Debut britských Chimehours nabízí folklór bez nostalgie a magii bez iluzí

Chimehours je nový projekt britské dvojice Beck Goldsmith a Jon Dix, která v minulosti spolupracovala na několika nenápadných indie-folkových nahrávkách. Teprve zde ale našla společný jazyk natolik výrazný, že si zasloužil vlastní jméno. Kořeny Underneath the Earth sahají k lockdownovým měsícům a k intimnímu, až rituálnímu prožitku z předčítání románu Lanny Maxe Portera během skotského literárního svátku Burns Night (25. ledna; věnovaného básníku Robertu Burnsovi). Myšlenka o dítěti navázaném na jakéhosi „zeleného ducha“ krajiny – v Porterově knize ztělesněného bytostí Dead Papa Toothwort, variací na folklorní archetyp Green Mana – se tehdy stala ústředním hybným motivem. Skladby pak vznikaly mezi Derbyshire, Londýnem a Margate, jako by dorůstaly do tvaru samy, v tichých intervalech mezi každodenností. Výsledkem je album, které nevychází z tradic britského folk-horroru jen jako estetického odkazu, ale jako způsobu, jak se vztahovat k přírodě i k tíze času – s pocitem něčeho prastarého, nenápadně děsivého a současně podmanivě blízkého.

V textovém světě desky se setkává folklór s hlubším existenciálním naladěním. Chimehours netvoří klasické narativy, spíš soustavu obrazů a náznaků, které evokují „pocit něčeho starého a věčného, co k nám promlouvá odjinud“, jak říká Beck Goldsmith. Písně působí, jako by byly nasloucháním krajině – vzpomínkám na dětství, na komunitu, na nepojmenovatelné vědomí místa. Právě motiv „volání“ ze země, z hlíny a kořenů, je tu klíčový: „Chtěli jsme zachytit ten komplikovaný vztah k přírodě – to, že nás táhne, uklidňuje, ale zároveň znejišťuje,“ dodává Beck. Jon Dix zase mluví o albu jako o „zvukové stopě k neexistujícímu filmu natočenému podle Lanny“ – k příběhu, kde krajina není kulisou, ale aktivní silou. Deska tak vypráví o tom, že návrat k něčemu „původnímu“ nemusí být útěchou, ale setkáním s vlastní zranitelností.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Hudebně se Underneath the Earth pohybuje v jemném napětí mezi písňovou formou a volně dýchanou zvukovou krajinou. Skladby nepůsobí jako „napsané“ v klasickém slova smyslu – spíš se rozvíjejí a stahují, „řídí se vlastním vnitřním pulsem“. Zvuk je zde navrstvený s mimořádnou péčí o detail: kytary se objevují jen v náznaku, perkuse až na údernou Run spíše naznačují rytmickou přítomnost, než aby nesly tempo, a vokály často fungují jako další nástroj, ne jako nosné melodické gesto.

Chimehours ale nesklouzávají k samoúčelnému ambientu. To, co recenzent Ryan Walker popsal pro portál Louderthanwar jako „podmanivou, lehce znepokojivou atmosféru“ a aranže dotažené „s jemnou, soustředěnou péčí“, je slyšet ve způsobu, jak kapela pracuje s tichými akcenty a drobnými zvukovými posuny. Hudba má v sobě stín něčeho divného, neurčitého, ale nikdy teatrálního – evokuje okamžiky „mezi spánkem a bděním“, kdy se světlo a tma nedají ještě rozlišit. Přírodní šumy a samply, ale na druhé straně i nečekané vstupy elektrické kytary nebo houslí, nevstupují do děje jako efekty, ale jako další rovina příběhu.

To vše vytváří desku, která působí zároveň křehce i naléhavě. Není to hudba, která by se nabízela – je to hudba, která dorůstá před posluchačem, roste jako liána kolem rámu písňové struktury, aniž by ji zlomila. Underneath the Earth je podzimním zamyšlením, které může podpořit úchvatné scenérie barvami hrajících si lesů a zalézt pod nehty podobně jako množící se ranní přízemní mrazíky.

Chimehours – Underneath the Earth
Cold Spring; 2025; 00:36:04

80 %