Přejít k hlavnímu obsahu
Chci naučit děcka, že svět nezačal s Eddiem Van Halenem, říká Earl Slick | Foto: archiv Glena Matlocka, CC BY 2.0
Chci naučit děcka, že svět nezačal s Eddiem Van Halenem, říká Earl Slick | Foto: archiv Glena Matlocka, CC BY 2.0
Petr Adamík - Po, 11.05.2020 - 08:00

Glen Matlock & Earl Slick: Na pódiu nepřemýšlíš o tom, jestli jsi vyvenčil psa nebo vynesl odpadky

Hudební partnerství mezi zakládajícím členem Sex Pistols a dlouholetým sidemanem Davida Bowieho začalo již před lety. Poprvé o své spolupráci dali výrazněji vědět v roce 2014, kdy natočili (s dalším veteránem Slim Jim Phantomem na bicí) coververzi písně Happy, hitu Pharrela Williamse, samozřejmě v patřičné úpravě. Slick s kytarou vypomáhal i na zatím poslední Matlockově desce Good To Go. a dle čerstvých zpráv už by mělo být zaděláno na další. Než pandemie koronaviru naplno udeřila, stihli ještě v březnu odjet své turné po Británii. Slick poté odložil svůj návrat do New Yorku a pobyt v Londýně, kde mu Matlock kamarádsky poskytl azyl, si neplánovaně prodloužil. A právě tam se mně oba zkušené harcovníky, obvykle věčně rozlítané všude možně po světě, podařilo zastihnout. Jasně, zavolej. Myslím, že v nejbližší době se nikam nechystáme, potvrdil mi Matlock se svým suchým britským humorem naši skypovou schůzku. Oba pak během rozhovoru působili uvolněně a dávali najevo, že celou karanténu pojali spíše jako zasloužený odpočinek. Po celou dobu nešetřili vtípky, kdy si utahovali jeden ze druhého, ale rovněž mezitím zavzpomínali na svá mladá léta, na časy, kdy se s hudbou teprve seznamovali, prozradili, jak spolu píší písně, na jaké nástroje nedají dopustit nebo jaké bylo koncertování s Davidem Bowiem či Sex Pistols. 
 
Současná doba se jeví jako ideální pro skládání nových písní. Zkusili jste za ty dva měsíce něco nového napsat?
 
Glen Matlock: Ne. (smích) Všechny písně jsem napsal a vlastně i dokončil minulý rok. Před zimou jsme v New Yorku natočili nové album, přes vánoce jsem pak dodělával zpěv. V současnosti se deska míchá v New Yorku, ale chci si k tomu ještě s chlapíkem, co má na starosti mix, sednout. Momentálně to ale není možné, takže nevím, kdy to dokončím. Každopádně nemám žádný daný deadline. Hodně jsem loni taky koncertoval, a to doslova všude. Byl jsem v Japonsku, Korei nebo dokonce v Palestině. Kdybych to věděl, co se bude dít, tak bych si to nahrávání a skládání nechal na teď, ale netušil jsem to. Neměl jsem tenkrát věšteckou kouli.
 
 
Pojďme se na chvíli kouknout do minulosti. Co byl pro vás rozhodující moment, kdy jste si řekli, že byste se chtěli stát muzikanty? Myslím, že u Earla to bylo, když shlédl The Beatles v show Eda Sullivana, mám pravdu? 
 
Earl Slick: Ano, máš. Takhle přesně to bylo.
 
Jak to bylo u tebe Glene?
 
GM: Hmm, pravděpodobně to bylo, když jsem viděl Small Faces v pořadu Ready Steady Go, což byla slavná a dle mě nejlepší hudební show vůbec. 
 
Hodně britských punk rockových muzikantů ovlivnilo také vystoupení New York Dolls v pořadu The Old Grey Whistle Test v roce 1973. Byl to důležitý moment i pro tebe?
 
GM: Jo, to jsem tenkrát viděl. Ano, určitý vliv na mě měli, ale důležití pro mě byli hlavně Faces. Tohle je ale zajímavý příběh. Šel jsem v roce 1972 na koncert Faces ve Wembley a vůbec jsem netušil, jaké budou předkapely. Bylo mi snad šestnáct a šel jsem tam s mou přítelkyní. Chtěl jsem, ať to za ty prachy stojí za to a tak jsme tam dorazili už na půl osmou. Jako první hráli Pink Fairies a po nich se zjevili právě New York Dolls, v jejich původní sestavě, kde hrál Billy Doll, který asi týden na to tragicky zahynul, na bicí. Jo a to bylo vážně dobré, byli jiní. 
 
Earle, ty jsi v New York Dolls hrál během jejich comebackového období v roce 2011, ale vnímal si tuto kapelu nějak v 70. letech? Byl si příznivec jejich muziky?
 
ES: Abych pravdu řekl, tenkrát jsem jim nijak velkou pozornost nevěnoval. Vlastně, důvodem, proč jsem se k nim chtěl tolik přidat a absolvovat s nimi turné, byl David Johansen. Znal jsem jeho bluesové věci i to, co dělal pod pseudonymem Buster Pointdexter. Oba pocházíme ze stejné oblasti v New Yorku, ale neměli jsme nikdy možnost spolu pracovat, proto jsem to taky vzal. Řeknu ti, že David je jeden z nejlepších frontmanů, se kterými jsem kdy mohl pracovat. Je skvělý, bez ohledu na to, co zrovna dělá. 
 
Glen Matlock & Earl Slick
 
Velkou pozornost si nevěnoval ani muzice Davida Bowieho, než ses k němu jako kytarista v roce 1974 přidal.
 
ES: Nebyl jsem žádný jeho fanda. Měl jsem doma jeho jedinou desku a když jsem ten kšeft dostal, musel jsem jít si sehnat zbytek těch alb a zjistit, o co vlastně jde. Já poslouchal blues, Rolling Stones, Chucka Berryho, Howlin´ Wolfa a další podobné záležitosti. Bylo mi ale jedenadvacet a tohle byla příležitost, kterou si nemohl odmítnout. Jakmile jsem se ale do jeho hudby zaposlouchal, tak se mi zalíbila.
 
Tenkrát si v Bowieho kapele nahradil jeho dlouholetého kytaristu Micka Ronsona. Jeho hrou si tedy nijak ovlivněn nebyl? 
 
ES: Ani ne, ale rozhodně lze v našich stylech najít určité podobnosti. Mick nikdy moc nemluvil o tom, co ho v hraní ovlivnilo, ale z jeho hry to můžeš slyšet, je to všechen ten blues a rock & roll 50. let, který měl vliv na nás všechny. 
GM: Vím, že byl fanouškem Roye Buchanana, protože mi to říkal.
 
Sám Mick Ronson byl pak vzorem i pro mnoho punkových kytaristů. Dokonce ti Glene produkoval desku, kterou jsi natočil s Rich Kids.
 
GM: Byla to sranda. Došlo k tomu vlastně náhodně. Seděli jsme v kanceláři s manažery a zvažovali, kdo by nám mohl produkovat album. A Peter, jeden z našich manažerů tam zrovna nebyl, když v tom mu zazvonil telefon. A tak jsem to zvedl a na druhé straně se někdo shání po Peterovi: Kdo je tam? Peter tady teď není, povídám, načež se ozvalo: Tady Michael. Měl takový severský akcent, tak se ho ptám: Mick Ronson? Potvrdil, že ano a naopak se ptá s kým mluví on. Tady Glen, povídám. Glen Matlock? ptá se. Divil jsem se, že ví kdo jsem, ale vysvětlil mi, že mu o mě Peter vyprávěl. No a tak jsem mu narovinu řekl, že hledáme producenta a zeptal jsem se ho, jestli se nechce následující den zastavit. Souhlasil, vzal si s sebou na zkoušku kytaru, zahráli jsme jednu skladbu a pak jsme šli sednout do hospody, kde jsme se opili. Hodně jsme se nasmáli. Nahrávání s ním bylo skvělé. Věděl přesně, co dělá. Dodnes jsme s jeho rodinou přátelé, jsou to moc milí lidi. 
 
