Julie Goetz: Písničky mě chrání před temnotou

Donedávna jste sólově vystupovala pod pseudonymem Zhilee. Debutovou desku jste ale natočila již pod svým jménem. Chtěla jste odhalit svou „pravou identitu“?

Já měla svůj pseudonym moc ráda, ale je pravda, že lidé ho často komolili, místo „Žilí“ mi říkali „Zhilé“ nebo „Žilé“. Ta přezdívka prostě měla spoustu různých podob, což mi začalo vadit. Až do toho říznul Ivan Acher, který mi v průběhu natáčení desky doporučil, abych se konečně postavila sama za sebe a byla prostě Julií Goetz.

A jak vlastně vzniklo vaše dřívější umělecké jméno?

Fonetickým přepisem francouzské podoby jména Julie. „Žilí“ mi začali říkat moji spolužáci na vysoké škole. Dodnes se mi ta přezdívka líbí.

Francouzsky zpíváte i na desce Non Te Audio. A k tomu česky, anglicky a polsky. Přicházejí k vám cizí jazyky už ve fázi zrodu písní?

Je to tak. Každá písnička jako by si sama řekla o to, jak má být její sdělení vyjádřeno. Verše mě napadají už v konkrétním jazyce, samy od sebe. Na albu mám i pasáž v řeči, kterou jsem si vymyslela, je součástí písně Jahoda a je to takové moje zaklínání.

Kolik jazyků ovládáte?

Do nějaké míry všechny, kterými zpívám. Ne že bych byla schopná třeba ve francouzštině vést složitý rozhovor, tak dobře na tom zase nejsem. Ale učila jsem se anglicky, polsky i francouzsky, všechny tři jazyky na určité úrovni používám a mám k nim vztah.

K sólové tvorbě vás prý přivedl prožitek z jednoho koncertu Lenky Dusilové. V čem byl pro vás tak iniciační?

Stalo se to asi před sedmi lety. Lenka hrála v klubu na Dobešce, sama, jen s looperem. Už delší dobu jsem cítila puzení k hudbě, jako by uvnitř mě klíčila témata a emoce, které chtěly skrz hudbu ven. Když na konci svého vystoupení Lenka zazpívala píseň Indiánky, byla jsem úplně unešená. A zároveň s tím okouzlením jsem cítila vztek sama na sebe, říkala jsem si, proč už dávno taky nehraju a nezpívám – když tak strašně chci. Hned druhý den začala shánět looper. Tím se to celé nastartovalo.

Do té doby jste sólově nevystupovala?

Předtím jsem hrála jen v rámci divadelních představení, nebo s kapelou. Moje sólová tvorba se ale opravdu začala rodit až po zakoupení prvního looperu.

Byly to těžké začátky?

Trvalo dlouho, než jsem se looper naučila používat tak, aby to pro mě samotnou bylo zajímavé. Nebavilo mě jen vrstvit hlasy, chtěla jsem looper využívat i jinak, aby vznikající hudba obsahovala dynamičtější zvraty i různé překvapivé momenty. Proseděla jsem nad tou krabičkou stovky hodin a zkoumala, jaké možnosti se mi nabízejí. V té době jsem měla malé dítě, a když se mi podařilo najít si sama pro sebe dvě tři hodinky, byla jsem tak šťastná, že jsem zapomínala na svět kolem.

Tehdy jste taky začala skládat?

Já původně vůbec neměla ambice psát si vlastní texty, to přišlo až skrze hodně intenzivní zážitky, kdy jsem byla tak zavalená smutkem, že nepomáhalo nic jiného než přenášet ty emoce do písniček a textů. Začala jsem zpívat o tom, co mě tíží, a tím se mi ulevilo. Svým způsobem mě moje autorská tvorba zachránila.

O prvním singlu Jestem jste dokonce prohlásila, že vznik té písně byl pro vás aktem fyzického přežití. Je pro vás psaní vážně otázkou života a smrti?

