5 krátkých odstavců o (ne)úspěchu

...můžete počítat celý večer, porovnávat svoje počty s počty jiných kapel a na konci takového matematického večera být zralí na trojitou dávku antidepresiv. Všechna tato čísla přitom neříkají zhola nic o tom, jestli se někoho nějaká vaše píseň hluboce dotkla, jestli na koncertě kdosi prožil něco krásného a zapomněl na chvíli na všechny svoje životní problémy, jestli jste pro svoje spoluhráče oporou a pro svoje okolí inspirací – a hlavně jestli celé vaše hudební snažení má nebo nemá smysl. Tak jak v něj navzdory všem počtům věřit a nezbláznit se z toho?

1. Poporodní blues

Ano, existuje i v hudbě (jak příznačné), samotnou mě to překvapilo. Na jaře letošního roku jsme s Taste The Lemon vydali první desku a poslední měsíce před jejím křtem jsem nemyslela na nic jiného, než až bude konečně „venku“. Bylo kolem toho mnohem víc práce, než bych si kdy myslela. Téměř rok odškrtávání úkolů, postupně, jeden za druhým a rovnou na další. Protože jak už v různých článcích na Frontman.cz mnohokrát zaznělo, nezávislý hudebník je dnes i manažerem, grafikem, stylistou, PR agenturou, a kdoví čím vším ještě zároveň.

Nuže, zcela pochopitelně, i když při zpětném pohledu lehce naivně, jsem přepokládala, že až bude deska hotová, dostaví se příliv absolutní svobody a euforie. Asi jako když se žena po náročném těhotenství těší, že až se miminko narodí, bude už vše krásné, růžové anebo modré, ale každopádně šťastné. Pravdou ovšem je, že těch pár týdnů mezi vydáním desky a jejím křtem bylo asi nejnáročnějším obdobím mojí dosavadní muzikantské existence a následující měsíce jsem jen těžko hledala motivaci k čemukoli, co s hudbou byť vzdáleně souviselo.

Analogie s poporodními depresemi se dá vysledovat ještě dál... Pokud jste před křtem desky všechny své známe „obtěžovali“ mnoha pozvánkami, střípky z příprav či monology o tom, jak makáte na desce a je to náročné, dalo se to ještě jakž takž pochopit. Kdo by ale chtěl po křtu desky ještě poslouchat něco o tom, že se cítíte strašně špatně a jako úplný loser? Ta představa je tak nesnesitelná, že si radši zalezete někam do kouta. Vždyť přece nikdo nemůže být na dně, když má doma čerstvě narozené miminko – anebo čerstvě vylisovanou desku, že?

2. NĚCO a NIC

Teď si asi říkáte, co se nepovedlo, co se proboha stalo tak hrozného? Odpověď je jednoduchá, nestalo se NIC. Respektive, nestalo se nic moc, nic co by se dalo spočítat (už jsme zase u toho). Málokdy se totiž jako muzikanti ubráníme očekávání, že až vydáme desku (singl, klip...), na které zrovna pracujeme, NĚCO se stane. Čím víc práce do toho dáte, čím déle makáte, čím víc srdeční záležitost to je, tím větší tohle očekávané NĚCO je. Někdy máme zcela konkrétní představu – někdo o nás napíše článek nebo recenzi, pozvou nás na ten a ten festival, dostaneme se do rádia, získáme Grammy nebo aspoň Anděla – jindy je to jen jakési mlhavé tušení, že se někam posuneme, bude se o nás mluvit, kdosi si nás všimne...

Většinou ale nejsme připraveni na ono mrazivé NIC, které tak často následuje po tom, co svoje pečlivě nachystané tiskové zprávy rozešleme do všech možných i nemožných médií a nahrávky promotérům festivalů nebo dramaturgům rádií – zkrátka všude tam, kam bychom rádi svoji hudbu dostali. Všichni tito lidé jsou velmi zaměstnaní a jejich e-mailové schránky přetékají podobnými zprávami. Proto se může snadno stát, že jste se prostě zrovna netrefili do správného okamžiku a váš mail jaksi zapadl. Je ale velmi těžké toto nereagování nevnímat jako selhání, zejména v oné citlivé „poporodní“ fázi vydání desky či singlu.

Vzpomínám na rozhovor s kamarádem z kapely Hard To Frame krátce poté, co před pár lety vydali svou druhou desku. „Tak co, jaký je to pocit?!“ ptám se s nadšeným výrazem. „No, jako dobrý... I když teda, čekali jsme trochu víc...“ zní pro moje uši hodně zdrženlivá odpověď. Tehdy jsem to nechápala. Super kapela, všechno šlape, koncertují, ví se o nich... Co ještě proboha víc?! Teď už tomu rozumím trochu lépe. 

Zvláštní je, že na druhé straně všichni známe příběhy o hudebnících, kteří vydali desku a to NĚCO, co následovalo, bylo tak obrovské, že je to úplně semlelo. Samozřejmě Kurt Cobain a jemu podobní, ale i v menším měřítku naší hudební scény vás může nečekaný úspěch zřejmě dost rozložit (toto tedy nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, ale z doslechu ano). Každopádně se z toho snad dá vyvodit jakési ponaučení – nastavit si co nejlépe a nejrealističtěji svoje očekávání, a zároveň prostě počítat s tím, že se po vydání vaší desky či singlu může stát v zásadě cokoli na škále NIC-NĚCO. Možná vám to ušetří alespoň některé těžké chvíle po releasu.

3. Doba plná paradoxů

Ano, dnešní doba (asi stejně jako kterákoli jiná) je plná paradoxů a některé z nich muzikantskému duševnímu zdraví rozhodně nesvědčí. Namátkou... algoritmy na sociálních sítích, super kámoši, kteří už si za ta léta stihli všimnout, že vás baví muzika. A tak vám ji servírují plnými dávkami. Takže co tu dnes máme – recenze nových desek kapel, o kterých, na rozdíl od té vaší desky, někdo něco napsal. Fotky jiných kapel z backstage z festivalů, na kterých jste chtěli hrát, ale ani vám neodpověděli na mail. Top 5 songů z hitparády z rádií, kam se váš singl nedostal. Ještě to nestačilo? Pokračujte níž... Kámoši z kapely od vedle postují seznam koncertů na léto (velmi dlouhý)...

I v jiných dobách to občas bývá dost náročné, ale pokud jste právě vydali desku nebo singl, těžko byste vymysleli sofistikovanější způsob mučení. Velmi brzy chcete obrazně řečeno prásknout dveřmi, protože cítíte, že vám to nedělá úplně dobře – ale copak můžete na dva tři měsíce zmizet ze sociálních sítí a nelépe z internetu vůbec, když máte zrovna venku novou desku? To ji můžete jít rovnou zahrabat na zahradu vedle plotu.

Do této kategorie bych dále zařadila kapelní PR a promo nové desky, které, pokud jste se ještě neposunuli na úroveň „Kontaktujte našeho manažera...", zajišťuje opět někdo z kapely, například vy. Ideální chvíle na to psát sebevědomé maily o tom, jak je nová deska opravdu skvělá a celá kapela přináší svěží sound na naší hudební scénu, je samozřejmě po tom, co dolistujete facebookovými příspěvky jiných kapel až do momentu, kdy už to nemůžete vydržet a vaše sebevědomí se nachází kdesi hluboko pod povrchem země. Seznáte, že tohle opravdu není práce pro vás, a zadáte do googlu nebo AI dotaz – jak sehnat booking agenta? ChatGPT vám obratem servilně sdělí, že booking agenta má smysl hledat, pokud máte na všech sociálních sítích aspoň 1000 sledujících a pokud na vaše koncerty přijde v kterémkoli městě nejméně sto lidí. Cítíte se lépe?

4. Hlavně nezastavovat!

Ke všem těmto pocitům se záhy po releasu může plíživě přidat ještě další nenápadný tlak. I když se vám totiž poštěstí dostat se svou novou deskou nebo singlem do médií či rádia, velmi brzy – v řádu týdnů, nebo i dnů – váš prostor zaberou další, ještě novější události. Nastavení algoritmů je jednoznačné: je třeba pořád chrlit obsah, pořád být fresh, čím víc obsahu, tím větší dosah, znáte to. Média stále hledají nové zprávy. Playlisty nové tracky. Velmi snadno propadnete dojmu, že to, na čem jste měsíce nebo roky pracovali, je po pár týdnech už passé a nikoho vlastně nezajímá. A co hůř – že byste měli co nejdříve vydat něco dalšího, aby se na vás nezapomnělo! Jen z té představy se vám dělá špatně.

Ten fyzický pocit je důležitý. Naštěstí v tomto bývá naše tělo moudré a i když by vás snad hlava nutila jet bez oddechu dál, nařídí vám často nucenou přestávku. Ano, znám muzikanty, kteří mají v době vydání desky už připravenou půlku materiálu na novou a jedou víceméně nonstop. I tady ale vidím přímou úměru: čím víc práce, vnitřní zaangažovanosti, čím důkladněji svůj release pojmete, tím víc pak potřebujete čas na odpočinek a vstřebání celého procesu. Během této doby se také možná začnete vnímat svoje dílo z širší perspektivy, z odstupu, a možná přehodnotíte i náhled na to, co je vlastně úspěch a neúspěch.

Jsou pro vás tyhle kategorie vůbec relevantní? A jsou vrcholem vašeho snažení opravdu jakási abstraktní čísla na Spotify? Není náhodou mnohem větší pecka, třeba když vám soused (policajt, do kterého byste to v životě neřekli) u domovních dveří sdělí, že váš nejromantičtější song poslouchal v týden v kuse, a zeptá se na nějaký detail z textu? 

5. Muzikantské dno

„Byl/a jsem z toho úplně na dně...“ říkáme o různých situacích a dalo by se předpokládat, že pro různé oblasti existují různá dna. To muzikantské je pro mě velmi specifický prostor, který je z nějakého zvláštního důvodu vlastně docela pozitivní. Nemohu říct proč, ale představuji si ho jako velký prázdný sál s rovnou tvrdou podlahou plný sametově černohnědé tmy. Není tam vůbec nic, žádná očekávání, žádné počty, nakonec ani žádní fanoušci nebo spoluhráči, jen ticho a tma. Je to ale úplně jiné NIC, než to, o kterém jsem psala ve druhém odstavci. V tom prvním případě čekáte na odezvu či potvrzení zvenku, které nepřichází. V tom druhém si po nějaké době uvědomíte, že k tomu abyste dělali to, co máte rádi, žádnou odezvu ani potvrzení nepotřebujete.

Ať už vaše muzikantské dno vypadá jakkoli, je to ten nejzazší prostor, kde všechno odkládáte a zůstává jen nejvnitřnější důvod, proč vlastně tvoříte hudbu. Je to místo, odkud se dá odrazit. Pocity neúspěchu nebo zklamání nevyhnutelně občas přichází, protože milujeme to, co děláme a toužíme sdílet svoji hudbu s dalšími lidmi. Je to také velmi osobní záležitost a někdy je člověk zavalený pochybnostmi o sobě, o svých schopnostech... Pokud se ale na takovém dně jednoho dne ocitnete, máte už vlastně vyhráno. Seďte tiše a poslouchejte… Možná někde v dálce zaslechnete tóny své příští písničky.

Co je pro vás úspěch v hudbě? Máte už 1000 sledujících? A který okamžik vaší hudební dráhy byl pro vás nejtěžší? Připojte se do diskuze na Facebooku!