3 úvahy o hodnocení v hudbě
Hudba je něco jako počasí – úplně každý na ni má názor, i ten, kdo vůbec nechápe, jak funguje. Ne vždy můžete rozhodnout o tom, kdo vás bude hodnotit, a kritika a nevyžádané rady přicházejí často z míst, odkud to vůbec nečekáte – třeba od lidí z našeho blízkého okolí nebo od těch, kteří mají skutečnou moc rozhodovat o vašem dalším hudebním osudu. Je pak hodně těžké najít rovnováhu mezi vlastním přesvědčením a protichůdným názorem takových lidí. A o tom bude dnešní článek.
1. První pravidlo: objektivita neexistuje
Soutěž, showcase, recenze desky, poznámky od přátel či rodiny nebo i vaše vlastní úvahy o tom, co hudebně tvoříte – ať už vás hodnotí někdo zvenčí nebo vy sami, nikdy (nikdy, NIKDY!) to není objektivní. Hudba není atletika, není to jen o měření výkonu z hlediska techniky (ano, tady jsou nějaká kritéria, například udržet rytmus, že, ale ani to čisté ladění a intonace ve vokálu už není v mnoha žánrech povinnost). Jak říká klasik Petr Váša, neoddělitelně se zde hodnotí „ten celkový dojem“ – a právě ten se tvoří na základě estetických představ, které rozhodně nevznikly na zelené louce. I do zdánlivě „autentického“ výběru zvuků, z nichž se skládá vaše muzika a její interpretace, se propisuje všechno, co jste dosud zažili – vzdělání, kulturní prostředí, výchova, povaha…
A stejně to mají i všichni ostatní, kteří vás hodnotí, jen jejich rozhodovací kontext je ovlivněn zase jinými okolnostmi. Někdy samozřejmě může být matoucí, když se podezřele hodně jedinců na nějakém hodnocení shodne. To je pak otázka určité kolektivní estetiky v nějaké ohraničené bublině – a záleží na vás, zda se ji rozhodnete přijmout jako měřítko a budete chtít být její součástí, nebo ne.
2. Kdy a proč kritika bolí
Hodnocení hudby se dotýká přímo vaší identity. Jako muzikanti a muzikantky často vnímáme svou tvorbu jako součást sebe sama (ano, i když si vytvoříme stage personu), takže když ji někdo hodnotí, dotýká se zároveň hlubších pater naší osobnosti – což tedy nemusí být vůbec příjemné. Je to něco jako operace bez anestezie. Kromě tupých chirurgických nástrojů (netaktnost, záměrné rýpání, zneužívání mocenské pozice atd.) pak mohou bolestivost této operace jménem „kritika“ zhoršovat mimo jiné psychologické jevy, vypozorované na základě výzkumů (ano, následuje okénko „vědci zjistili“):
- Dunning–Kruger efekt – pánové Dunning a Kruger ve svém výzkumu potvrdili, že začátečníci mají díky sladké nevědomosti všech nedokonalostí někdy pocit, že hrají lépe, než je realita. A že naopak zkušení hudební harcovníci a harcovnice mají často tendenci své schopnosti spíše podceňovat – už mají za sebou spoustu odvedené práce, takže cvičení i technická zdatnost jsou pro ně denním chlebem. Nepřipadá jim, že by uměli něco výjimečného. Každá extrémní skupinka z tohoto odstavce by si přitom mohla vypůjčit kus smýšlení té druhé a byl by klid. Jenže takhle jednoduché to samozřejmě není…
- impostor syndrom – tenhle nepříjemný jev se přímo váže s bagatelizací vlastních schopností, popsanou v předchozím odstavci. I kdyby měli nacvičeno oněch bájných deset tisíc hodin, budou se někteří lidé cítit jako „podvodníci“. Vždycky jim bude připadat, že jejich úspěchy jsou náhodné a že pro jejich dosažení neudělali dost. To se stane, když se blbě pochopí okřídlené sókratovské „Vím, že nic nevím.“ Nebo když se do extrému přežene pravidlo ze Čtyř dohod: „Dělej věci tak, jak umíš nejlíp.“ – co když by to bývalo šlo ještě líp, že?
- negativity bias – jak pravila Julia Roberts alias Vivian Ward v Pretty Woman: „Špatným věcem se věří líp.“ Zkrátka je vypozorováno, že jeden kritický komentář mívá v naší hlavě větší váhu než deset pochval. Mozek je totiž evolučně nastaven tak, aby daleko víc zpracovával hrozby než ocenění.
