Přejít k hlavnímu obsahu
„Spolu s tátou jsem si vyrobil vlastní naprosto skvělé bubny, které nikdo nezná a mají svůj zvuk a příběh,“ říká Hanz Sedlář. | Foto: Patrick Marek
„Spolu s tátou jsem si vyrobil vlastní naprosto skvělé bubny, které nikdo nezná a mají svůj zvuk a příběh,“ říká Hanz Sedlář. | Foto: Patrick Marek
Jan Podzimek - St, 22.12.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #34: Hanz Sedlář

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je bubeník, klavírista, skladatel, producent, dirigent a zkrátka muž mnoha talentů – Hanz Sedlář. Z jeho projektů a spoluprací jmenujme namátkou Drumphonic, Piano & Cello nebo Janka Ledeckého. O tom všem jsem si povídali.

Ahoj Hanzi, vítej u nás ve Frontmanu. Na úvod se tě zeptám – co ty a hudba, jak jste se potkali? Hrálo se u vás doma?

Ahoj Honzo, díky za pozvání k rozhovoru. K hudbě jsem se dostal už v dětství a inspiroval mě hlavně táta, který měl svoji kapelu. Já se vždycky jen koukal, jak si vyměňuje struny na kytaře a zapojuje kabely s tím největším dětským obdivem. Kromě této inspirace mě také bral na různé koncerty a přivedl mě k tvrdé muzice. V té době se asi nějak zrodil můj sen být muzikantem. Ovšem celá rodina mě od malička vždy podporovala v hudbě, možná i proto, že v předchozích generacích máme muzikanty, a tak nám hudba není vůbec cizí.

Jestli mám správné informace, tak bicí nebyly tvůj první nástroj. Jak to tedy bylo?

Přesně tak, na bicí jsem začal hrát až v sedmnácti letech. Už v šesti jsem ale začal s klavírem. Moje mladší sestra naučila hrát jednoduchou písničku tak, že mi lihovkou napsala na klavír po dědovi pořadí kláves, které mám mačkat. A to byl moment, kdy jsem chtěl hrát a jít na ZUŠ, protože jsem byl unešený z toho, že jsem zahrál něco, co dává smysl. Hrál jsem tedy na klavír, postupně zkoušel i kostelní varhany. V pubertě, když jsem si ulítnul na Deep Purple, jsem si zase zamiloval hammondky.

Nešel jsi ale rovnou na konzervatoř, je to tak?

Přesně tak. Když přišla 9. třída, moje paní učitelka na ZUŠ mi řekla, že na konzervatoř nemám a že bych se jen trápil. A tak jsem šel studovat elektro, protože zesíky a aparáty mě strašně bavily a bylo to podle mě k hudbě asi nejblíž. Tam jsem si ale uvědomil, že chci dělat prostě hudbu. Mezitím se stalo v kapele Segment, ve které jsem byl jako klávesák, že nám odešel bubeník a já si zatím sednul za bicí, než někoho najdem. Táta mě naučil pár základních rytmů a z půdy jsme snesli jeho staré bubny, které si vyrobil na vojně. Začal jsem cvičit a strašně mě to nadchlo.

Hanz v akci. Foto Ivan Krejza

Pak přišel poslední ročník elektra a já si usmyslel, že chci jít prostě na konzervatoř. Oslovil jsem kamaráda Roberta Bakalu, který učí bicí na ZUŠ v Holešově, aby mi s tím pomohl. A pak už to bylo jen o tom, chodit za školu do zkušebny několik hodin denně cvičit. Nakonec jsem talentové zkoušky úspěšně složil a dostal se tak na svoji vysněnou školu. A když se vrátím v čase, jsem vlastně moc šťastný, že mě tenkrát moje paní učitelka klavíru odradila od hudební školy, protože jsem se díky tomu dostal velkým obloukem k bicím a ještě k tomu trochu rozumím elektrotechnice. Klavír mi samozřejmě zůstal, protože jsem ho dále studoval i na konzervatoři.

Vím o tobě, že jsi člověk mnoha talentů a činností. Hraješ na klavír, bubny, skládáš, nahráváš, produkuješ... Pojďme ještě chvíli zůstat u bicích. První a tvou zásadní kapelou byli Segment, o kterých už byla řeč.

Ano, je to tak. Segment jsem založil se dvěma spolužáky ze základky, když mi bylo dvanáct let. Název dokonce vymyslel můj táta, ale byla to tenkrát úplně jiná kapela, která prošla mnoha změnami. Zůstal v podstatě jen název, dokonce jsem během těch let i změnil nástrojové obsazení  z klávesáka bubeníkem, jak už jsem zmiňoval. Nicméně jsem pro tu kapelu žil. Vždycky jsem chtěl být úspěšný s kapelou. Strašně mě bavilo to kamarádství kolem, ty zážitky a vše, co s tím souviselo. Byla to vlastně taková druhá rodina, což je trošku klišé, ale skutečně jsem to tak bral a myslím, že ostatní taky.