 
Jak jste vlastně na své nástroje začínali a proč jste si zrovna zvolili kytaru, v případě Glena baskytaru?
 
GM: Já taky začal na kytaře. Nejdříve jsem se naučil na akustickou kytaru. Vlastně, všechny písně, které jsem do dnešního dne napsal, jsem složil na akustickou kytaru. Neměl jsem tenkrát na výběr, bylo mi deset a dostal jsem ji na vánoce. Stále existuje! Má své soukromé místečko v museu v londýnském Hard Rock Café. Později, až mé prsty byly dostatečně velké, jsem se na ni něco naučil a to málo používám dodnes, i když moc dobrý nejsem.
ES: Proto jsi přešel na čtyři struny, protože je to jednodušší. (smích)
GM: Není to jednodušší, je to jiné.
ES: No, jestli se ptáš mě, proč jsem si vybral zrovna kytaru, tak proto, že na kytaristy holky pod pódiem nejvíce ječely. (smích) Jo, tak to je ono, pomyslel jsem si. Jsem samouk. Byl jsem snad na dvou hodinách, ale ty moc dobře neproběhly, protože to pro mne bylo jako kdybych musel sedět ve škole. Musel si jet podle not a nebyla to prostě zábava. Já se naučil hrát tím, že jsem to odposlouchával z desek. 
 
Slyšel jsem, že se občas zúčastníš různých rockových škol. Je to tak? Učíš tedy mladé kytaristy? Můžeš popsat o co jde?
 
ES: V poslední době to už moc nedělám, ale pár let nazpět jsem občas vedl masterclass pro mladé hráče, což bylo velmi dobré. Bylo pro ně užitečné získat nějakou zpětnou vazbu, k tomu, jak ke svým kytarám přistupují. Je dobré se naučit odkud to vše pochází. Když jsem viděl poprvé Rolling Stones, což je má oblíbená kapela, věděl jsem, že to odněkud mají. Zajímalo mě, kde to vzali, a tak jsem přišel na Chucka Berryho, Howlin´ Wolfa, Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. A to mi skutečně pomohlo v tom, abych se stal kytaristou. Chci tedy naučit děcka, že svět nezačal s Eddiem Van Halenem. Musíš se kouknout trošku více dozadu. Možná, že s ním svět skončil, ale rozhodně nezačal. (smích)
 
Co cítíte, když se postavíte na pódium? Změní se pro vás něco? Dostanete se takříkajíc do jiného světa?
 
GM: Preferuji menší koncerty a nejvíc vzrušující je pro mě to, když se lidi sžijou s tvou písní. Ať už je to něco, co tě napadlo před čtyřiceti minutama a je to čerstvě napsaná věc nebo je to skladba stará čtyřicet let. Když to lidi pochopí a dokáží se s tou skladbou ztotožnit, tak je to k nezaplacení. Je to pro mě jako droga, skutečně mě to pohání. To je vše, co dělám. Snažím se jim předat svou skladbu. To má co dočinění i s nástrojema, na které hraju. Občas hraju na basu. Vím, že nejsem Jaco Pastorius, ale myslím, že jsem lepší než on. (smích) Vím, kdy nehrát a kdy vydělat peníze. Více liber za méně not. Rád hraju s dobrými kytaristy. Zrovna jsem se chtěl zeptat Earla, jestli nějaké nezná. (smích) Mám rád, když můžu píseň dostat někam jinam. Když hraješ s lidma, které respektuješ jako muzikanty a ono se to posune někam, kde by tě ani nenapadlo, že by mohlo.
ES: Nejvíc vzrušující na tom je, že když si  na pódiu, tak nad ničím nepřemýšlíš. Prostě tam jsi a nemusíš si dělat starosti, jestli si zaplatil tento měsíc nájem, jestli si vynesl odpadky nebo vyvenčil psa. To tam prostě není a v tom je celá ta krása.
GM: Náš kamarád Clem Burke hraní přirovnává k běhání. Říká, že to jsou dvě činnosti, u kterých prostě nepřemýšlíš. 
 
