Honza Žamboch (Žamboši): Rozčiluje mě pokrytectví šoubyznysu

Vyhlížel jsem tvoji zasloužilou oktávku, ale překvapil jsi mě v zánovní kapelní dodávce. Takže se ti zřejmě i přes všechny současné nepříjemné peripetie daří?

Když se po dlouhém rozhodování rozhodneš v pětačtyřiceti odejít na volnou nohu a za dva měsíce vypukne covid, není to samozřejmě  zrovna ideální načasování. Přes dvacet let jsem měl dobrou práci ve firmě, která měla pro mého koníčka pochopení a v mezifázi mi třeba umožnila pracovat na zkrácený úvazek. Jenomže toho hraní už bylo tolik, že jsem to prostě nestíhal a začalo se to projevovat na obou stranách. Takže jsem vyrazil vstříc svému snu a...

Jak se ti dařilo tohle složité období překonávat?

Samozřejmě jsem měl deprese, že když mám konečně čas, nemůžu hrát. Ekonomicky to sice nakonec nebylo tak tragické, protože jsem čerpal všechny státní programy podpory umělců, podstatně mi přispěla například i OSA a vždycky přes léto se šlo krátce nadechnout. Takže úplnou nouzí jsem vlastně netrpěl. Zkoušel jsem i různé další aktivity včetně online streamování, ale to mě vůbec nebavilo, takže jsem se soustředil na práce na nové desce.

Která byla jako zatím všechny tvoje kapelní nahrávky nominována na cenu Anděl. Jak to děláš? Protože pro mě osobně už nominace na žánrového Anděla je malé vítězství a potvrzení a ocenění kvality tvojí práce.

Podle ukazatelů, které se případným sázkařům vyplatí sledovat, už jsem tušil, že letos to na vítězství nebude, ale to nevadí. Deska Vladimíra Mišíka je skvělá a potěšilo mě, že do závěrečného výběru se dostala nejen nahrávka zaštítěná vydavatelstvím, ale i Kuba Horák a Žamboši coby samovydavatelé.
  
Počkej, ty výsledky se dají dopředu predikovat?

Nevím jak v jiných žánrech, ale v kategorii folk existují určité indikátory, jaké desky můžou mít šanci. Velmi často totiž nakonec boduje vítěz Ankety Album roku na rádiu Proglas a na webzinu Folktime probíhá hodnocení desek, které také může částečně napovědět. 

No dobře, to už je následek, ale jak zajistíš příčinu, aby ses třeba i v těchto anketách dostal nahoru? Jaký je tvůj recept?

Já vlastně nevím, proč se tak děje. (smích) Každou desku máme trochu jinou, záměrně s jinou hvězdnou rytmikou. Pořád hledáme barevné odstíny, jak chceme, aby působila, a je tam jasně cítit ten postupný vývoj.

Jenomže podobně to asi dělá spousta lidí, ne?   

Jasně, máme možná jenom štěstí. Ale dodal bych, že je třeba nepodcenit ani doprovodné aktivity, a dostat desku k těm lidem, kteří hlasují. Třeba před pár lety udělal Slávek Janoušek nádhernou desku, která byla minimálně stejně dobrá jako náš Louvre (oceněná Andělem v roce 2018, pozn. red.). Ale vydal si ji sám, poměrně pozdě ke konci roku a tohle vůbec neřešil. Ani neznal ty hlasující, kterým je dobré tu desku nabídnout, poslat, ozvat se jim. Když jsi sám vydavatel, tak se o to musíš zajímat, protože nikdo jiný ti promo jenom tak sám od sebe neudělá.

Aha, takže jak jsem předpokládal, úplně samo se to neděje a je dobré jít tomu „štěstíčku“ trochu naproti. 

