Malina Brothers: Jsme napojeni na společnou vlnu

Nové album se jmenuje V peřejích podle titulní písně. My jsme se k našemu prvnímu rozhovoru sešli na začátku roku 2020, kdy nás všechny spousta „peřejí“ ještě čekala a ani jsme to netušili. Kdybyste měli shrnout důležité hudební momenty za poslední čtyři roky, co byste vyzdvihli?

Luboš: Negativní bylo, že jsme byli nuceni přestat hrát koncerty, ale pozitivní bylo, že jsme měli víc času na sebe. Měl jsem opravdu čas se zastavit, byl čas na muziku, ale i na procházky přírodou u nás v okolí – zjistil jsem, že přestože jsem se tam narodil, některá místa vůbec neznám. Sice jsme neměli žádné příjmy, ale ani žádné výdaje. Jak jsem z takové pauzy měl předtím strach, tak nakonec to bylo pozitivní.

Když jsme spolu mluvili posledně, byli jste docela skeptičtí ke streamům, ale pak jsem koukala, že v roce 2021 vznikl streamovaný koncert První jarní oheň s Radůzou. Bylo těch streamů nakonec víc?

Luboš: Ano. S Malina Brothers jsme udělali tři a zjistil jsem, že je to další dobrý způsob, jak se dostat k lidem – mělo to docela dobrou sledovanost a lidi si to pouští i zpětně.

Byla to vaše první spolupráce s Radůzou?

Luboš: Byla to první koncertní spolupráce, ale jak já, tak Pepa jsme Radůze už předtím nahrávali party na její desky.

Pepa: Ten společný stream se natáčel v divadle v Hronově. My jsme se na něj naučili některé Radůziny písničky a ona zase některé naše.

Luboš: Jinak textování našich písniček vzniklo tak, že Radůze se natolik zalíbila melodie skladby Charlieho McCoye Rose Of Killarney, kterou jsme dříve hrávali jako instrumentálku, že k ní spontánně napsala text. Takže teď ji hrajeme jako Růži z Killarney.

Radůza zároveň pro novou desku otextovala i skladbu Ledňáčci nad Metují. Text je velmi osobní – diskutovali jste o jeho konceptu předem? Jak to proběhlo?

Pepa: To vzniklo tak, že jsem si jednoho deštivého letního dne sedl do pergoly s kytarou a postupně mě napadla melodie a harmonie. Nahrál jsem to i s těmi kapkami deště a poslal jsem to Radůze – a ona mi za dvě hodiny poslala kompletně hotový text, do kterého už se nezasahovalo.

Luboš: A téma bylo její – ledňáčci nad Metují.

Pepa: Ona má dar se nacítit na lidi a na prostředí, ve kterém jsme vyrůstali.

Luboš: Já si myslím, že jsme zkrátka spřízněné duše.

Jak probíhalo skládání hudebního materiálu na nové album? Všichni kromě basisty Pavla Peroutky teď bydlíte zpátky na Náchodsku. Měli jste tedy živá skladatelská setkání?

Pepa: To je pravda, my tři bráchové bydlíme teď zase v Bražci (část Náchoda, pozn. aut.). Pavel Peroutka také pochází z Náchodska, ale teď bydlí nedaleko Prahy.

Luboš: Ale práce na skladbách probíhala individuálně. Pak na aranžích jsme samozřejmě pracovali společně, ale melodie i texty jsou díla jednotlivých členů.

Jak probíhají vaše tvůrčí debaty? Mluvíte si navzájem i do textů?

Pavel: Určitě ne, texty nejsou moje silná stránka. Neumím je napsat, proto jsem poprosil Radůzu a Pepu Lábuse o pomoc. A abych do toho někomu mluvil – to už vůbec ne.

Luboš: Výjimečně. Nestává se moc, že bychom si kecali do textů. I na aranžích se většinou shodneme. Jsou to koneckonců docela jednoduché písničky, takže spousta věcí je v podstatě daných.

Pepa: Je to dané i tím žánrem, kde je víceméně jasné, co který nástroj bude hrát. A taky spolu hrajeme už dlouho a jsme napojeni na společnou vlnu. Takže moc bouřlivých diskusí neprobíhá. Je to i věkem a zkušeností.

Album je hodně osobní, právě díky autorským vkladům jednotlivých členů. Kromě Růže z Killarney je na něm vlastně už jen jedna další převzatá skladba.

Luboš: Ano, to je písnička Odjíždím do Kalifornie, kterou původně napsal Ernest Tubb a český text napsal Mirek Jaroš. To je jediná kompletně převzatá věc.

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro autorské skladby?

Pavel: Mně se vždycky nejlíp skládá na dovolené, kde všechny starosti nechám doma a jen si užívám volna a relaxuju. Hlava je čistá, můžu si brnkat, kdy se mi zachce, a pak ke mně třeba něco přijde...

Pepa: Mě trošku inspiroval Mark Knopfler, ať už svým stylem hry na kytaru, nebo svým cítěním muziky. Nakonec to tak trochu i zní, protože brácha Pavel si vzal elektrickou kytaru a do písně V Peřejích dohrál jemné akordové podklady. Taky se inspirujeme irskou muzikou a třeba i westernem.

Luboš: Jo, já jsem tam napsal jedinou instrumentálku, která se nakonec jmenuje Dostavník a která je jednak trochu inspirovaná brněnskými Poutníky, u kterých jsem strávil mnoho let a vzpomněl jsem si na jeden banjový riff, na kterém je ta skladba založena, a pak také setkáním s hornistou Davidem Minárem. Je členem orchestru libereckého divadla a jezdí k Metuji na chatu.

Skamarádili jsme se a vždycky debatujeme, co bychom si spolu mohli zahrát. Tak mě napadlo, že bychom mohli s nadsázkou použít horny do téhle instrumentálky, aby to evokovalo filmovou westernovou hudbu. Takže David pak spolu s hornistou České filharmonie Mikulášem Koskou natočil hornové party v téhle „ohnivé“ skladbě. (smích)

Já jsem si právě říkala, jak dobře se vám hledá hranice mezi vážností a parodičností. Stalo se vám třeba někdy, že byla nějaká vaše písnička publikem pochopena jako parodie, ačkoli jste ji mysleli vážně – nebo naopak?

Luboš: Myslím, že v případě Malina Brothers se tohle nestalo, ale vím, že Robert Křesťan zamýšlel píseň Až si jednou sundám boty právě jako reakci na countryová textová klišé – a lidi to vzali jako normální vážnou píseň. Přitom on tu píseň myslím přímo nazval Až si jednou sundám klišé.

Pepa: Já myslím, že v písni Odjíždím do Kalifornie je ta nadsázka hodně patrná.

Luboš: Tam je to jednoznačné a text je hodně vtipný. A já i tu instrumentálku Dostavník chápu jako nadsázku.

Naopak text písně V peřejích v sobě má hodně smutku a melancholie. Jak vznikla tahle skladba?

Pepa: Tam se mi otiskly vzpomínky na lidi, kteří už tu nejsou. Hlavní motiv je pro mě vyprávění člověka, který už není naživu. Jeho tatínek se utopil v Metuji, když při velké vodě zachraňoval kamaráda. Já jsem si na to vzpomněl a vyšla mi z toho jedna sloka, kterou jsem pak ještě obohatil o jiné myšlenky, které zase souvisí s dobou hlubokého komunismu. Bylo tu silné trampské hnutí – lidi nemohli jezdit do ciziny ani si kupovat drahá auta, tak chodili do lesů, tam hráli písničky a to pro ně byla svoboda. Mohli se rozletět nad Metují.

I z dalších textů na albu (verš „mám v duši příšeří“ v písni Navracím se) čiší melancholie. Tu asi máme z posledního světového dění v duši všichni. Co vám osobně pomáhá splín překonat a dál tvořit?

Pepa: To je právě ono. Je na nás ze všech stran tlak z médií, ze sociálních sítí a podobně – Luboš je vůči tomu možná víc imunní než já...

Luboš: Já jsem to vědomě odstřihl, televizi i rádio, facebook... Před osmi lety jsem to úplně odstřihl, aby mi to nezabíralo místo v hlavě.

Pepa: Takže aby se člověk nezbláznil, musí to v sobě nějak vyřešit. Luboš to odstřihl a já si uvědomuju, že jsem nějakým způsobem závislý na telefonu, a snažím se s tím nějak bojovat. A to je pro mě právě ta nesvoboda, kterou pociťuju v současné době. Člověk si sice může koupit, co chce, když má peníze, ale neustále na tebe útočí reklamy, média, společnosti a tak dále. A když se od toho oprostíš a utečeš do lesů, zjistíš, že ti nic nechybí.

Pavel: Já se přiznám, že splínům moc nepodléhám, politiku nesleduju, nemáme ani televizi a splín mám jedině tak ze špatného počasí. Sluníčko mi moc chybí a těším se na něj, právě ono mě nabíjí a pomáhá mi dostat se do tvůrčí nálady.

Pojďme ještě k vašemu setkání s bubeníkem Winstonem Watsonem ve studiu SONO. Jak se to celé seběhlo?

Luboš: My jsme s ním měli hrát už s Druhou trávou. Spojnicí byl Dylan – on s Dylanem hrál a my jsme dělali dylanovky. Tak někoho napadlo, že bychom spolu mohli hrát v Šumperku na Blues Alive. Jenže nás pak skolil covid, takže jsme tam nemohli jet. A když jsme teď už končili natáčení nové desky v horním studiu v SONO Records, dole se zrovna začal chystat na nahrávání Winston Watson.

Tak jsem za ním šel a zeptal se ho, jestli by nám nenahrál bicí do jedné countryovky Walkin' The Floor Over You – to je původní název skladby Odjíždím do Kalifornie – a on na to: „Jasně!“ Šel nahoru, poslechl si první sloku a kus refrénu a povídá: „Jé, to zní jako kapela mý mámy! Ok, dejte mi tam malej bubínek, kopák a hi-hat.“ Šel a natočil to, dal to napoprvé. Ani si to předtím neposlechl celé. Bylo mi jasné, že to musí znát, když hrál s Dylanem, protože on takovéhle tradiční věci v repertoáru měl.

Vyprávěl taky příhodu, že když spolu někde jamovali, Dylan měl nějakou podobnou píseň a on mu začal zpívat druhý hlas. Dylan zastavil a strašně se divil, jaktože Winston coby afroameričan zná jeho hudbu. A on na to, že tohle se u nich zkrátka hrálo. Winston je vlastně stejně starý jako já a u nás doma to bylo totéž, rodiče poslouchali tehdy aktuální americké country. Shánělo se to pokoutně od lidí, kteří měli přístup k nahrávkám ze Západu, rozmnožovali to a prodávali magnetofonové pásky. V Náchodě byl člověk, které měl své zdroje a ty kopie prodával.

Pavle, na novém albu hrajete i na Fender Telecaster. Podle záběrů ze SONO Records je to ale jiný model než ten, který jsem viděla například na záznamu koncertu s Radůzou. Jak to máte s kytarovým „sběratelstvím“?

Je to pravda, miluju staré nástroje, trochu je sbírám, sem tam něco koupím a nebo prodám. Poslední dva roky jsem si oblíbil Fender Telecaster Thinline z roku 1968, který jsem sehnal až ve Finsku, mimo jiné i kvůli příjemné váze. Můj „starý“ Telecaster z roku 1978, na který jsem hrál posledních patnáct let, váží asi čtyři kila a čím jsem starší, tím víc mě baví spíš lehčí nástroje.

A otázka pro všechny – máte oblíbenou značku akustických kytar? Na jaké nástroje se vám dobře hraje?

Pavel: Já už od mládí miluju americké kytary značky Martin, úplně jsem jim propadl a neznám lepší akustické nástroje. Tuhle desku jsem natočil na mahagonovou D-18 z roku 1945, kterou jsem začátkem 90. let koupil na festivalu v Tulse ve státě Oklahoma. Měl jsem ve studiu i svou druhou Martinku D-28 z roku 1968, ta byla vyrobena z brazilského rosewoodu, používám ji na živé koncerty, ale ani jsem ji nevytáhl z kufru.

Pepa: Já hraju na kytaru Lag, kterou mi sehnal brácha za tři tisíce. Je seřízená a stačí mi. Snímač Fishmann, kterým je osazena, ztrojnásobil cenu celého nástroje. (smích)

Luboš: Já jsem dlouho hrál na kytaru Stanford, kterou vyrobil František Furch, ale před nedávnem jsem koupil od Roberta Křesťana Martinku D-35, tak teď hraju převážně na ni. Ale musím říct, že mám obě kytary stejně rád.

Jak vzniklo album Baroquegrass (2022), které vaší nové desce předcházelo?

Pepa: Náš kamarád Standa Bohadlo přišel s myšlenkou, jestli bychom nechtěli otextovat krátké barokní nápěvky, které našel v archivech hraběte Šporka na Kuksu. Původně to byly trubačské melodie k parforsním honům a Luboš je začal aranžovat.

Luboš: To právě souvisí s covidem – najednou jsem měl čas si sednout a psát tyhle aranže.

Až při poslechu mi došlo, že zvuková barevnost banja má svou ostrostí něco společného třeba s klavichordem nebo cembalem. Je si bluegrass a baroko podobné harmonickou strukturou nebo artikulací rozložených akordů?

Luboš: Baroko položilo základ západní hudbě, a to se nezměnilo. Základní harmonická kadence se používá ve všech žánrech od bluegrassu až po pop.