Hanzi, máš parádní bubny, které jsou dost originál. Jak to s nimi je? Prozradíš nám svůj další bubenický gear? Vím, že je tam i nějaká firemní podpora.

Bubny, se kterými hraju vlastně celou svoji kariéru, jsou vlastní výroby. Jsou z amerických javorových korpusů Keller, které se kdysi používaly třeba pro DW. Spolu s mým tátou a s radami pana Honajzera z drumcenter.cz jsme to dali dohromady a já si tak mohl vytvořit naprosto skvělý bubny, který nikdo nezná a mají svůj zvuk i příběh. Mám je strašně rád a zatím jsem nehrál na jiný, který by mě oslovily natolik, abych je vyměnil.

Rozměry mám 24 x 16”, 20 x 20”, 8”, 10”, 14”, 16” a k tomu 12” snare. Z toho si skládám různé sestavy pro konkrétní projekty. Snare bubny mám masivní mahagon od DC-Drums 14 x 7” a GD-Custom drums z Jatoby 14 x 6”. Na malé prostory nebo třeba na zkoušky s orchestrem a tak podobně si ale teď beru malou sadičku Sonor AQ2 Safari s 16” kopákem, ta mě moc baví.

Co se týče činelů, tak zbrusu nová informace je, že jsem získal podporu značky Sabian, což je pro mě absolutně splněnej sen. Za to moc děkuju, že to nakonec vyšlo. Dále mám již několik let podporu skvělých českých paliček Balbex, kde jsme vytvořili dokonce dva mé modely, které jsou i v prodeji: HS-Stage na energické hraní velkých stage a Hanzissimo, které jsou dělané na to nejcitlivější hraní malého bubnu v orchestrech. Jinak co se týče podrobného seznamu mých nástrojů, ale třeba i mikrofonů a tak dále, tak vše mám napsáno na mých stránkách.

Znám pár bubeníků, kteří jsou zároveň dobří autoři hudby. Ty ale hudbu, kterou složíš, dokonce ještě oddiriguješ se symfonickým orchestrem. Povíš nám o tom?

Pravda, jsem tak trošku rozpolcená osobnost. Dirigování orchestru je pro mě asi ta nejnáročnější práce, která mě ale o to víc baví. Je tam velmi mnoho psychologických aspektů, které mohou člověka dost úspěšně rozhodit. A proto si myslím, že tato činnost není ani tak o tom, co člověk dělá s rukama, ale spíš o tom, co se mu právě odehrává v hlavě. Je třeba vnímat obrovské množství informací v reálném čase a pak to okamžitě vyhodnotit. Musím se přiznat, že i to nejnáročnější bubnování je vedle toho absolutní relax pro hlavu. Přistupuju proto k této pozici s tím největším možným respektem.

Jsem ale zároveň strašně rád, že už jsem měl tu čest dirigovat i velké orchestry, jako je třeba Janáčkova filharmonie, nebo Zlínská filharmonie. Teď nám dokonce vyjde nové album Janka Ledeckého, které jsme dělali s Hradeckou filharmonií, se kterou jsme odjeli i několik koncertů. Skvěle se s tímto orchestrem spolupracuje. Podle mě je celkově důležitá nálada a atmosféra i v takto velkých tělesech. Čím více lidí na pódiu, tím větší to má podle mě vliv na výsledek.

Když jsme zmínili klavír, musíme probrat tvůj projekt Piano & Cello.

Tento projekt jsem vymyslel na základě spolupráce se skvělou violoncellistkou Iris Moris, která má za sebou opravdu velké věci jako třeba sólové hraní pro Hanse Zimmera, Andrea Bocelliho a další. Na YouTube už máme 2 videoklipy a další jsou zatím jen ve formě demáčů. Jde vlastně o takovou relaxační hudbu pro klavír a cello, která je líbivá a nenáročná na poslech. Je pravda, že jsem už dlouho pod tímto projektem nic nevydal, ale Iris hraje v podstatě ve všech mých skladbách, takže je toto naše spojení stále aktuální, jen je zatím trošku skryté v jiných skladbách.

Ještě zpátky k bicím. Ty máš svůj víceméně bubenický projekt Drumphonic. Představíš nám ho?

Drumphonic jsme založili v roce 2014 se skvělým kytaristou Davidem Uherem. Původně šlo o to, že jsem měl vystupovat na nějakém workshopu, ale já strašně nerad vystupuju sám. Tak jsme se dohodli s Davidem, se kterým jsem hrál tou dobou v Rocksymphony, že zkusíme tvořit vlastní tvorbu, když nám to muzikantsky i lidsky tak klapalo. No, a z této jednorázové akce vznikl projekt, který má za sebou už dvě studiová alba vlastní tvorby a spousty koncertů.

Kdo vůbec neví o čem drumphonic je, jedná se o instrumentální hudbu, kde hlavní slovo má bicí souprava a elektrická kytara. K tomu vždy dělám doprovodné aranže pro orchestr, které zatím pouštíme z podkladů, nicméně na posledním koncertě s námi vystoupila i zmiňovaná Iris Moris na violoncello nebo třeba skvělý baskytarista Marek Marian Leždík. Mělo to opravdu velký úspěch. Nyní je projekt ve fázi, kdy jen čekáme, jak se vyvine situace s koncerty, ale rozhodně chceme začít pracovat na nových počinech.

Všechny tvoje projekty určitě probrat nestihneme, ale zajímá mě ještě Rocksymphony, o které jsi mluvil.

Rocksymphony je vlastně takový cover projekt světových rockových hitů. Dali jsme dohromady rockové trio, k tomu přidali symfonický orchestr a nad tím vším jsou dva zpěváci. Původně s námi jezdila Marta Jandová s Honzou Toužimským, toho po pár letech vystřídal Vašek Noid Bárta a nyní s námi jezdí Miro Šmajda a Sabina Křováková.

Hrál jsi také například v Motorbandu, Old Dogs. Zásadním bodem v tvém hudebním životopisu ale asi zůstane rok 2015, je to tak?

Ano. Tento rok je pro mě zásadní hlavně v tom, že jsem udělal konkurz na bubeníka k Jankovi Ledeckému, se kterým hraji dodnes. V podstatě jsem se ze dne na den začal živit koncertováním a urychlilo to i můj přesun z Kroměříže do Prahy.

S Jankem Ledeckým jsi se dostal do první ligy českého popu. Všimnul jsem si, že Janek ti dává i jiné, než bubenické příležitosti, což je skvělé...

Ano, teď například probíhá vánoční akustické turné, kde hraju kromě bicích třeba na kytaru, ukulele a jiné nástroje. Kromě toho jsem například psal aranže jeho skladeb pro velký symfonický orchestr, které jsme odehráli hned se čtyřmi filharmoniemi po celé ČR. Tyto koncerty jsem zároveň dirigoval, a tak musel sednout za bicí u Janka poprvé někdo jiný. Krom toho spolupracujeme i na postprodukčních věcech míchám mu například nové desky  a chystáme do toho další společné projekty.

Hanz Sedlář. Foto Alex Sindler

Vím o tobě, že provozuješ i vlastní nahrávací studio. Povíš nám o něm?

Když jsme s manželkou vybírali dům v okolí Prahy, měli jsme jasnou vizi, že v něm prostě musí být místo na mé studio a její kancelář. Dopadlo to tak, že máme vlastně takové celé produkční patro, které postupně dokončujeme. Původně jsem ve svém studiu chtěl jen míchat a skládat, ale manželka o tom nechtěla ani slyšet, že tam musím mít i bicí, protože chce, aby se jí od bubnů třásly skleničky v kuchyni (smích)! Díky tomuto jejímu nápadu tam teď mám i bubny a natáčím je do různých projektů, nebo pro lidi, co mě s tím osloví. Mám tam stabilně nazvučené bubny a různé perkuse, takže je to velmi efektivní a rychlé.

Snažil jsem se od začátku to studio vést v co nejlepší možné kvalitě, proto jsme i při samotné rekonstrukci domu řešili akustiku, abych pak nemusel nic lepit na zeď a tak dále. To je ale spíš na samostatný a technicky zaměřený článek. Prostě je to pro mě taková pracovna k tvoření vlastních projektů a hlavně k postprodukci zvuku i videa. Cítím se v něm skvěle a věřím, že tam vznikne spoustu muziky.

Hanzi, spoustu jsme toho spolu probrat nestačili, nicméně zeptám se – co chystáš, na čem pracuješ? Na co se můžeme těšit?

Někdy na jaře by mělo vyjít zmiňované Jankovo symfonické album, které jsem aranžoval, natáčel s orchestrem a taky ho kompletně míchám. Určitě bych všechny také rád pozval ke zhlédnutí nového videoklipu APOLLO 247. Tímto směrem se teď ubírám a mám v podstatě materiál na celé album, které budu postupně zveřejňovat ve formě singlů. Hned po novém roce se chystám pustit ven další skladbu. K tomu ještě paralerně pracuji na notovém albu klavírních skladeb, které bude mít tištěnou podobu.

Foto Ivan Krejza
Tagy Hovory po zkoušce Janek Ledecký Hanz Sedlář
Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY