Přejít k hlavnímu obsahu
Bruce Dickinson | Foto: Live Nation, Nidhal Marzouk
Bruce Dickinson | Foto: Live Nation, Nidhal Marzouk
Stanley - Pá, 08.05.2020 - 08:00

5 úspěšných frontmanských návratů

Dá-li kapele vale frontman, bývá to rána zcela zásadní. Nezřídka tím ale utrpí obě strany, které si uvědomí svou chybu. A pak nastane chvíle pro opatrné, rozpačité nebo naopak až překvapivě rychlé návraty ke starým pořádkům. Pojďme aktuální situaci trochu odlehčit pěti úspěšnými návraty frontmanů. Zapomeňme chvíli na absenci koncertů a všudepřítomnou nejistotu, ohlédněme se za rockovými ikonami.

Bruce Dickinson  Iron Maiden

Jako blesk z čistého nebe zapůsobila v roce 1993 zpráva, že Bruce Dickinson opouští po 12 letech Iron Maiden a vydává se na sólovou dráhu. Pravda, své první sólové album vydal již v roce 1990, ale tehdy ještě zdaleka nic nenasvědčovalo tomu, že by se hodlal od metalové ikony trhnout. Nicméně rozchod proběhl ve více méně přátelském duchu a rozlučkový koncert, který kapela odehrála 28. srpna 1993 pouze pro několik stovek vylosovaných fanoušků, byl co se produkce, efektů a triků týče, skutečně velkolepý. Ostatně záznam tohoto koncertu „Raising Hell“, je dostupný na DVD či na kanálu YouTube. Kapela Iron Maiden, si pak během náročných konkurzů jako nového frontmana, vybrala zpěváka kapely Wolfsbane, Blazeho Bayleyho.

Bruce Dickinson mezitím zahájil práce na dalším sólovém albu Balls To Picasso a to bylo skutečně megaúspěšné. Na druhé straně barikády už zdaleka tak veselo nebylo. Album The X Factor natočené s novým vokalistou, bylo oproti albům s Dickinsonem víceméně propadákem. A zatímco Dickinson i s dalším albem Skunkworks úspěšně proplul tehdy mohutnící grungeovou vlnou, Iron Maiden s albem Virtual XI stále tak trochu balancovali nad propastí. Během turné k albu navíc Bayleymu několikrát odešel hlas, načež byl z kapely „odejit“. Dickinson si sice na neúspěch nemohl stěžovat, ale přeci jen, o bývalé slávě pod vlajkou Iron Maiden se mu mohlo jen zdát. A tak si oba tábory začaly k sobě znovu hledat cestičky. Bruce se návratu do Maiden nebránil, vymínil si pouze dvě podmínky, ponechat si i svoji sólovou kariéru a navrátit se do řad Iron Maiden spolu se svým tehdejším kytarovým souputníkem a rovněž bývalým členem Maiden, Adrianem Smithem. Kapela ovšem nechtěla po letech věrné služby jen tak vykopnout současného kytaristu Janicka Gerse. A tak se v roce 1999 započala epocha tří kytaristů, která trvá a obdivuhodně funguje dodnes.

Po krátkém, veleúspěšném comebackovém turné se kapela vydala do studia a natočila nový materiál. Album Brave New World se okamžitě po vydání vyhouplo do první desítky nejrůznějších žebříčků a podle některých zdrojů bylo vyhlášeno Nejlepším metalovým albem roku 2000. Kapela Iron Maiden dostala díky třem kytarám nový náboj, fanoušci měli zpět svého oblíbeného frontmana, koncertní turné jsou i dnes slušně vyprodaná a metalový svět vždy netrpělivě očekává každé nové album, které kapela vypustí do světa.

Ozzy Osbourne  Black Sabbath

Pakliže se v případě Bruce Dickinsona a Iron Maiden dá mluvit o vcelku poklidném rozchodu i návratu, totéž rozhodně neplatí v případě ochodu i návratu Ozzyho Osbourna do řad Black Sabbath. I když i tady nakonec čas obrousil hrany, Ozzyho návrat nebyl vůbec jednoduchý. K Ozzyho rozkmotření se zbytkem Black Sabbath vedly hlavně jeho dlouhodobé problémy se závislostmi všeho druhu a z toho pramenící nespolehlivost. Vše vyvrcholilo v roce 1978 při nahrávání alba Never Say Die!, které bylo pro Ozzyho labutí písní.