Až tak dramaticky bych to neviděla. Hudba je pro mě spíš otázkou právě toho života. Když můžu tvořit a hrát před lidmi, vnímám život intenzivněji. Je pravda, že k tomu vedla dlouhá a bolestivá cesta. Musela jsem se nejdřív zbavit ostychu i různých strachů, které jsem dost dlouho pociťovala. Ale při tvorbě Jestem ta potřeba psát převážila nad všemi obavami.

Z čeho ty obavy pramenily, že jsem tak smělý?

Byla to vztahová a celkově osobní krize. Asi bych to blíž nespecifikovala. Myslím, že spousta lidí takové momenty zná ze svého života.

Písničku Jestem jste napsala v polštině. Chtěla jste tu bolest, která k příběhu skladby vedla, trochu zašifrovat, nevyzpívat ji naplno?

Dalo by se to tak říct. Polštinu jsem vždycky ráda používala. Bylo mi v tom jazyce dobře, a to i na divadle, když jsem v Krakově rok studovala herectví. Druhá věc, která mě k tomu jazyku vedla, bylo právě to, co jste zmínil. Jestem je moje první autorská věc, necítila jsem se ještě na to, abych se lidem natolik otevřela. A tak jsem se za polštinu trochu schovala. Ano, vlastně to byla taková schovka… 

Vystudovala jste činoherní herectví, ale ve stálém angažmá jste nikdy dlouho nevydržela. Měla jste už po škole dojem, že vaší cestou bude spíš hudební tvorba?

Od začátku jsem ráda propojovala ty dva světy, hudbu a herectví. Současně mě přitahovala svoboda, která je spojená se životem na volné noze. Těší mě vybírat si z projektů, které se nabízejí, a zkoušet pořád něco nového, s novými lidmi. Tenhle způsob uměleckého života je mi bližší než angažmá. I když třeba dva roky strávené v Divadle Petra Bezruče byly pro mě lidsky i pracovně šťastným obdobím. Protože to divadlo je prostě skvělé.

Zmínila jste studia v Krakově. Polské divadlo je obecně považováno za velmi odvážné, až radikální. Vnímala jste to tak v době, kdy jste v Polsku žila?

Je pravda, že Poláci jsou v divadle odvážnější a otevřenější. Nebojí se jít do hloubky, nekloužou po povrchu. Ten přístup mi byl hodně blízký. Hrát v Polsku mě naplňovalo.

V divadle dnes účinkujete vesměs v rolích, kde můžete propojit herectví s živou hudbou. Ovlivňuje tahle performativní zkušenost i vaši autorskou tvorbu? 

Myslím si, že ano. Dokonce hodně. Při zpívání přirozeně tíhnu k performanci. K tomu jsem si došla právě přes herectví. Nejsem muzikantka, která se naučí na hudební nástroj a na základě té znalosti jde v hudbě dál. K tvorbě jsem si hledala cestu úplně jinak, skrze schopnost vyprávět příběhy a dramatické situace. Současně s tím jsem se učila ovládat nástroje a rozumět hudbě jako takové. Není to čistě muzikantský přístup, ale doufám, že i k tomu muzikantství jsem nakonec oklikou dospěla.

Vaše album Non Te Audio vznikalo ve spolupráci s významným skladatelem orchestrální i scénické hudby Ivanem Acherem. Jaká byla jeho role?

Velmi zásadní. Nejdřív jsem mu poslala dema svých písniček, v podobě, v jaké jsem je hrála na koncertech. Chtěla jsem, aby zněly mnohem košatěji a barevněji, ale bylo mi jasné, že moje možnosti, jak k tomu dojít, jsou omezené. Dál jsme na nich pracovali společně. Ivan má neskutečnou hudební fantazii a oceňovala jsem, že se moje skladby nesnažil přetvářet a napasovávat do nich své nápady. Přesně vycítil, co je jim třeba dodat, aby podpořil sdělení jednotlivých písní.

S Ivanem Acherem jste se znala z divadla?

Ano, poznali jsme se při zkoušení Bratrů Karamazových v Divadle Petra Bezruče. Ivan k té inscenaci napsal hudbu a pro mě a Báru Krupkovou připsal ještě krásný duet. Celý proces zkoušení té inscenace byl zvláštní, magický. Když jsem pak začala přemýšlet o sólovém albu a sháněla producenta, který by se desky ujal, kamarád Jakub Čermák z kapely Cermaque mi připomněl právě Ivana. V tu chvíli mi bylo jasné, že to je můj člověk, hudebník, kterého potřebuju.