- vnitřní kritik – je to vnitřní hlas nebo myšlenkový vzorec, který vás hodnotí, napomíná nebo zpochybňuje. Tahle složka osobnosti se vyvinula ze zkušeností s rodiči, učiteli, autoritami či širší společností. Často přejímá jejich normy a způsoby hodnocení. Dokonce na sebe někdy bere „podobu“ a hlasový projev osoby, na jejímž hodnocení vám záleželo v minulosti, ačkoli na vaši současnou existenci nemá už žádný vliv. V určité míře může být vnitřní kritik dobrým nástrojem – „tlačí“ vás k výkonu, abyste obstáli v prostředí, které odměňuje úspěch. Může vás vnitřně dokopávat k disciplíně a růstu. Jenže někdy se to zvrhne, vnitřní kritik zvlčí a začne vás pěkně šikanovat – velmi krutě glosuje všechno, co děláte, co si myslíte i co prožíváte. Vede to k přehnanému perfekcionismu, pochybnostem o sobě, úzkosti nebo pocitu, že nikdy nejste dost dobří.
Tak, to bychom měli psychologický boxík. Někdo všem těmto jevům říká „zbytnělé ego“, jiný zase naopak „nízké sebevědomí“. Začít praktikovat Zenový buddhismus nebo chodit na terapii jsou určitě zajímavé varianty, ale jako první minipomoc (třeba před hodnocením na soutěži mladých kapel) možná pomůže udělat si odstup: uvědomit si, že všechny tyhle mechanismy jsou jen malou částí vaší psychiky, která vás zbytečně válcuje. Jsou to naučené vzorce, které se dají postupně odnaučit a nahradit funkčnějšími a nesebedestruktivními procesy.
Pro začátek zkuste rozvíjet i jiné vnitřní hlasy – třeba takzvaného vnitřního podporovatele, laskavého průvodce. Důležitý je také sebesoucit – nejde o to, omlouvat veškeré své jednání a ztratit schopnost sebereflexe, ale reagovat na své chyby a limity pochopením a péčí. Nikdo učený z nebe nespadl a ostatní chybují a pochybují úplně stejně jako vy.
Kritika jako dobrý sluha a zlý pán: rozdíl mezi stěrem a feedbackem
Určitě jste už někdy zažili nepříjemnou kritiku, negativní hodnocení nebo rovnou vyhození z kola ven – často s pocitem křivdy. Mohlo se stát, že zpětná vazba jen nebyla podaná dost citlivě, ale taky jste mohli narazit na blbce, který si na vás prostě leštil ego nebo si skrze vaše potopení dokonce vyřizoval účty s někým dalším (varianta hell, ale ano, i tohle se v hudebním světě bohužel stále děje).
Jak ale tedy vlastně vypadá ideální zpětná vazba, pokud jste se například vydali na interpretační workshop nebo soutěž, kde se očekává, že zahrajete a dostanete hodnocení? Z našeho běžného školství a často ani z rodin na to sice ještě nejsme tak moc zvyklí, ale namísto pustého výčtu pochybení by to měly být zcela konkrétní návrhy, co zlepšit, přičemž by to mělo být se zřetelem na rozvíjení vašich schopností a individuality. Plus by měly zároveň zaznít pozitivní body, co se vám povedlo, a povzbuzení k dalším krokům. Dobrý kritik-mentor vám nebude mazat med kolem hu(d)by, ale zároveň vás podpoří.
No, a pak přichází těžší disciplína: schopnost feedback přijmout a maximálně ho vytěžit. Je dobré si hodnocení nejdřív vyslechnout v kuse a nereagovat hned v návalu emocí. Pak se nebojte doptat na detaily a brát diskusi jako „já pán – ty pán“. Také si zkuste hodnocení roztřídit na věci, které se týkají techniky, a ty, které už považujete za svůj osobní feeling – a pak se rozhodněte, jestli na tom chcete nebo nechcete něco měnit.
Obloukem se tak vracím k úvodním řádkům: ať už se s kritikou své hudby setkáváte v jakékoli podobně, vždycky se máte právo sami rozhodnout, co s ní uděláte – zda budete následovat nějaké názory a rady nebo ne. Je váš záměr především originální sebevyjádření, nebo třeba následování určitého trendu? Chcete oslovit masy, nebo vám jde o napojení na fanoušky-jednotlivce? A nebo vás lidi vlastně vůbec nezajímají a chcete si jen v klidu dělat to svoje? Variant je nepřeberně, každopádně při dobré sebepéči by vám kritické hlasy neměly mít šanci ublížit.
A co vy, od koho si necháte líbit kritiku svého hudebního tvoření? Obrážíte hudební soutěže, nebo na vás už jen při představě poměřování hudebního vystoupení s ostatními jdou mrákoty? A jak hodnotíte vy sami svou hudbu? Napište nám do komentářů na facebooku.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