Samozřejmě muzikanti na začátku cesty vůbec netuší, co všechno se skrývá za fungující hudební kariérou. Ale dobře, dejme si konkrétní příklad, když chceš pořád vědět nějaký ten andělský návod. Nahrál jsem folkovou desku a myslím si, že je dobrá. Nemám vydavatele, vydal jsem si ji sám. Co tedy musím udělat, aby pro ni hlasoval akademik? No minimálně mu ji musím poslat! Ale kdo teda hlasuje? Musíš si je najít, nebo ti to někdo řekne a ty jim napíšeš: „Chcete desku?“ Většina neodmítne (maximálně si nechají poslat mp3). Na webu cen Anděl například je seznam hlasujících, takže googlete, ptejte se, zjišťujte, setkávejte se. Posílat to hned všem ale není úplně vhodné, protože bezúčelné spamování nemá nikdo rád. V žánrových kategoriích je jenom pár desítek hlasujících a výrazně tak zvyšujete šanci, že si vás všimnou.

Mě překvapily například nominace v kategorii Rock, kam se propašovaly i nahrávky patřící spíš do dříve zrušené kategorie Hard & Heavy. A zároveň mě nepříliš potěšilo vystoupení vítězů, které může zase přivřít dveře ostatním metalistům. (Jestliže si tedy organizátoři nelibují v kontroverzi a negativní reklamě).

Mně osobně je takové rebelské gesto v podstatě sympatické a vymezení se vůči OSA od takového žánru (old school death metal) možná i pochopitelné, protože v tomto undergroundu zřejmě šíření příliš neprobíhá oficiálními mediálními cestami.

Ale na druhou stranu následnou oslavu s chlastem zadarmo si užili dosyta. (smích) Když už udělám razantní gesto a nepřevezmu cenu, tak bych se asi na afterparty nezdržel. Ale možná měli i vnitřní rozpor sami mezi sebou.

A na třetí stranu, udělali to svobodně a třeba to aspoň přineslo trochu zvýšenou publicitu. Shodou okolností jsem tam pak mluvil s Jirkou Vondráčkem (SAI), který glosoval, že velmi často vznikají „OSOvá“ nedorozumění, protože lidé nevědí, co lze korektně udělat, aby platit nemuseli, a taky tam samozřejmě hraje roli konkrétní osoba výběrčího. Nakonec je to, jako obvykle, hlavně o lidech.

Takže když to shrnu, je dobré se nesoustředit jenom na písničky, ale trochu se pověnovat i těm nepopulárním doprovodným aktivitám?

Ano, šance to jednoznačně zvyšuje a já to tak samozřejmě dělám. Kromě osobního uspokojení se ceny můžou promítnout i do ekonomické reality, protože se pak trochu jednodušeji vyjednává o koncertech nebo dokonce o honorářích. A mě tahle ocenění například taky pomohla s rozhodnutím odejít na volnou nohu, protože jsem měl svým způsobem oficiální potvrzení, že to nějaké lidi zajímá a má to tak svoji hodnotu.  

Ale tyhle obchodně marketingově ekonomicky manažerské činnosti umělcům obvykle příliš nevoní.
  
Mně taky moc ne. A ze začátku jsem o tom nevěděl nic. Naštěstí se nám od začátku věnoval Tomáš Zeno Václavík, který v nás cítil potenciál, a byli jsme tak tenkrát jedna z prvních folkových dvojic, která měla manažera. A samozřejmě se na scéně řešilo, proč! Vždyť jsme přece všichni kamarádi. Akorát že například vyjednávání o honorářích s kamarády není úplně komfortní záležitost a je docela příjemné to nechat na někom jiném. A teď to v roli dramaturga se svými dlouholetými přáteli a známými ochutnávám i z druhé strany barikády. (smích)

Dnes už to naštěstí nejsou tajné informace a je spousta návodů, workshopů a besed, kde se dá dostatečně vzdělat.

Jo, to je na dnešní době skvělé. Dozvíš se spoustu věcí, co by tě třeba vůbec nenapadly, a můžeš je pak vyzkoušet v praxi. Akorát mě rozčiluje to neustálé pokrytectví šoubyznysu. Četl jsem nedávno shodou okolností jeden sáhodlouhý návod, jak má kapela psát maily, být uctivá, jenom jednou napsat, netrvat na odpovědi, neprudit, jak posílat info do rádií, prostě článek až do sklepa. Jenomže v něm nebylo ani slovo o prachách. Ani slovo o tom, kolik tě bude stát rotace, na kolik tě to vyjde, aby tvůj song vůbec v rádiu zahráli. Přitom prachy jsou nejčastěji až na prvním místě. Pouze jedinkrát se mi stalo, že mi z komerčního rádia poslali tohle info na férovku. Proč to nejde standardně, dát jasné podmínky a ty se můžeš rozhodnout?

Protože by to zřejmě poskvrnilo to posvátné umění. (smích)

Jo, hrajeme si na vznešené principy, a přitom je to tvrdě nemilosrdný (šou)byznys. Pár mých přátel se například chtělo prosadit a už nechtějí, protože metodami pokus-omyl, zjistili, jak je to nákladné. Kdyby měli jasnější podmínky, mohli by své prostředky vynaložit efektivněji. Ale aby nevznikla mýlka, já jsem s tímto systémem plně smířený, akorát dávám řečnickou otázku, proč to není průhlednější.

Znám to z jiných žánrů. Například na prosazení se v metalu si musíš (kromě všeho ostatního) nachystat tak „mega“, aby sis zaplatil pár turné s vhodným headlinerem, protože tam to funguje podobně jako multilevel marketing. Nejdřív platíš a děláš bedňáka, pak už jenom platíš, pak třeba dokonce neplatíš a hraješ a až na dalším stupínku třeba i něco vyděláš. Kdo tuhle ponižující(?) proceduru skousl, může pak být třeba celosvětově úspěšný. Ale může to nepříjemně překvapit kapelu, která všechny své nastřádané prostředky investovala už do pořízení nahrávky, klidně vydané velkým vydavatelstvím. Na tyhle další věci už peníze nezbývají a tím pádem se bohužel nestane skoro nic. Kdyby to věděli dopředu, naplánují si to celé třeba trochu jinak. Ale vraťme se od „buznysu“ k umění a vaší nové desce. Křest světlem byl perfektní nápad a vypadalo to skvěle.

Po poměrně temné desce Louvre jsme chtěli něco pozitivnějšího, prozářenějšího a tak vznikly Světlojemy. Chtěl jsem to pojmout optimističtěji a v podstatě jako country bluegrass, i když samozřejmě nakonec jsou tam spíše jen názvuky než čistá stylovost.

Pomáhalo nám několik hvězdných hostů (Jiří Zelenka, František Raba, Pavel Skála) a hlavně multiinstrumentalista Ondra Kozák, se kterým jsme hledali správné barvy pomocí (pro nás) netradičních nástrojů a vyladěných vícehlasů. Světlo nám potom přirozeně přišlo na mysl jako stylové křtící médium a vypadalo to dobře a zajímavě i z toho marketingového hlediska. Polévat CD slivovicí, pivem nebo šampaňským, už je přece jenom trochu ohrané. (smích)

Na křtu jsem byl a nejvíc jsem ocenil, jak si časem sedl váš kapelní zvuk a jaký vlastně nářez dokážete ve folkovém triu udělat. Přibyly ti odminula nějaké nové hračky?

Vlastně ani ne. Kytarový setup už mám docela vytuněný, nově zkouším zapojit akorát Boss syntezátor. Ale zrovna čekám na nový Kosmi board, kde to budu mít seskládáné na patra všechno v jednom kufru, abych byl rychleji nachystaný a nemusel všechno pořád přepojovat.

Řešili jsme spíš celkový kapelní sound, takže přibyl vokální Boss na flétnu a Alesis multipad, ve kterém máme nasamplované různé efekty nebo basu a Jura (bicí) z něho má vyvedený klik do in-earu. Nehrajeme s klikem vše, některé songy jen začneme ve správném tempu, které bylo většinou kvůli adrenalinu živého hraní zbytečně uhnané.

Frekvenčně nám to perfektně funguje s efektovaným akordeonem, na který Stáňa hraje převážně basový doprovod. Začali jsme si vozit vlastní pódiový mixpult, malá PA a jednoduchá světla, protože hrajeme v různých prostorách a chceme si udržet nějakou základní konzistenci zvukovou i vizuální. A proto taky ta dodávka. Do osobáku už se to fakt nevleze. A experimentuju ještě s analogovým Moog syntezátorem na který si vytvářím různé podklady a umí to opravdu pekelné zvuky.