O rok později se vydává na sólovou dráhu a v Black Sabbath jej nahrazuje hvězdný Ronnie James Dio. Přestože díky Ozzyho životnímu stylu, každý sázel spíše na brzký konec jeho kariéry, Ozzy vydal jedno z nejzásadnějších alb ve své diskografii – Blizzard Of Ozz. Ale dařilo se i Black Sabbath s novým zpěvákem. Album Heaven And Hell je  považováno za významný milník v rockové historii. Po dlouhou dobu byla kariéra obou znesvářených stran „zpestřována“ nejrůznějšími soudními tahanicemi a mediálními přestřelkami, které rozhodně nenasvědčovaly tomu, že by Ozzy měl ještě někdy chuť stát se svými bývalými souputníky na jednom pódiu. Zbraně byly složeny pouze v roce 1985 při benefičním koncertu Live Aid, kde skupina zahrála v původní sestavě.

Znovu se původní čtveřice na jednom pódiu sešla až v roce 1997, ačkoliv se již od roku 1992 šuškalo, že by se Ozzy mohl vrátit k Black Sabbath. Ten se totiž čas od času s některým se svých bývalých kumpánů na pódiu objevil, což těmto spekulacím výrazně nahrávalo. Radost ze shledání ovšem netrvala dlouho, již brzy přišly ke slovu nové třenice, zaneprázdněnost členů v jiných projektech brzdila činnost Black Sabbath a do hry se opět vložili právníci. Přes několik odehraných koncertů a „zaručené“ zprávy o natáčení nové desky, panovala okolo kapely stále velmi napjatá a nejistá atmosféra. Bubeníka Billa Warda trápilo zdraví a také údajná zášť ze strany Ozzyho manželky a manažerky Sharon, která ho v kapele jednoduše nechtěla vidět. Nakonec to celé dopadlo tak, že Bill Ward z celé té podivné hry vypadl a na novinkovém albu 13, které skupina nakonec v roce 2013 skutečně nahrála, usedl na bicí stoličku Brad Wilk z RATM. Nicméně v pozici frontmana Black Sabbath stál (byť svým typicky lehce nejistým postojem) opět Ozzy Osbourne a zůstal v ní až do definitivního konce, který kapela oznámila v roce 2017.

Rob Halford  Judas Priest

Podobně šokující jako odchod Bruce Dickinsona z Iron Maiden byla i zpráva, že Rob Halford opouští Judas Priest. A stalo se tak paradoxně ve stejném roce, kdy Dickinson opustil Maiden, tedy v roce 1993. I když neoficiálně Halford kapelu opustil již mnohem dříve a pak již jen dostával smluvním závazkům. Problémy a napětí v kapele byly znatelné již v roce 1991, kdy se Halford prvně zmínil o myšlence nahrát sólové album. V květnu roku 1992 oznámil kapele svůj odchod, ale fanouškům a médiím byla tato zpráva oficiálně oznámena až začátkem roku 1993.

Ještě téhož roku vypouští Halford do světa debutové album své nové kapely Fight a Judas Priest hledají náhradu. Původně se oním vyvoleným měl stát Ralf Schepers ze skupiny Primal Fear, ale ten tuto nabídku nakonec odmítl a volba padla na tehdy prakticky neznámého Tima „Rippera“ Owense, který předtím zpíval v kapele British Steel, jež se samozřejmě věnovala repertoáru Judas Priest. Tento odvážný krok ale kapele celkem vyšel a Owens natočil s kapelou dvě slušná studiová alba a dvě alba živá. Ale o úspěchu a prodejích, kterých kapela dosahovala s Halfordem, si nyní mohla nechat zdát a ani Halfordovi se nedařilo tak, jako v řadách Priest. S kapelou Fight natočil tři alba a po krátké epizodě s projektem 2wo se rozhodl vystupovat a nahrávat pouze pod názvem Halford.