Glen Matlock & Earl Slick
 
Hraní s Bowiem a Sex Pistols určitě muselo mít přesný plán, mám na mysli přesný čas zvukovky, vystoupení, dopředu daný setlist, vše muselo šlapat jako hodinky. Je vaše nynější společné hraní po klubech uvolněnější nebo stále se držíte pevných pravidel?
 
ES: Víš, nejde zase tak úplně o pravidla, jako spíš o účelné věci. Když si dáš zvukovku, tak víš, co očekávat. Jinak nemáš tušení, jestli jsou odposlechy v pořádku a tak podobně. Nenahlížím na to jako na pravidlo, nemám totiž pravidla rád. Když si dáš zvukovku, tak se pak později, když jdeš na pódium, cítíš sebejistě a víš, že všechno bude fungovat. Nejhorší je, když se na zvukovku vykašleš, pak začneš hrát první song a všechno je divné. Špatný zvuk, odposlechy jsou naprd, tvůj aparát nefunguje. Takže, když děláš zvukovou zkoušku pokaždé, máš zaděláno na lepší show.
GM: Když jsi hrál s Bowiem, tak jste pokaždé dávali zvukovky?
ES: Jasně, zkouška byla každý den.
GM: To my s Pistols ne. Dělali jsme zvukovky jen čas od času, když se nám chtělo. Občas jsme řekli našim bedňákům, které bavilo hrát naše skladby za nás. (smích) Tohle je možné, když máš opravdu dobrý tým, kterému můžeš věřit, a to my měli. 
 
Hráli jste se spoustou zajímavých osobností, ale Earle, řekni mi, jaké to bylo hrát v kapele se svým synem?
 
ES: Ach, bylo to skvělé. Hlavně jsem tak měl v kapele alespoň jednoho člověka, který mě musel poslouchat. (smích) Než jsme spolu ale vyrazili na několik šňůr, tak se mnou párkrát hrál. Ví, jak hraju a jak uvažuju, takže jsem mu ve výsledku vůbec nic říkat nemusel. Je fajn mít sebou na cestách své dítě.
 
Po albu Station To Station, které jste s Bowiem natočili v roce 1976 jste se společně ve studiu sešli až v roce 2002. Byla po těch letech ve spolupráci s Davidem znát nějaká změna. Technologie se posunuly dopředu, jak to ale bylo s Davidovým přístupem?
 
ES: Způsob, jakým jsme pracovali ze začátku na albech Station To Station nebo Young Americans se během mého návratu v roce 2000 vůbec nezměnil. Měli jsme své metody, jak se nám spolu dobře pracuje, a na ty jsme nezapomněli. Opravdu jsme nezměnili zhola nic. Mám své způsoby, které při práci s určitými lidmi používám a neměním. 
 
Je pravda, že hlavní riff pro skladbu Stay vlastně vznikl, když jste zkoušeli písničku Johnny I´m Only Dancing?
 
ES: Ano, David chtěl Johnny I´m Only Dancing překopat a udělat její novou, totálně odlišnou verzi. Chtěl ji hodně změnit. Přišel jsem s tím kytarovým riffem a zkoušel ho napasovat do Johnnyho, ale moc to nefungovalo. Takže to nakonec skončilo jako základ pro skladbu Stay. 
 
 
A jak probíhá vaše společné skládání. Někdo přijde s riffem a začnete na tom pracovat nebo prostě Glen přinese hotovou skladbu?
 
GM: Já přijdu s celou skladbou a s tím, kde bude jaká změna. Vím ale, že Earl mé nápady svou hrou posune zase trochu někam jinam. Vždycky jsem to tak dělal. Když jsem ukazoval Pretty Vacant Steveovi Jonesovi na akustickou kytaru, tak riff i změny zůstaly stejné, ale moje kytarové schopnosti tehdy nebyly na takové úrovni, na jaké to byl schopný zahrát Steve. 
 
