Baxter Dury na novince nabízí méně hudebních vrstev, zato více ostrých obrazů

Baxter Dury už dvě dekády píše své městské miniatury o lidech s příliš velkým egem a příliš malou sebekázní. Syn slavného Iana Duryho si našel vlastní polohu – civilní, polomluvený zpěv na hraně cynismu a něhy, vyprávění o londýnských večírcích i prázdných ránech po mejdanu. Od debutu Len Parrot’s Memorial Lift z roku 2002 přes o devět let mladší „návratové“ album Happy Soup se vyprofiloval jako lakonický kronikář britské marnivosti. Za vrcholy bývají považovány kolekce Prince of Tears z roku 2017 a v kovidu vyšlé album The Night Chancers, po nichž následovala autobiografičtější, dnes dva roky stará deska I Thought I Was Better Than You. K letošní novince Allbarone dospěl po setu na festivalu Glastonbury z 28. června 2024, kdy se v zákulisí potkal a padl si do noty s výrazným producentem Paulem Epworthem (Adele, Florence and the Machine, Rihanna nebo Maxïmo Park). Následné zimní sessions v londýnských Church Studios (prosinec 2024 – leden 2025) vyústily ve vydání celkově deváté řadovky autora.

Dury vede na Allbarone dialog „dvou hlasů“ – sžíravého satirika a zranitelnějšího pozorovatele. Epworthovo odlehčené, „odizolované“ pojetí mu nechává víc prostoru: místo kapelových vrstev slyšíme rytmus, dikci a detail, které posouvají jeho městské portréty blíž k současně uchopenému popu. Z konkrétních scén pak Baxter skládá galerii typů srozumitelnou i bez znalosti Londýna: titulní Allbarone (pojmenovaná podle řetězce All Bar One) míří na kulturu naleštěných barů a společenských póz; Return of the Sharp Heads si bere na paškál nafouknutou machistickou image; Schadenfreude obrací zrak dovnitř a přiznává škodolibou úlevu při cizích i vlastních pádech; Mockingjay funguje jako krátká bojová výzva proti prázdné rétorice a pózám; inspiraci názvem i motivem Baxter Dury otevřeně přiznává a odkazuje k symbolice Hunger Games (oficiální video je zde). Duryho satira má empatickou podobu – místo soudů přichází obrazy lidí, kteří oscilují mezi přetvářkou a tím, jací opravdu jsou.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Spolupráce s Paulem Epworthem posunula Allbarone k sevřenějším, čistším aranžím. Místo kapelové ležérnosti přichází pětatřicet minut přímočarých písní, kde se Duryho polomluvený zpěv opírá o přesný rytmus, pružnou basu a jemně vrstvené syntezátory. Zvuk je současný, ale nepodbízivý: střídmost nástrojů nechává vyniknout melodii a dikci.

Titulní Allbarone startuje chladnějším elektronickým podkladem, Return of the Sharp Heads staví na hutnějším pulzu a kontrastu mezi civilním hlasem vypravěče a vzdušnými vokály hostující JGrrey, která se vrací i v dalších skladbách jako měkká protiváha jeho suché ironie. Mockingjay pracuje s postupným rozvíjením motivů, kdy se ve druhé polovině přidají drobné zvukové detaily, které píseň postupně rozsvítí. Naproti tomu Schadenfreude volí strohou, až recitativní polohu s maximálním důrazem na text. V rámci Duryho diskografie jde o jeho nejbližší dotek s popově srozumitelnou formou: tempo je střídmé, aranže jednoduše průhledné, refrény zřetelnější – a přesto zůstává zachována autorova typická vypravěčská suchost a lehce „barová“ nálada.

Epworth z pozice skladatele, aranžéra i producenta „odizoloval“ písně tak, aby vynikla melodie, rytmus a text – a Dury se díky tomu posouvá blíž k současnému popu, aniž by ztratil barový esprit lakonického vypravěče. Devět skladeb drží sevřený tvar, střídají pulz, nálady i role („satirik“ vs. „pozorovatel“) a potvrzují, že méně je v jeho případě opravdu více. Elegantní, přímočaré a překvapivě nakažlivé album, které může být vstupní branou i pro publikum, jež Baxtera Duryho teprve objevuje.

Baxter Dury – Allbarone

Heavenly rec.; 2025; 00:34:38

75 %