Mucha 2026: Riffy, děti a neklid v hlavě

Název ADHD není podle samotné autorky ani tak diagnózou, jako spíš přiznanou dramaturgií. Písně vznikaly během šesti let za různých životních okolností – mezi rodinou, koncerty, hádkami, vyhořením i návraty k psaní. Právě ta nejednotnost se nakonec stala konceptem. Mucha tak místo tematicky sevřené desky nabízí jakýsi deník rozhozené pozornosti. Jednou se vrací k dospívání na jižní Moravě ve skladbě Špína, jindy řeší rodinné vztahy (Ségra), mateřství a dospívání dětí (Špatnáct). A pak tu jsou písně, které s typickou ironií komentují současnost – třeba Lajky chčijou, sarkastická glosa o generaci závislé na dopaminu z mobilních notifikací. Ve výsledku jde o album, které nepůsobí jako manifest, ale spíš jako retrospektivní pohled na vlastní život. ADHD tu není diagnóza, ale metafora: pro neklid, impulzivitu a potřebu neustálého pohybu.

Hudebně se Mucha drží svého základního pole: drsný kytarový punk s ostravskou syrovostí, který se nesnaží o uhlazenost. Na nové desce ale překvapí větší důraz na zvuk a aranže. Nahrávání probíhalo převážně ve studiu SONO s producentem Milanem Cimfem a je to znát. Kytary jsou pořád jednoduché a úderné, jenže tentokrát mají větší dynamiku a prostor. Riffy jsou často strojově repetitivní, někdy až hypnotické, jindy se rozpadnou do téměř písničkářského minimalismu, jako např. v písni Špatnáct, kdy úvodní pomalé tempo se náhle vybarví do ostré punkrockové jízdy s kytarovým sólem a halasným refrénem. Tyhle momenty ale nepůsobí jako experimenty, spíš jako přirozené rozšíření jinak přímočarého kytarového základu. Zajímavé je i to, že Mucha tentokrát šetří vulgarismy. Stále tam jsou, ale už nejsou hlavním efektem. Texty působí víc jako ironické komentáře vlastního života než jako provokace pro samotnou provokaci.

Silnou stránkou alba je schopnost střídat nálady. Vedle ironických výpadů (Udělám ti 4 děcka, hajzle) se objevují až překvapivě civilní momenty. Třeba když Mucha zpívá o městě a venkově v Brno-venkov, kde přiznává vlastní neklid: ticho venkova ji znervózňuje, ale beton města ji zase začne štvát v létě. Tohle přiznané kmitání mezi dvěma póly je vlastně nejpřesnější definicí celé desky. Vítání a loučení, pohyb po časové ose, rychlé změny nálad – přesně tak ADHD v Muchině pojetí funguje.

Co oceníte na nahrávce jako muzikanti?

Jako muzikanti oceníte především disciplinovanou jednoduchost celé nahrávky. Písně stojí na několika málo akordech a přímočarých riffech, které ale díky precizní produkci fungují výrazněji než na předchozích deskách. Kapela umí pracovat s dynamikou – střídá syrové punkové pasáže s civilnějšími momenty, aniž by ztratila tah. Velkým plusem je i zvuk kytar: nejsou přehlcené efekty, mají jasnou strukturu a nechávají vyniknout rytmice i hlasu. ADHD tak ukazuje, že i relativně jednoduchý kytarový songwriting může znít přesvědčivě, když má pevný groove, dobrý zvuk a autentický autorský výraz.

Mucha – ADHD
Supraphon 00:39:00
80 %