I když teď na vašich koncertech hraješ na kytaru, lidé už si tě napořád budou spojovat s baskytarou.
 
GM: Ono je to složitější hrát na baskytaru a zpívat. Zvládnu to, ale chci se víc soustředit na show. Mám rád hraní na baskytaru, ale je to lepší, když zpívá někdo jiný. Až někdo bude chtít, ať mu hraju na basu, tak to rád vezmu, ale teď chci hrát své vlastní skladby a kytara pro mě představuje dobrodružství. Možná jsem lenivý a necvičím stupnice, ale...
ES: Zpívat a hrát u toho na kytaru navíc vypadá líp. (smích)
 
Když už mluvíme o baskytarách, většinu života jsi hrál na Fender Precision, je to tak? V začátcích Pistols jsi ale hrával na Rickenbackera.
 
GM: Už na úplném začátku Sex Pistols jsem hrál na Precisiona, ale ten nebyl můj, byl od Jonesyho, který ho někde štípnul. Když jsme pak podepsali smlouvu s EMI, chtěl jsem mít svou vlastní basu. Zahlídl jsem toho Rickenbackera, který vypadal cool, tak jsem si ho opatřll. Byl fajn, ale nehrál jako Precisiony, ke kterým jsem se zanedlouho vrátil. Měl jsem i Gibson EB-0, která nezněla dobře, ale vypadala pěkně a navíc se díky své kratší menzuře vlezla do kufru mého sporťáku. Jednou dokonce byla reklama v Melody Makeru, kde psali: Kupte si tento model, na který hrál Jack Bruce, Bill Wyman a Glen Matlock. To bylo fajn. (smích) Mimochodem ta je taky dnes v museu. 
 
 
Earle, jaká je nyní tvá hlavní kytara? Dlouhou dobu jsi hrával hlavně na Framus, na koncertech s Glenem však můžeš být viděn s Telecasterem nebo taky Firebirdem. 
 
ES: Poslední dobou se hodně zase vracím k Telecasteru, protože u něho jsem i začínal.  Asi před deseti lety jsem se k němu pomalu začal znovu obracet a dopadlo to tak, že nyní ho používám snad pořád. Co se týče akustik tak preferuju Gibsona. Někdo je více na Martiny, i já mám doma více akustických kytar, ale mé oblíbené jsou Gibsony. 
 
A co to byla za kytara, kterou si používal v 80. letech, v době kdy jsi hrál se Slim Jim Phantomem a Lee Rockerem. Byla celá červená, hlava připomínala Stratocaster…
 
ES: Jo, jasně, ta byla postavena společností DiMarzio. Byla to v podstatě kopie Stratocasteru s humbuckery, ale abych pravdu řekl, tak jsem na ni snad už dvacet let nehrál. 
 
Jsi zastánce spíše čistého zvuku a krabičky ke zkreslení moc nepoužíváš, že?
 
ES: Prostě aparát trošku ohulím a většina zkreslení pak vychází přímo z něj. Nepoužívám zesilovače, které mají master volume, mám rád starou školu. Overdrive krabičky nepoužívám, nemám je rád. Používám Fuzz Tone, protože to je něco jiného, ale jakékoliv jiné zkreslení musí vycházet přímo z aparátu. Kdysi jsem hrál na Orange, ale nyní používám několik různých zesáků. Naživo většinou hraju na aparáty Supro. Je to hodně ve stylu starých vintage zesilovačů, což mám rád. Opravdu jednoduchý zesilovač, který mi dává smysl. 
 
Glene? Co ty a efekty?
 
GM: Nenávidím to. Myslím si, že čím méně propojení je mezi tvou kytarou a zesilovačem, tím méně se toho může pokazit. Mám to rád co nejjednodušší. Pokud jde o akustickou kytaru, tak to jdu vždy rovnou do odposlechu, netahám ani akustické kombo. Samozřejmě ale mám pár skvělých zesilovačů a komb, které používám, když hraju na elektrickou kytaru.
Tagy Osobnost týdne Earl Slick Glen Matlock Sex Pistols David Bowie
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY