Dvořák nejsou fajn. Jsou něco víc
Pražsko-kutnohorské trio Dvořák vstupuje na scénu s první dlouhohrající deskou Nejsem fajn. Ta je postavena na neotesaném postpunku, garážovém pojetí a jednoduchých, opakujících se rytmech s výraznou basovou linkou, nad nimiž se proplétají ostře řezané kytary. Výsledkem je povedený debut, který sází na syrovost, přímočarost a vlastní hudební výraz.
Zpěvák a hlavní skladatel Vilém Dvořák připravoval album v domácím prostředí, což je vzhledem k jeho výsledné podobě docela zajímavé. Nahrávka totiž rozhodně nepůsobí jako uhlazený studiový produkt. Naopak se opírá o skřípající, přebuzené kytary a strohý, živelný projev. Má v sobě něco z oldschoolového, neučasaného zvuku kapel, které stály u zrodu postpunku a garážového rocku.
Nejsem fajn ale nestojí jen na zajímavém zvuku. Už při prvním poslechu zaujme také celkovým výrazem. Důležitou roli v tom hraje Vilémův vokál, který působí záměrně odtažitě, místy až ledabyle, bez zbytečného tlačení na pilu. Je v něm určitá undergroundová bezprostřednost, která dobře zapadá do celkového charakteru nahrávky.
Skladbu Flow táhne především basa, zatímco jemně zkreslená kytara jí dodává správně postpunkovou atmosféru. V podobném duchu se nese i Jsem hroznej, kde přebuzená, bublající basa hypnoticky udává rytmus a určuje směr celé skladby. V závěru se navíc lehce promění motiv, kdy kytary dostanou téměř spaghetti westernový nádech.
Nad tím vším ční texty plné humoru, sebeironie a trefných postřehů. Ve skladbách jako Peníze si Dvořák berou na mušku každodenní absurditu života, neustálé placení, nedostatek času i pocit, že člověk dluží už jen za to, že se narodil. Bez velkých filozofických gest, zato s pořádnou dávkou nadhledu a jízlivosti pojmenovávají situace, které zná nejeden z nás.
Za zmínku rozhodně stojí také Po smrti. Elektronický beat, výraznější kytarové vyhrávky a jednoduchý, až nakažlivý motiv doprovázejí text, v němž si Vilém pohrává s představou, že by předstíral vlastní smrt, aby měl konečně od všech pokoj. Černý humor dotažený do absurdity, který funguje právě díky své jednoduchosti. Je to vtipné, nápadité a svým způsobem až geniálně prosté.
S podobnou hravostí pracují i texty i v dalších skladbách, například v Popkultuře, ale především v Na týhle párty nikoho neznám, kde text skvěle sedí k hudbě. Rychlejší rytmus žene skladbu kupředu, basa má výrazný charakter a kytara s pořádnou dávkou reverbu dodává některým pasážím zvláštně omámenou atmosféru. Po ní přijde dobře načasované zklidnění v podobě skladby Spousty cigárek, která na závěr alba působí jako vystřízlivění po divokém mejdanu.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Na debut jde o velmi povedené dílko. Minimalistické pojetí má své kouzlo a právě v jeho zdánlivé jednoduchosti spočívá jedna z největších předností alba.
Kytary střídají ostřejší zkreslené polohy s prostorovějšími zvuky, basa často přebírá hlavní slovo a opakující se rytmy drží skladby v příjemném tahu. Vilémův nenucený vokál do toho dobře zapadá a dotváří celkové vyznění nahrávky.
Garážový projev a elektronické prvky tu do sebe přirozeně zapadají. Vilém Dvořák je navíc šikovný textař, který dokáže své slovní nápady citlivě propojit s hudbou tak, aby obě složky fungovaly v přirozené souhře.

Dvořák – Nejsem fajn
Psovití, 00:29:00
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.