5 způsobů, jak pracovat s dynamikou

Rád si představuji píseň jako říční tok. Někdy je klidná a pomalá, jindy zrychlí, zdivočí a pak se zase uklidní. Na počátku je jen malý potůček, který postupně nabírá na síle. Je na vás, jak provedete posluchače skrz peřeje a tišiny. To vy určujete, při psaní hudby, na co se posluchač v určitém okamžiku soustředí.

1. Hlasitost – nahlas vs. potichu

Hlasitost je velmi důležitým prostředkem hudebního výrazu. Hrajeme či zpíváme nahlas, nebo potichu. Vytváříme iluzi většího či menšího zvuku, způsobujeme jakési smršťování a roztahování. Hlasitá hudba nás rozdivočí, roztančí, zatímco tiché pasáže působí intimně a vtahují posluchače dovnitř.

Pokud mluvíme o hlasitosti, neznamená to jen sloka potichu, refrén nahlas. Mikrodynamika jsou jemné změny hlasitosti nebo intenzity, které jsou skoro nepostřehnutelné, ale významně ovlivňují pocit rytmu, groove a „živosti“ hudby. Skvělým příkladem jsou takzvané ghost notes – tiché, lehce zahrané údery na virbl mezi hlavními údery.

My zvukaři máme v mixu dnes k dispozici silné nástroje, kterými hlasitost vaší interpretace zvýšit, nebo naopak regulovat, ale i obracet naruby. Můžeme docílit toho, že lidský šepot v nahrávce bude působit hlasitěji než úder bicí soupravy. Aby byl šepot vůbec zřetelný a posluchač tak mohl zachytit i ty nejkřehčí emoce, musíme jít proti dynamice interpreta.

Pomocí automatizace hlasitosti můžeme zvýraznit nebo potlačit klidně jednotlivá slova textu, dokonce slabiky či písmena. Při mixu provádíme i velmi jemné změny, kdy refrény mohou být jen o pár decibelů hlasitější než sloky, kytarové sólo může vystoupit nad doprovodnou kytaru, backvokály se naopak stáhnou pod hlavní zpěv.

Hrát nahlas není těžké, ale nezapomínejme taky na opačný směr, hlasitost směrem dolů. Častým nešvarem českých muzikantů je, že hrají stále naplno. Připravují se tak o obrovské množství kontrastu a možností, jak posluchače překvapit, vtáhnout do intimní atmosféry a nechat ho ještě silněji prožít následný návrat k plnému zvuku.

Proč hlasitost sama o sobě nestačí? Za posledních čtyřicet let díky fenoménu zvanému loudness war nahrávky postupně přišly o velkou část dynamického rozsahu. Moderní mastering běžně končí na úrovni –6 až –10 LUFS, což znamená, že samotná hlasitost už není tak mocným nástrojem kontrastu, jakým bývala. Čím menší dynamický rozsah máme k dispozici, tím chytřeji musíme hledat jiné – často rafinované – způsoby, jak do hudby dostat kontrast a vývoj. A právě proto stojí za to zkoumat, jak můžeme dynamiku v písních rozvíjet jinými prostředky.

Za posledních čtyřicet let se hudební produkce změnila vlivem fenoménu zvaného loudness war tedy „válka o hlasitost“. Vydavatelé i producenti se snažili, aby jejich nahrávky zněly co nejhlasitěji. Postupně se ale tímto závodem nahrávky připravily o velkou část přirozené dynamiky  rozdílu mezi tichými a hlasitými pasážemi. Dnes se skladby masterují na velmi vysoké úrovně hlasitosti. Právě proto je hlasitost sama o sobě méně účinným prostředkem pro vytváření kontrastu. A právě proto je důležité hledat i jiné, chytřejší a rafinovanější způsoby, jak do hudby dostat pohyb, napětí a vývoj.

2. Výška tónů – nízké vs. vysoké

Možná si říkáte, jak může výška tónu souviset s dynamikou. Přitom jde o velmi běžný způsob, jak budovat napětí a gradaci. Hráč či hráčka na baskytaru, pokud se chce postupně propracovat až k refrénu, může ve slokách hrát v trochu vyšší poloze a pro nejsilnější moment refrénu si schovat nejspodnější, nejhutnější notu. Jindy basa ve slokách vůbec nehraje a připojí se až v refrénu. Podobnou taktiku používají i DJs a producenti elektronické hudby: skladbu nejprve „odlehčí“ filtrem, aby pak udeřili plnou silou sub basů.

Stejný princip funguje i opačně například kytarová sóla často začínají v nižších tónech a postupně stoupají. A nemusíme zůstat jen u kytary. Zpěváci a zpěvačky se ve slokách obvykle drží v nižších polohách, aby v refrénu mohli ukázat plnou sílu svého hlasu v horních rejstřících. Tyto postupy dávají posluchači pocit naplnění a zadostiučinění.

3. Rychlost – pomalu vs. rychle

Rychlost v hudbě nemusí znamenat jen tempo skladby. Většina popových, hip hopových, rockových či country písní má sice pevně dané BPM, které je stejné po celou dobu písně, přesto v nich cítíme, že některé části znějí rychleji a jiné pomaleji. Jak je to možné? Rozhodují notové hodnoty. Pokud hrajeme celé noty, působí to jinak než když sypeme šestnáctiny. Dojem změn rychlosti tedy může vznikat i bez změny tempa.

Typickým příkladem je v elektronické taneční hudbě tzv. „riser“ na hi-hatce: začíná na čtvrtkách, přejde do osmin, pak do šestnáctin a nakonec třeba do třiadvacetin. Tempo i hlasitost zůstávají stejné, ale zmenšující se notové hodnoty a vytvářejí tak iluzi zrychlení.

Opakem je half-time. Half-time znamená, že rytmus působí, jako by byl dvakrát pomalejší, než je skutečné tempo skladby. Například v metalu to často znamená, že bubeník hraje kopák jen na první dobou každého taktu místo na každou druhou výsledkem je „těžší“, mohutnější a rozvleklejší pocit rytmu, i když metronom běží pořád stejně rychle.

Podobný princip lze využít i ve zpěvu: sloka může mít méně slov s delšími slabikami, zatímco refrén je naopak nabitý rychlejšími, kratšími slovy.

4. Hustota – řídce vs. plně

Dynamika vzniká také změnou hustoty aranže. Jedna kytara ve sloce versus zdvojená v refrénu. Hraní jedné noty versus celého akordu nebo arpeggia. Využití jednoho nebo dvou nástrojů oproti celé sekci. Krásným příkladem kontrastu je redukce celé kapely ve sloce nebo předrefrénu pouze na zpěv s doprovodem jedné kytary a následný nástup všech nástrojů v refrénu. Podobně intro často začíná jednoduše: jen klavír a hlas, nebo syntezátor a hlas. Teprve postupně se přidávají další vrstvy nástrojů.

Je důležité pracovat s hustotou už při samotném skládání. Pokud všichni hrají pořád, posluchač se brzy začne nudit. Je to jako film tvořený jednou nekonečnou akční scénou. Není náhodou, že se říká: dobrý hráč nejen ví, kdy hrát, ale hlavně kdy nehrát. Možná vám připadá zvláštní během písničky stát na pódiu a půl minuty nehrát, ale zkuste se podívat na tubistu v symfonickém orchestru. I jeho trpělivé ticho je součástí výsledku. Ticho totiž někdy působí silněji než samotný zvuk.

5. Tón, barva a prostor

Dynamika se projevuje i v barvě tónu a v práci s prostorem. Basa hraná prsty zní kulatě, zatímco hraná trsátkem zní ostře. Virbl hraný lehce má středový, hladký zvuk, tvrdší úder přinese více výšek a tvrdší náběh tónu. Podobně kontrastní je čistá kytara versus zkreslená, zavřená hi-hatka versus otevřená, hraní metličkami versus paličkami, křik versus šepot. Všechny tyto změny přinášejí emocionální dynamiku a posluchače udržují v napětí.

Obecně platí, že čím lehčeji hrajeme, tím tmavší a hladší zvuk získáme. Naopak větší agrese přináší jas a průraznost. Určitě znáte kapely, které používají na vokály megafon, vzniká tím zafiltrovaný lo-fi zvuk bez výšek a basů. A právě díky tomu pak návrat zpěvu do plné barvy působí mnohem silněji.

Elektronická hudba by se bez automatizovaných filtrů neobešla. Spousta syntetizérů nemá vlastní dynamický rozsah, hrají stále stejně hlasitě. Proto je při hraní na ně práce s filtry zásadní a stává se důležitou součástí dynamiky.

Se změnou barvy pracují i zpěváci, když přecházejí mezi rejstříky. Zpěváci mohou barvu ovlivnit technikou dechu, výběrem rezonátorů (hlava, hruď, maska) i artikulací. Správné využití těchto rejstříků dokáže dramaticky zvýšit kontrast mezi pasážemi. U zpěvu lze využít ke kontrastu v barvě i vzdálenost od mikrofonu. Malá vzdálenost od mikrofonu zvýrazní intimní vyznění hlasu. Větší vzdálenost přináší vzdušnější a vyrovnanější zvuk.

Kontrasty vznikají i ve volbě efektů, suchý zpěv ve sloce versus prostorovější, „nahalený“ v refrénu. Bohužel se často setkávám s určitou neochotou českých zvukařů používat reverby a delaye na vokálu, i když si to hudba vyloženě říká. Nevím, odkud to pramení, ale vím, že se tím připravují o další kontrasty a kouzla. V takových případech je někdy lepší jako zpěvák, či zpěvačka vzít věci do vlastních rukou a posílat zvukaři už efektovaný signál.

Jeden za všechny, všichni za jednoho!

Na závěr jedna zásadní věc: můžete se dynamicky propadnout do nejtišších zákoutí kytarového zvuku, můžete šeptat ta nejniternější slova do mikrofonu, ale pokud zbytek kapely dál hraje ve stále stejné intenzitě fortissimo, vaše snaha přijde vniveč. Kapela je kolektivní organismus. Aby dynamika fungovala, musí jí zohledňovat všichni. Změny musejí přicházet společně, ve vzájemné souhře a s citem. Jen tak vznikne skutečně živý, pohyblivý tok plný kontrastů.

Znáte nějakou píseň, nebo skladbu, která vás dostala svou prací s dynamikou? Podělte se s námi o ní v komentářích pod videem!