Jako instrumentalistka pracujete s houslemi, violou i klavírem. Jak jste přišla k takovému hudebnímu zázemí? Jste z muzikantské rodiny?

Všichni se u nás hudbě nějak věnovali. Velmi k tomu přispěl můj dědeček, který byl obrovsky hudebně talentovaný, i když bohužel neměl příležitost věnovat se muzice naplno a zasvětit jí celý život. Pracoval jako učitel, ale hrával různě po zábavách, což mu přinášelo velkou radost. Zapůsobil tím nejen na mě, ale i na sestru Lenku, která je profesionální houslistkou, hraje v operním souboru Janáčkova divadla v Brně a taky s Jihočeskou filharmonií. Dědečkovo nadání nás obě formovalo, učily jsme se hrát na různé nástroje – a já dokonce doteď hraju na dědovy housličky, které jsem si nechala opravit. Mám je strašně ráda a vždycky cítím štěstí, když na ně můžu zahrát na nějakém novém jevišti.

V Ostravě, kde jste byla v angažmá, vznikl váš nový a velmi sugestivní klip k písni Zatopená šachta. Točili jste v prostorách historického dolu Landek. Propojila se historie té skladby s jejím vizuálním ztvárněním? Co ji inspirovalo?

Písnička Zatopená šachta vznikla v době, kdy jsem se do Ostravy přistěhovala. V té době vstoupila do mého života zvláštní tíha. Představovala jsem si, co by se stalo, kdybych v Ostravě zůstala navždycky. Cítila jsem, že mě to město pohlcuje, protože je v něčem až návykové, temně fascinující. A z toho pocitu vznikla ta skladba. Když jsem ji psala, promítaly se mi před očima obrazy potemnělých jeskyní plných vody. Jednou jsem o tom vyprávěla kolegyni z divadla, která mi k mému překvapení potvrdila, že Ostrava doslova stojí na vodě, že se pod ní skutečně nachází rozsáhlý podzemní systém zatopených důlních šachet.

V klipu nakonec z té „zatopené šachty“ dokážete nalézt cestu ven.

Ano, protože i v životě se mi to podařilo. Ta písnička sice vznikla jako reakce na tíživé pocity, které jsem zažívala, ale myslím, že je v ní i zakódován způsob, jak té tíze utéct.

V obrazovém ztvárnění té písně účinkuje i váš kolega ze studií Ondřej Kokorský, kterého proslavil seriál Dobré ráno, Brno! Když sledujete kariéry svých spolužáků z herecké školy, nezalitujete někdy, že jste se nesnažila víc uplatnit taky před kamerou?

Já vám nevím, jsem tak šťastná v hudbě, že nelituju vůbec ničeho. Natáčení mě samozřejmě taky baví a jsem ráda, když nějaká příležitost zahrát si ve filmu nebo v seriálu vyjde, ale určitě mě nemrzí, že se moje herecká cesta odvíjela zrovna tak, jak se odvíjela.

V jedné anotaci na váš sólový koncert jsem objevil vzletnou charakteristiku: „Tara Fuki a Iva Bittová překvapeně zdvihají obočí a čují nového příbuzného“… Co vy a vaši hudební inspirátoři? Hlásíte se k některým?

Kdybych měla říct jediné jméno, byla by to Björk. Ta je mojí největší inspirací. Ne že bych chtěla dělat podobnou hudbu jako ona, ale obdivuji její svobodu a odvahu. To, že je vždycky svá a řídí se jen tím, co sama chce, je fascinující.

Jaký bude další život vašeho alba? Kde všude ho představíte, pokřtíte, co všechno pro něj uděláte?

Nevidím teď o moc dál než o pár kroků dopředu. Velká událost je pro mě už to, že album posílám do světa. Na podzim ale každopádně desku pokřtíme v Divadle X10, konkrétně 6. listopadu, a já pevně doufám, že to bude velká a krásná akce s různými hudebními hosty. A co přijde dál, to se uvidí.