Jedenáct let fanoušci marně toužili po návratu Halforda do Judas Priest, jedenáct let o tom snili manageři nahrávacích společností a producenti. Až v červenci 2003 všem svitla naděje. Kapela se sešla k jednání a to bylo úspěšné. Judas Priest vyrazili v roce 2004 na turné a po jeho skončení se odebrali do studia, aby zde natočili velmi očekávané album Angel Of Retribution. Kapela chytila druhý dech a znovu brázdila svět na dlouhých turné a natáčela alba. Vyčerpávající kolotoč koncertů, nahrávání, ale i věk a zdravotní problémy jednotlivých členů ovšem v nedávné době notně zamíchaly sestavou, kterou postupně opustili dva její kmenoví členové, kytaristé Glen Tipton (ten tedy zatím zůstává členem kapely, jen na koncertech jej nahradí Andy Sneap) a K.K. Downing, kterého nahradil Richie Faulkner. I přes tuto citelnou ztrátu ovšem kapela pokračuje ve své činnosti a stále koncertuje i vydává nová alba.

Joey Belladona  Anthrax

Jedna z nejzásadnějších thrash metalových kapel, tvořící spolu s Metallicou, Slayer a Megadeth tzv. Big 4, si ve své historii prošla řadou personálních rošád a ty se nevyhnuly ani postu frontmana. V roce 1985, tedy v době kdy měla kapela Anthrax po vydání debutového alba Fistful Of Metal a její hvězda stoupala strmě vzhůru, byl z kapely kvůli osobním sporům vyhozen dosavadní zpěvák Neil Turbin a na jeho místo vybrán Joey Belladonna. Ten se blýskl již na EP Armed And Dangerous a ještě více své kvality potvrdil na následujícím studiovém albu Spreading The Disease. V roce 1988 s kapelou natočil megaúspěšné album State Of Euphoria, ale v kapele čím dál více narůstal nejen rozdílný pohled na další umělecké směřování, zejména mezi Belladonnou a zbytkem Anthrax, ale i nelibost snášet jeho drogové a alkoholové excesy a s nimi spojenou nespolehlivost.

V roce 1992 tak kapela oznámila Belladonnův odchod a angažovala Johna Bushe, kterého ostatně sledovala již nějaký čas, jako potenciální náhradu za stále problémovějšího Belladonnu. Kapela v rámci změn vyměnila i nahrávací společnost a lehce otočila i stylovým kormidlem. Posunula se k temnějšímu, údernějšímu a modernějšímu zvuku, který kupodivu vynesl nové desce Sound Of White Noise s Bushem za mikrofonem, velmi kladné recenze. Až do roku 2005 se kapela zmítala v dalších personálních otřesech, které se více či méně odrážely i v kvalitě nahrávek. V dubnu 2005 bylo ale oficiálně oznámeno, že staré spory jsou zažehnány a na pódia se vrací sestava s Belladonnou za mikrofonem. Po úspěšném turné bylo očekáváno i nové album ve staré sestavě, nicméně to Belladonna odmítl a kapelu znovu opustil. Do kapely se navíc odmítl vrátit i předchozí zpěvák John Bush. Na uvolněné místo byl přijat Dan Nelson, který ovšem kapelu po dvou letech opouští. Údajně ze zdravotních důvodů, on však tvrdí, že byl vyhozen, aby uvolnil místo Bushovi, který nakonec vyslyšel volání fanoušků a do kapely se na čas vrátil. Nechtěl ovšem kapele podepsat plný závazek a záhy kapelu opět opouští.

Píše se rok 2010 a uprostřed mamutího turné, kterého se Anthrax účastní jako členové proslulé „velké čtyřky“, se ke kapele připojuje starý známý Joey Belladonna. A zdá se, že tentokrát už skutečně horké hlavy vychladly a na nějaké hašteření už pánové nemají věk a zřejmě ani chuť. Kapela vydává dvě úspěšná alba a znovu pilně koncertuje ke spokojenosti své i fanoušků.

Ian Gillan  Deep Purple

U hardrockových dinosaurů Deep Purple nikdy nebyla o personální rošády nouze. Nás však zajímají zejména změny za mikrofonem. Zásadní vzestup v kariéře Deep Purple nastal s příchodem Iana Gillana. Ten však kapelu dvakrát opustil a zase se do ní úspěšně vrátil.

Poprvé kapelu opustil v roce 1973, po nahrávání alba Who Do We Think We Are, zejména pro nesnesitelné dusno, které panovalo mezi ním a věčně nespokojeným a náladovým Ritchie Blackmorem. Gillan už měl pokrk věčných hádek a naschválů, kterými mu excentrický kytarista nikdy neváhal znepříjemnit život a stáhl se do ústraní. Věnoval se obchodu a chuť do muziky se mu vrátila až v roce 1975, kdy si založil Ian Gillan Band. Jeho pozici v Deep Purple zatím zaujal tehdy ještě málo známý David Coverdale. A ačkoliv ze spojení s Davidem Coverdalem vznikla celá řada vynikajících alb, kapela dokonce na nějaký čas přestala fungovat úplně.

Zlom přišel v roce 1984, kdy kapela ohlásila reunion a na jednom pódiu znovu stáli i oba znesváření kohouti – Gillan s Blackmorem. Kapela se odebrala do studia a natočila velmi působivou desku Perfect Stranger, na kterou navázala úspěšným obřím celosvětovým turné. Pohádka o šťastném shledání ale netrvala dlouho. Problémy mezi Gillanem a Blackmorem se znovu rozhořely naplno a v roce 1989 byl Gillan z kapely doslova vyhozen. Na jeho místo naskočil Joe Lynn Turner, který se s Blackmorem a baskytaristou Rogerem Gloverem dobře znal ze svého působení v Rainbow. Výsledkem této změny byla neprávem opomíjená a trochu zatracovaná deska Slaves And Masters.

Fanoušci ale chtěli zpět svého Gillana. A chtěla ho i kapela a nahrávací společnost. Jediný, kdo byl proti, byl přirozeně Blackmore. I ten ale nakonec ustoupil a v roce 1993 kapela natočila s Gillanem nové studiové album The Battle Rages On. Během turné k tomuto albu ovšem znovu vyeskalovaly problémy mezi Gillanem a Blackmorem a tentokrát to byl Blackmore, kdo si sbalil fidlátka – tedy přesněji řečeno kytaru. Nechal kapelu na holičkách uprostřed turné a hrozící průšvih, v podobě odpískané části turné, pohotově vyřešil slovutný Joe Satriani, který s kapelou turné dokončil. A kapela byla s jeho prací natolik spokojená, že mu rovnou nabídla stálé členství. Satriani prý dokonce nabídku přijal, ale nakonec mu angažmá u Deep Purple znemožnily podepsané kontrakty a také nesouhlas jeho vydavatelské firmy. Na uvolněné místo kytaristy byl po krátkém hledání jednomyslně vybrán Steve Morse z kapely Dixie Dregs. Blackmore se již do kapely nevrátil a naopak kapela s Morsem nabrala svěží vítr, který jí úspěšně pohání doposud.

Jak vidno, odchod frontmana může být pro kapelu leckdy velmi tristní, ale zrovna tak může být tento krok nejistý i pro samotného frontmana. A není vždy potřeba hned házet flintu do žita. Emoce vychladnou, spory se urovnají, leckdy se do hry vloží i stesk po bývalé slávě a také (co si budeme nalhávat) po penězích. Některé kapely vyjdou z takové rošády trochu rozpačitě, jiné se okamžitě vrátí na výsluní a jsou leckdy i silnější a lepší než kdykoliv předtím.

Znáte ještě nějaké další slavné či naopak neslavné návraty frontmanů do svých „domovských“ kapel i mimo tyto rockové dinosaury? Podělte se o ně s námi v komentářích.

Tagy Bruce Dickinson Iron Maiden Ozzy Osbourne Black Sabbath Rob Halford Judas Priest Joey Belladonna Anthrax Ian Gillan Deep Purple
Mé muzikantské motto: "Když se ti něco nelíbí, tak to nehraj. Ale nejdřív se to pořádně nauč..."
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY