalů, kde budou hrát Sarah & The Adams – projekt Šárky Adámkové, úžasné písničkářky. Bude tam Jonášova kapela Cold Licks. To doporučuji, protože takhle hrát na kytaru jste u nás nikoho neviděli. Dále Ivan Hlas trio a pak tam budu já. Celé to bude v kulisách hospody, holky vokalistky v kostýmech číšnic tam budou mít bar s pípou a točit pivo, bude to trochu divadlo.

Zjistili jsme, že nás to hrozně baví a lidi taky. Celé to bude mít takový hospodský charakter, což mi přijde úplně správné, protože z mojí strany to takhle celé začalo. V hospodě jsem poprvé vytáhnul kytaru a nadrtil se doma hodinu a půl písniček od Dylana, pak jsem přidal Rolling Stones, Beatles a různé bluesovky. To mě nejvíc vychovalo. Samozřejmě jsem se snažil psát jako tihle velikáni, což se oni asi nikdy nedozví. Od koho jsem se učil a kdo to taky zatraceně dobře ví, je Ivan Hlas.

Kde jste se poprvé potkali?

Byla to právě hospoda Houtyš. Když jsem se tam dostavil někdy v sedmnácti, bylo to naprosté zjevení. Byl tam Ondra Hejma, bratři Tesaříci... To byla subkultura. Vystupovalo se na takových poloilegálních akcích, proto jsem si i myslel, že se hudbou nedá živit. Alespoň ne touhle. Pak přišlo koncem osmdesátých let velké uvolnění a potom devadesátky. A celá ta parta z Houtyše se stala zásadní součástí poprockové kulturní scény.

Tvrdíte, že váš syn Jonáš hraje na kytaru ještě lépe než vy. Jak se dostal na takovou úroveň?

On se to opravdu naučil, jak já říkám, z internetu – to je neuvěřitelná studnice dovedností. My říkáme, že jsme analogová rodina. A Jonáš byl v sedmé třídě, když jsem jednou přišel domů a slyším z dětského pokoje Zeppeliny. Povídám si: No, mám jejich CD, ale ve Špindlu. Tak mu říkám: Co to posloucháš?To jsou Zeppelíni.To já vím, ale jak si k tomu přišel?No, to my s klukama posloucháme.„To je úžasný, co dalšího?AC/DC... A tak dále... Takhle to vysypal. Já jsem ho do toho nikdy nenutil. Samozřejmě dva roky hraní na piano, to jo, jsme slušná rodina. Ale na francouzštinu už se nedostalo... (smích)

Na kytaru si přišel, když mu bylo čtrnáct. Zeptal se na nějaký akord a jestli si může půjčit elektrickou kytaru. Já jsem řekl, že jasně, protože kytar máme doma spoustu. Tři čtyři roky jsem o něm nevěděl, cvičil tajně, pak to na mě vybalil a já jsem najednou zjistil, že mi ujel vlak.

Vaše dcera Ester prý taky dobře zpívá?

My s Jonášem říkáme, že to je vrchol nespravedlnosti, protože zpívá nádherně. Má takový sameťák a umí ty koloratury, jako dělá Annie Lennox. Já jsem ji poprvé slyšel, když jsme jeli autem tady po magistrále a hráli There Must Be an Angel. Najednou slyším, jak to Ester jede s Annie. Musel jsem zastavit na parkovišti a říkám: Ester? Co to má znamenat? Jak to, že to nevím? Kde to trénuješ?No, já když jedu na vleku, tak si takhle zpívám. Chápete to?

Letos slavíte významná kariérní výročí. Nakolik je pravděpodobná spolupráce – ať už v podobě koncertního turné, nebo vydání nové desky – s kapelou Žentour? Mluvil jste s Janem Černým o něčem takovém?

Žentour je a zůstane naprosto zásadní etapou mého života. Spoustu těch písniček z téhle etapy hraju a ještě hrát budu. I ten symfonický koncert, kde je třeba Proklínám, končil přídavkem Všechno bude fajn, a je to na live bonusu z Rudolfina. Na vinyl se to nevešlo, ale je to součástí CD. Ale já už jsem tak zvyklej dělat si všechno po svým, že u toho asi zůstane.

Nedávno jsem hovořil s Davidem Kollerem a došla řeč i na Ivana Krále. Jak na něj vy osobně vzpomínáte?

Měl jsem kliku, že mi produkoval album Některý věci jsou jen jednou. Bylo to v roce 1995 a točilo se ve studiu Ebony v Bratislavě. Tenkrát to byli kluci z BM music, kteří mě dotáhli k Ivanovi. Pro mě to bylo prostě wow. V rock'n'rollu to u nás nikdo nedotáhl dál než on.

Už ode mě některé věci znal a říkal: Jo, dobrý, tak přines demo písničky. Já je tehdy měl s pracovními anglickými texty. Trochu primitivními, ale dávaly smysl. Byly úměrné tomu, že česky píšu dobře, ale angličtinou bych se nechlubil. A najednou to dávám chlapíkovi od Patti Smith, ikony rockový poezie, a říkám mu, že to ve finále bude samozřejmě česky. On vezme kytaru, hraje to se mnou a říká: To bude v pohodě.

Přinesl ještě svoje písničky, které jsem měl tu čest otextovat. Čtyři věci na té desce jsou od Ivana. Až když bylo album nahraný, zeptal jsem se ho na ty mý anglický demo texty: To ses musel smát, ne? A on povídá: Hele, to je takovej level, že bys mohl v pohodě textovat americkou country music. Já vím, že je to normálně urážka, ale pro mě to od něj byl kompliment. (smích)

Největším přínosem v jeho studiu byla atmosféra, ve které se dobře dělalo. Pak jsme vymysleli takové fígle. Na kytaru tam hrál Andrej Šeban, což je absolutní génius. Tím, jak hraje na kytaru, nechá podpis na všem, čeho se hudebně dotkne. Vymysleli jsme, že na písničku Budu všechno, co si budeš přát posadíme Šebana za klávesy. Na kytaru hrál právě Ivan. A díky tomu se ta písnička odpíchla od všech ostatních.

Takové věci jsme řešili a byla to čistá radost. Děláte ve studiu, kde máte takový geniální muzikanty, jako je Emil Frátrik na bicí a Oskar Rósza na basu. A nad tím vším Ivana. Bylo to úžasný.

Vytváříte muziku, která je poetická, neděláte písničky, které by lidi rozdělovaly. Kde jste se inspiroval? Nebo je to zkrátka dané vaším přesvědčením?

Já netuším, jestli se tohle dá řešit – a jestli by se to mělo řešit. Podle mě je na to v písničkách malý prostor. Tři a půl minuty trvající věc, která má formu AAB ABB, jak to bývá, nenabízí tolik prostoru. Problém jedince, který je přesvědčený, že má pravdu, a hájí ji proti většinové společnosti, která o jeho pravdě moc dobře ví, ale nepřijme ji, to jsem si vyřešil v Galileovi, kde jsem postavil do paralely osudy Giordana Bruna a Galilea.

Hodně vám v začátcích pomohlo prostředí muzikantů z Hanspaulky. Vaším „guru“ byl Ivan Hlas, jak už jste zmínil. Můžete nám přiblížit, v čem konkrétně vám pomohli?

Ve způsobu, jakým nakládá s češtinou. To je výsostná folk rocková poezie. Přiučil jsem se od něj, ale že bych se to naučil, to si netroufnu říct. Ale bylo pro mě strašně důležitý, že přijal pozvání a účastnil se mého turné. A v momentě, kdy jsem v půlce koncertu řekl: „Dámy a pánové, dost bylo řečí, přichází Ivan Hlas“ a všichni v sále stáli, to byla absolutní odměna. Když jsme dávali přídavky, první přídavek měl Ivan, dal Na kolena a v narvaném Rudolfinu s orchestrem zazpíval: „A tenhle barák vám posere pták.“ Mně v ten moment došlo, že oblouk, který jsem v sedmnácti letech začal budovat, se uzavřel. A cokoliv přijde dál, už beru jako bonus. (smích)

Tagy Janek Ledecký Ivan Král Ivan Hlas Hanz Sedlář symfonický orchestr

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Horák
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeb…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY