Jakub Hradský: Od bicích k mikrofonu. Kapela, rodina a tři malé tasemnice

Tak jo, nebudu vám lhát. Mít rodinu, práci a k tomu kapelu je občas solidní disciplína. Člověk si může říkat, že po letech hraní už ho nemůže nic moc překvapit. Jenže pak přijde změna, kterou nečekáte, a najednou znovu řešíte věci, o kterých jste si mysleli, že už je máte dávno za sebou.

U nás to tak bylo pokaždé, když odešel zpěvák. Něco vybudujete, začne to nějak fungovat, máte pocit, že kapela ví, kudy chce jít – a najednou je všechno zase jinak. Nechcete se vzdát, ale zároveň cítíte, že se znovu odrážíte ode dna. Je to ubíjející.

Po odchodu třetího zpěváka ve mně asi dozrálo něco, o čem jsem někde uvnitř dlouho snil. Místo toho, abychom znovu hledali někoho dalšího, jsem si řekl, že to zkusím já. Ne od bicích, ale vepředu. Před mikrofonem. A nebudu lhát ani podruhé: lákalo mě to.

Jenže sen je jedna věc a realita druhá. Najednou jsem zjistil, že stát vepředu není jen o tom vzít mikrofon do ruky. Přestalo mi jít psaní textů. Domlouvání koncertů je často na bodu nula, protože naši kapelu skoro nikdo nezná. A když nejste vidět na sociálních sítích, jako byste dneska skoro nebyli. To mě na téhle době štve asi nejvíc. Každý vás chce vidět hlavně tam.

Jako kapela nedáváme tisíce do reklam, abychom byli víc vidět. Myslím si, že už tak dost peněz dáváme do nahrávání singlů, studia a všeho kolem. Jasně, možná bychom měli víc tlačit na socky, víc se ukazovat, víc se prodávat. Jenže někdy mám pocit, že samotná hudba je pak až někde vzadu. A to mě mrzí.

Přesto mě to pořád baví. Hlavně proto, že jsme skvělá parta. Jasně, občas mě kluci štvou, ale to je asi všude. Důležité je, že držíme pohromadě. Spousta kapel, se kterými jsme před deseti nebo patnácti lety hrávali, už dávno neexistuje. My jsme pořád tady.

Po dlouhých debatách v kapelním WhatsAppu se nakonec vždycky dokážeme sejít ve zkušebně a nechat promluvit naše druhé já. Mimochodem, pořád říkám, že kdybychom naši konverzaci přepsali do knihy, měla by možná větší úspěch než naše hraní.

Velké díky ale patří hlavně mé manželce. Ona to se mnou všechno trpí. Vždycky když odjíždím na zkoušku, vypadá to trochu, jako kdyby se měly začít tisknout rozvodové papíry. Nemá to jednoduché, holka. O to víc, když máme tři děti, které mají jít večer spát – a jako naschvál zrovna ve chvíli, kdy odjíždím pryč, chtějí, abych byl doma s nimi. Abych nikam nejel. Abych zůstal. A já jim rozumím.

Není žádná sranda udělat večeři pro tři tasemnice, osprchovat je, dočistit jim zuby a uspat je. Nezdá se to, ale někdy je to očistec. Dvakrát týdně to doma musíme nějak zvládnout, protože kapela potřebuje zkoušet.

Vždycky byl můj sen koncertovat tak, aby nás to bavilo, aby se to líbilo lidem a aby si kapela dokázala hraním vydělat aspoň na další tvorbu. Na studio, videoklipy, merch nebo zkušebnu. Realita je zatím taková, že to funguje možná z dvaceti procent. Zbytek musíme doplácet, když chceme dělat nové věci.

Asi právě v tom je ta zvláštní tvrdohlavost. Děláme to dál, i když to nedává vždycky ekonomický smysl. Děláme to, protože bez toho by nám něco chybělo. Ve zkušebně se člověk na chvíli odpojí od práce, starostí, účtů i každodenního provozu doma. A když se pak povede koncert, singl nebo klip, zase si řekneme, že to za to stálo.

Naposledy jsme vydali singl a klip Hlasy. Text jsem napsal já, hudbu složil Dan Meca. Hudební produkci, mix a master měl na starosti Ondřej Žatkuliak z Rooftop studia, backing vocals a vocal edit dělal Jacob Carl Růžička. Scénář, režii, kameru i střih klipu obstarali Sanal Sen Shurgch a Mergen.

Last Station jsme dnes já, Daniel Meca, Jan Sochor a Martin Krejčík. Takže jestli vás naše hudba baví, sdílejte ji a buďte s námi dál. Jen díky vám můžeme být silnější, víc vidět a mít energii pokračovat. Protože i když to někdy doma vypadá na rozvodové papíry, kapela zatím pořád žije.