Hladoví, ale stále plní sil. Nenechejme kulturu padnout

Hurá, od pondělí se budou moci konat koncerty a další hudební, divadelní a jiná umělecká představení, ovšem výhradně bez přítomnosti diváků – tato vstřícná „změna“ vlády ilustruje absurditu stávajícího stavu. Absurditu, která odkrývá, jak se stát ke kultuře a živému umění chová. Tento přístup se bohužel už dávno odráží i na regionální úrovni.

Koronavirus je hybatelem řady změn, které můžou mít fatální dopad. A bude těžké je v budoucnu eliminovat. Už nejde jen o „drobný populistický výmysl shůry“, jímž před dvěma lety bylo například nekoncepční zavedení 75% slevy jízdného pro důchodce a studenty. Bojuje se o to, zda naše mladá demokracie bude mít v budoucnu podobu otevřené, zdravě kritické občanské společnosti, nebo společnosti plné strachu, sešroubované řadou nesmyslných omezení a dirigované pouze těmi, kdo jsou zrovna u vesla.

Všichni jsme alespoň rámcově zachytili aktuální dění kolem České televize. Mnohým z nás možná neunikla ani velká daňová reforma, která, slovy náměstka primátora hl. města Prahy Pavla Vyhnánka, „vznikla na ránem, bez řádného připomínkového řízení, v absolutním chaosu, na základě poslaneckého návrhu a desítek pozměňovacích návrhů, ve kterých se při nejlepší vůli nedá vyznat“.

Mám-li zůstat pouze v kultuře a sestoupit na regionální úroveň, příhodnou ilustrací je situace v Kroměříži, kde pro údajnou nadbytečnost od ledna ruší celý odbor kultury a cestovního ruchu. Zatímco na západě od našich hranic se v této nelehké době bojuje o co největší podporu kultury, u nás se skládají zbraně. Umělci přece svá nejkrásnější díla dokážou vytvořit tehdy, když jsou hladoví.

Situace je vážná. Optikou živé hudby zatím vše nasvědčuje tomu, že standardní koncerty se do klubů vrátí nejdřív na jaře a vyhlídky na konání (min. velkých) letních festivalů nejsou nijak růžové. Rád bych se mýlil, většina kroků vlády vztažených k epidemiologickému vývoji ve mě však spíše vyvolává další obavy. A lidé, kteří na hudební scéně zůstali aktivní, potřebují pomoct už teď, každým dalším dnem víc.

Snažím se zůstat pozitivní. Radost mně dělá to, kolik kolem sebe už teď vidím kolegiality a vzájemné podpory. Díky jednotnější řeči celé hudební scény, kterou zastupuje mj. nedávno oficiálně ustavená Česká obec hudební, jsou naše hlasy více slyšet. Může to být ale určitě ještě lepší. Než se situace vrátí do nějakých „normálních kolejí“, měli bychom se spolu naučit spolupracovat ještě víc a víc si také pomáhat.

V nelehké situaci jsou také hudební magazíny, které důsledkem zrušení živých koncertů přišly o většinu své inzerce. Že jsou v úzkých, dokresluje i aktuální apel kolegů z Headlineru na Hithitu nebo i vánoční výzva redaktorů magazínu Full Moon. Velice se přimlouvám za to, abyste magazíny, které máte rádi, podpořili stejně, jako se my, novináři, snažíme podporovat vás, muzikanty. Kvalitní texty o hudbě považuji za velmi důležité. Pomáhají nám skrze hudbu chápat, co se s námi i s celou společností děje.

Podporu si zaslouží také naše oblíbené kluby. Zejména ty, za nimiž je cítit srdce, zápal a nasazení. Některé z nich jsme už zmínili v našem seriálu Klubařina, to je dřina. Za všechny pak vypíchnu sympatický přístup brněnského Kabinetu MÚZ, v jehož prostorách až do 4. prosince probíhá projekt KabLock. „Chtěli jsme, aby Kabinet mohl i během lockdownu nějakým způsobem dál fungovat a aby byl i nadále místem, které propojuje brněnskou uměleckou komunitu,“ říkají tvůrci multimediálních instalací realizovaných ve výlohách klubu.

Tahle situace je prostě už dlouho Na Bednu! Také proto pro vás připravujeme nový podcast pojmenovaný právě takto. Odpovědi, jak tohle všechno přežít, budeme hledat s psychology a sociálními pracovníky, kteří vědí, jaké to je najednou zavřít klub, nebýt na šňůře, anebo co si počít s depresemi, stresem a úzkostí. I bez nápovědy je ale zřejmé, že jednou z cest je nerezignovat. Následováníhodná je například cesta Honzy Homoly a Jirky Zemana ze skupiny Wohnout nebo Vladimíra Motýlka Savce z Visacího zámku, kteří se v rámci nového projektu VIP4YOU stali lektory.

Hudbu a kulturu celkově nelze nahradit pouze sytým žaludkem. Neobejdeme se bez ní, milujeme ji, a proto buďme co nejvíce aktivní, navzájem kolegiální a podpůrní, ať jsme co nejvíce slyšet. Pokud je to jen trochu možné, zůstaňme v oboru, nenechejme si všechno líbit a hledejme cesty, jak kultuře v této nelehké situaci pomoct. Naslouchejme si, navzájem spolupracujme a tolerujme rozdílné přístupy.

Bez sounáležitosti dost možná řada z nás skončí jako ty figuríny z instalace v Kabinetu MÚZ. Je na ně krásný pohled, vybaví se vám u toho možná řada krásných vzpomínek, jenže jim schází opravdová živost. Odkazují totiž spíše k tomu, co bylo, než k tomu, co bude. A jestli něco opravdu bude, to záleží také na nás. Na nás všech. A soudím, že v lepší kondici bude kultura v Česku tehdy, když k cíli budeme kráčet v co největší možné míře společně.