Přejít k hlavnímu obsahu
Slick má cit pro dobrou píseň a jeho album není jen o nesmyslném cestování po hmatníku | Foto: Chuck Lanza
Slick má cit pro dobrou píseň a jeho album není jen o nesmyslném cestování po hmatníku | Foto: Chuck Lanza
Petr Adamík - Pá, 09.07.2021 - 12:00

Earl Slick natočil album, které potěší hlavně muzikanty

Earl Slick strávil část své kariéry ve službách Davida Bowieho, po jeho úmrtí se zkušený „sideman“ objevoval hlavně po boku ex-pistolníka Glena Matlocka, kterému vypomohl s albem Good To Go a ruku k dílu přidal i na jeho další chystané desce. Během pandemie si udělal konečně čas i na sebe a po osmnácti letech se mu povedlo dát dohromady nový sólový materiál. 

Hlavní rozdíl oproti poslední sólovce Zig Zag z roku 2003 je ten, že si Slicky tentokrát nepozval hvězdné zpěváky a album pojal čistě instrumentálně. Natočit jen kytarové album se dnes už moc nenosí, ale to zkušeného kytaristu, který mimo Bowieho spolupracoval například i s Johnem Lennonem, vůbec netrápí. Nepotřebuje se zalíbit a dělá, co mu srdce velí. Slick také není žádný kytarový onanista, má rovněž i cit pro dobrou píseň, takže jeho deska naštěstí není jen o nesmyslném cestování po hmatníku.

Zvuk není sterilní (častý problém instrumentálních desek), ale naopak příjemně živý a bluesově ostrý. První kompozice Bad Brew má v sobě dokonce i nádech rockabilly a připomene tak projekt Phantom, Rocker & Slick, v němž se kytarista v 80. letech sešel s rytmickou sekcí Stray Cats. Pořádně temné blues zase nabídne Black, kterou Slick údajně napsal během deseti minut. Jeho kytara působí naprosto bezprostředně a proplétá se písní jako had, těžkou atmosféru navíc podporuje výrazné piano. Sedmiminutová, bowieovsky chameleonská Vanishing Point s chytlavým motivem zase pro změnu čekala v šuplíku dlouhých třicet let. Je sympatické, že Slick nechává prostor i spoluhráčům. Tak je tomu například v One Arm Straight Jacket, kdy úvod obstará akustická kytara, následně nastoupí hutná basa s bicími a ke slovu se postupně dostavá opět vynikající piano Ala Marze, ale i drzá harmonika Michaela Houghtona. Samozřejmě kytara hraje na albu hlavní roli, čistě akusticky se předvede v Lost nebo Emerald, ale není to tak, že by vám snad každá píseň vyrazila dech.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Earl Slick je profesionál každým coulem. Má za sebou bohatou čtyřicetiletou kariéru a jeho zkušenosti jdou v jeho jisté hře znát. Ta zahrnuje široké spektrum žánrů se základem v blues-rocku. Písně jsou dobře napsané, mají šmrnc, ale ve výsledku si vlastně řeknete, že je možná opravdu trochu škoda, když jsou pouze instrumentální. Minimálně některé z nich by dobrý vokál posunul zase o něco výš. Takto je pravděpodobně ocení pouze muzikanti, potažmo kytaristi. 

Earl Slick - Fist Full Of Devils

Earl Slick – Fist Full Of Devils

Schnitzel Records 55:10

65 %

 

Tagy Recenze alb Earl Slick
Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY