5 klíčů ke skvělé nahrávce zpěvu doma i ve studiu

V následujícím textu se s vámi podělím o pět možná i trochu nečekaných oblastí, kterým je dobré věnovat pozornost při natáčení zpěvu – ať už doma, nebo ve studiu, ať už nahráváte sami sebe, nebo kamarády z kapely. Jsou to jednoduché, ale léty prověřené postupy, které používám denně ve své zvukařské praxi.

1. Prostředí může být rozhodující

Jedním z podceňovaných faktorů, které ovlivňují kvalitu výkonu – a tedy i celé nahrávky zpěvu – je prostředí, ve kterém bude zpěvák nebo zpěvačka zpívat. Je nesmírně důležité, abychom vytvořili takové podmínky, v nichž bude vládnout pohoda – místo, ve kterém se bude interpret cítit bezpečně a uvolněně.

Začněme u teploty a vlhkosti vzduchu. Ideální vlhkost by měla být mezi 45–55 %. Nižší hodnoty (například pod 40 %) vysušují hlasivky. Proto jsem si taky do studia pořídil malý teploměr s vlhkoměrem, abych mohl tyto hodnoty monitorovat. Vlhkost je klíčová nejen pro hlas, ale i pro hudební nástroje, které rovněž citlivě reagují na změny klimatu. Teplota v místnosti by měla být příjemná – každému samozřejmě vyhovuje něco jiného, proto je důležité mít možnost ji regulovat.

Dalším prvkem je osvětlení. Tlumené, teplé světlo podporuje soustředění a navozuje intimní atmosféru. Málokdo se cítí příjemně pod ostrou chirurgicky bílou zářivkou. Malá lampička, kterou lze připnout na stojan s textem, je velmi praktická. Někdo potřebuje víc světla, jiný méně. Někdo rád kouká zvukaři do tváře, jiný naopak preferuje stát bokem, aby neviděl reakce na svůj výkon. Důležitý je pocit bezpečí a soukromí. Zpívání je velmi intimní záležitost a ne každý chce být při tom pozorován.

Co si ještě připravit, než dorazí zpěvák nebo zpěvačka? Již jsem se zmínil o stojanu na texty. Hodí se také pohodlná židle, aby bylo kam si sednout, když je chvilku pauza. Někdo chce sedět i při samotném nahrávání. Stoleček s vodou a něčím na psaní by měl být samozřejmostí. Voda by neměla být studená – ideální je odstátá s pokojovou teplotou.

Nevhodné nápoje při zpívání:

• káva, černý čaj – vysušují hlasivky
• alkohol – dehydratuje a rozšiřuje cévy
• sladké limonády, energetické nápoje – cukr lepí a zanechává povlak, bublinky dráždí hrtan
• perlivé nápoje – mohou způsobovat říhání a podráždění krku
• mléko a mléčné nápoje – u mnoha lidí podporují tvorbu hlenu

Vhodné nápoje:

• vlažná voda
• bylinné čaje bez kofeinu (např. heřmánek, sléz, lípa, fenykl, anýz)
• teplá voda s medem a citronem
• kokosová voda

Vyhněme se příliš malým prostorům. Zpívat v uzavřené, silně zatlumené komůrce nebo „budce“ je pro mnoho lidí nepříjemné. Zpěvové budky (takzvané vocal booth) by měly mít takové rozměry, aby v nich člověk nedostával klaustrofobii. Zpěv vyžaduje volnost pohybu, možnost se protáhnout, volně dýchat, třeba si i trochu zacvičit.

Důležitá je také akustika prostoru, ve kterém nahráváme. Pro rychlé zlepšení akustiky v domácích podmínkách se často používají takzvané reflection filtry. Ačkoli nejsem fanouškem „rychlých řešení“, jedním z těch, která fungují dobře, je sE RF SPACE od firmy sE Electronics. Je navržen tak, aby nezpůsoboval nežádoucí zabarvení hlasu.

Co se týče tlumení pomocí různých absorbčních prvků – ty by měly být umístěny za zpěvákem, protože tam míří nejcitlivější, přední strana mikrofonu. Nejčastější směrová charakteristika, takzvaná kardioida, snímá hlavně zepředu, částečně z boků a zezadu jen velmi málo. Tlumení v místech, kde mikrofon snímá jen málo (zadní strana), tedy nedává smysl. V domácím prostředí výborně fungují například otevřené šatní skříně s oblečením – ale opět: umístěte je za zpěváka, ne před něj. Zpěv by měl směřovat do volného prostoru, nejlépe tedy podél delší strany místnosti, aby jeho energie mohla postupně slábnout, než se odrazí od protější stěny.

Ideální je stát na koberci a nestát ve středu místnosti, kde dochází k nepředvídatelným odrazům. Pokud máte koberec, ale holý strop, zkuste mikrofon umístit šikmo shora dolů, aby mířil na ústa zpěváka – nebo ať si zpěvák sedne, čímž se přiblíží k akusticky upravené ploše podlahy.

Mikrofon by měl být zhruba 7,5–10 cm od úst, tedy poměrně blízko – obzvlášť pokud není akustika místnosti ideální. Mnoho špičkových studiových mikrofonů (např. C12, U67, U87, Ela m 251) je konstruováno právě pro blízký zpěv a nepočítá se u nich s výrazným proximity efektem (jev, kdy mikrofon při velmi blízkém zpěvu zesiluje nízké frekvence, takže hlas zní plněji nebo „dunivěji“).

2. Výběr mikrofonu

Každý lidský hlas je unikátní – a stejně tak i mikrofony. Neexistuje tedy žádný univerzální mikrofon, který by zněl dobře úplně na všechno a na každého. Pokud to s nahráváním zpěvu myslíme vážně a nechceme nahrávat pouze sebe, měli bychom si dovolit alespoň malý výběr z několika různých mikrofonů, abychom mohli najít ten, který bude se zpěvákem nejlépe ladit.

Při výběru vhodného mikrofonu se zaměřuji na tři hlavní zvukové vlastnosti:

• jasnost – kolik detailů a výšek mikrofon přenáší
• schopnost zvládnout vysoký akustický tlak (SPL handling) – zvlášť důležité u silných hlasů
• citlivost a charakter středů a basů – některé mikrofony umí krásně zachytit tělo hlasu, jiné naopak podtrhují sykavky nebo nosovost

Z dynamických mikrofonů se mi osvědčil Shure SM7B – není příliš jasný, má příjemně „zakulacený“ zvuk a není extrémně citlivý, což se hodí v méně ideálních domácích akustických podmínkách. Vyžaduje ale kvalitní preamp (například Cloudlifter). Pro tvrdší žánry jako rock, či metal je to často skvělá volba.

Z kondenzátorových mikrofonů se často vracím k modelům:

• KSM32 – čistý, vyrovnaný zvuk
• AKG C414 – univerzální mikrofon, ale záleží na konkrétní verzi
• MyLab DC-96C – velmi jemný a přirozený zvuk
• Mojave MA-200 – lampový mikrofon, který přidává hlasu příjemnou saturaci
• Neumann U87 – osvědčená klasika, spíše středovější charakter
• Neumann U67 – taktéž legenda mezi mikrofony, přirozenější, měkčí než U87

Při výběru mikrofonu pro konkrétního zpěváka nebo zpěvačku mám osvědčený rituál. Připravím si 2–4 mikrofony na stojany, společně s interpretem vybereme jednu nebo dvě pasáže z písničky, ideálně něco velmi dynamického nebo extrémně hlasitého, a nechám ho zazpívat tento krátký úsek (30–60 vteřin) na každý mikrofon. Nenechávám ho nikdy zpívat celou píseň, abychom šetřili energií.

Pak si všechny nahrávky pustíme, ideálně i přes monitory, ne jen do sluchátek. Pokud hlas zní z mikrofonu dobře, je-li puštěný velmi nahlas z beden, většinou máme vyhráno. Hledáme mikrofon, který nejvíce zachycuje přirozený charakter konkrétního hlasu. Tahle fáze je pro zpěváky a zpěvačky často magická. Oni totiž nemají žádné krabičky, aparáty nebo jiné hračky, ze kterých by mohli vybírat, jako třeba kytaristi. Výběr mikrofonu je proto jejich jistá příležitost. Najednou začnou vnímat rozdíly mezi mikrofony a sami sebe poslouchají s větší pozorností. Hledají ten mikrofon, ve kterém se „poznají“. A když ho najdou, často se do svého hlasu zamilují, a to je náš společný cíl. Musí slyšet sami sebe rádi. Pokud se do svého hlasu nezamilují, nebude to ono. Když naopak ano, vznikne něco neopakovatelného.

Většinou vybereme dva mikrofony: jejich oblíbený a mého favorita. Velmi často se ale shodneme na jednom konkrétním mikrofonu. Pokud ne, uděláme ještě rozstřel mezi těmito dvěma mikrofony, ideálně na nich vyzkoušíme i to, jak reagují na kompresor.
Možná si říkáte, proč tak zdlouhavě vybírat? Výsledkem je méně práce při mixu a spokojený interpret, takže to určitě stojí za to.

3. Nastavení odposlechu

Nastavení odposlechu je možná nejvíce podceňovaná fáze celého nahrávání, a to i v některých profesionálních studiích. Pokud zpěvák neslyší dobře svůj hlas, nemůže ho dostatečně kontrolovat. Můžeme pak mít v řetězci sebelepší mikrofon a předzesilovač, a stejně z toho bude mrzení. Odposlech je jejich svět, ve kterém se ocitnou. A ten je buď inspiruje, nebo limituje. Takže se neváhejte zeptat: „Co vlastně slyšíš? A jak se v tom cítíš?“

Zpěváci samozřejmě zpívají lépe, když se jim líbí podklad, do kterého zpívají. Je tedy vhodné se tomu chvíli věnovat a ujistit se, že ze základu nic výrazně nevyčnívá a zpěv má dostatek dynamického i frekvenčního prostoru, zejména okolo 200 Hz a mezi 1 kHz a 5 kHz. Při poslechu vlastního výkonu by zpěvák neměl mít pocit, že se jeho hlas v základu topí.

Když není hudba dobře smíchaná, zpěvák také neslyší dobře změny akordů, což mu komplikuje intonaci. Stejně tak je velmi důležité, aby ladila basa, protože od fundamentu se vše intonačně odvíjí. Při problémech s intonací někdy pomůže zpívat s jedním uchem venku. Zpěvák se tak slyší přirozeněji a pro někoho to může být přesně ten impuls, který potřebuje. Rád si ještě před začátkem natáčení sám zkouším sluchátka určená interpretovi a sám si zazpívám do připravené nahrávky, abych se ujistil, že je odposlech základně správně nastavený.

Až na určité výjimky většina zpěvaček a zpěváků ocení, když do odposlechu přidám trochu reverbu. Nic velkého. Postačí většinou trocha tmavého reverbu typu plate s krátkým dozvukem okolo jedné vteřiny. Mám ho připravený na faderu, abych ho mohl kdykoli přidat nebo ubrat. Většina lidí zpívá lépe, když slyší svůj hlas prostorověji. Ale jak už jsem zmiňoval, je to individuální – někdo to naopak rád nemá. Čili je zase potřeba se ptát: „Jak se cítíš, když přidám trochu reverbu?“ Opět bych zdůraznil, že zpěv je velmi osobní věc – když se při něm necítíme komfortně, ztrácíme energii a radost. A to se v nahrávce prozradí.

Úroveň hlasu ve sluchátkách je další klíčová věc. Když mají zpěváci takzvaně „moc sebe“, zpívají potichu. Když mají sebe málo, tlačí na pilu a jejich hlas bude znít ostře. Je nezbytné, aby zpěvák věděl, že si může říct o jakoukoli změnu – přidat víc kopáku, ubrat kytary, přidat vokál, ubrat vokál apod.

Jedna praktická rada na závěr. Pokud zpěvák nahrává s metronomem, hlídejte jeho hlasitost ve sluchátkách, zvlášť pokud má jedno sluchátko mimo ucho. Z něj totiž může metronom nepříjemně „přetékat” do mikrofonu. Řešením může být poslání metronomu pouze do sluchátka, které má zpěvák na uchu.

4. Jak pracovat s dynamikou zpěvu

Zpěv je nástroj s velkým dynamickým rozsahem. Jeden řádek písně může být jemný šepot a druhý vás svou intenzitou málem porazí. Je skvělé, kolik odstínů dokáže lidský hlas vytvořit – jak je ale všechny správně zachytit? Jak zajistit, aby barva hlasu byla konzistentní, aby se hlas v jedné chvíli v písni neztrácel a ve druhé příliš nedominoval? Zase je potřeba zmínit individualitu. Někteří zpěváci mají výbušný výraz, jiní zpívají konzistentně. Zpěvákům, kteří jsou evidentně zvyklí na výraznou práci s mikrofonem na koncertech, je někdy lepší i ve studiu dát do ruky takzvanou „ručku“, u které si můžou sami kontrolovat vzdálenost od mikrofonu.

V zásadě ale ve studiu platí: neoddalujte se od mikrofonu příliš – a to bych chtěl zdůraznit. Při každém větším pohybu od mikrofonu se mění barva hlasu, ubývají basy a nižší středy tím, jak mizí proximity efekt. Hlas ztrácí sytost a detail. Výsledkem je, že hlasité, často vysoké tóny, které jsou samy o sobě ostré, znějí ještě ostřeji, tence, někdy až velmi nepříjemně. Ve studiu – ať už domácím, či profesionálním – máme jiné nástroje pro kontrolu hlasitosti: máme kompresi, automatizaci, clip gain.

Takže jak se vyhnout tomu, že sloky natočíme potichu a refrény příliš nahlas? Recept je jednoduchý. Nejdříve se seznamte s písničkou. Nahrajte ji se zpěvákem či zpěvačkou nejprve jednou celou v kuse. Už první pokus vám napoví, jak je na tom interpret s hlasovou kondicí. Uslyšíte dynamiku, frázování.

U další verze už mějte ruku na gainu předzesilovače. Dynamický skok mezi slokami a refrény bývá tak velký, že jedno nastavení gainu zkrátka nestačí. Sleduji vstupní úroveň a těsně před refrénem gain uberu. Protože většinou natáčím hlas i s kompresorem, cílem je, aby signál šel do kompresoru stále v podobné hlasitosti. Kdybych to neudělal, bude kompresor ve sloce zabírat ideálně a v refrénu najednou bude hlas příliš mačkat – nebo naopak, v refrénu bude zabírat ideálně, ale ve sloce vůbec.

Pokud si netroufáte na úpravu gainu v reálném čase, nebojte se nahrávat po částech – sloky a refrény zvlášť. A na každou část si předzesilovač v klidu přenastavte. Ideálně nejprve nahrajte všechny sloky a pak refrény. Zase samozřejmě nejvíc záleží na tom, jestli to vyhovuje interpretovi. Někdo nechce píseň takzvaně „kouskovat“ a chce ji zazpívat v jednom tahu. Jinému rozdělení na části nevadí, ba naopak to ocení, protože se může koncentrovat na menší úseky.

5. Práce s interpretem

Na závěr si dovolím jeden trochu méně technický odstavec... Zpívat znamená být zranitelný – a naším úkolem jako producentů nebo zvukařů je vytvořit takový prostor, ve kterém se tato zranitelnost může proměnit ve výkon. Někdo potřebuje přesné vedení, někdo jiný spíš klid. Umět poznat, kdy mluvit a kdy mlčet, kdy vést a kdy naopak ustoupit, je často důležitější – a hlavně mnohem těžší – než výběr správného mikrofonu. Někdo k tomu má přirozené vlohy a cit, jinému tato empatie úplně chybí. Někdy stačí, že sedíme ke zpěvákovi bokem, díváme se jinam a netlačíme ho očima. Důležitá je i naše vlastní pohoda – pokud jsem já nervózní, budou nejspíš nervózní i interpreti.

Poznat, kdy má zpěvák „ten moment“, kdy se něco otevře a rozvine – to se nenaučíte z žádné knížky ani článku. To přichází s praxí. Nepřerušujte, když cítíte, že se zpěvákovi právě daří. Nechte ho dozpívat klidně celou píseň, i když byl v plánu jen refrén.

Zpětná vazba je klíčová. Důležitá je upřímnost, ale vyvarujte se přílišné tvrdosti. Neříkejte: „To jsi zazpíval špatně.“ Spíš zkuste: „Zkusíme, jestli se ti to nepovede ještě lépe.“ Když něco nefunguje, řekněte proč – ale citlivě. Dělejte si poznámky při záznamu. Pokud víte, že druhá verze sloky je lepší než první, hned ji tam střihněte – ušetří vám to čas při následné postprodukci. Vyberte rovnou, co se povedlo, smažte, nebo schovejte, co se nepovedlo. Při kontrolním poslechu poslouchejte rovnou výběr toho nejlepšího.

S profesionálem mluvte konkrétněji a rychleji. S amatérem – nebo třeba s dětmi – je třeba víc podpory, někdy i triků jako „fake take“: nahrávání „jen tak“, bez tlaku. Po větě „Teď si to jen tak cvičně zazpíváme, ještě to ani nebudu točit“ často přijde ten nejlepší a nejuvolněnější pokus. Bez očekávání, bez napětí. Tady si můžeme dovolit malý podvod – a tajně tuto verzi natočit.

Pozor na vyčerpání. Zpěv je fyzicky i mentálně náročný – dvě až tři písničky denně jsou často maximum. Ideální zpěvová session trvá tři až čtyři hodiny. Začněte jednodušší písní. První pauza po první písni aspoň 10 minut, druhá po druhé písni – klidně třicet minut. Pět verzí od tří písní znamená 45 minut čistého zpěvu, což je víc, než se zdá.

Nenatáčejte příliš mnoho verzí. Ideální jsou alespoň dvě, ale ne víc než pět dobrých verzí. Co se mi osvědčilo je natáčet, dokud se výkon prokazatelně zlepšuje. Nenatáčet dalších X verzí jen kvůli pocitu, co kdyby se to náhodou povedlo.

A co když se zpěvák či zpěvačka zaseknou? Netlačte. Pauza, změna tématu, zpětný poslech, jiná písnička. Buďte parťák, ne kritik. Když je to ono, řekněte to. Vy jste průvodci. Oni jsou hlas. Vy víte, kam chcete dojít – ale tu cestu musí najít oni. A když budete trpěliví, určitě ji najdou. Skvělé nahrávky vznikají tam, kde se propojí technika s lidskostí – a právě u zpěvu to platí dvojnásob.

A jak to máte vy? Co vám při nahrávání vokálů nejvíc pomáhá? Zajímá mě, jaké mikrofony, triky nebo rituály používáte vy sami. Napište mi do komentářů pod článek na Facebooku.